‚Nemohli ze školy vyhodit samoživitelku dvou dětí, i když chartistku.‘ Příběh pedagožky Hany Jüptnerové
Brzy uplyne 35 let od pohřbu disidenta Pavla Wonky. Konal se ve Vrchlabí 6. května 1988 a stal se velkou pokojnou manifestací proti komunistickému režimu. Nad hrobem utýraného muže, který za dosud ne zcela jasných okolností zemřel ve vězení na plicní embolii, tehdy promluvily i dvě ženy, herečka Vlasta Chramostová a pedagožka Hana Jüptnerová, jejímuž příběhu se tentokrát věnují Příběhy 20. století.
„Sdíleli jsme společně toto město a jeho zvláštní atmosféru. Město se zamlčenou minulostí, ve kterém bylo právo už před několika desítkami let jen cárem papíru,“ řekla tehdy na pohřbu Wonky Hana Jüptnerová.
„Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země. Ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále ještě vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“
Gymnaziální profesorka a signatářka Charty 77 Hana Jüptnerová zemřela 7. října roku 2019 po dlouhé nemoci ve věku 67 let.
‚Docela normální‘ život
Hana Jüptnerová (Špičková) se narodila v lednu 1952 v Trutnově. O rok později se s rodiči přestěhovala do Vrchlabí-Herlíkovic, kde prožila většinu života. Její otec pocházel ze Železné Rudy, matka ze vsi na Jičínsku. V Herlíkovicích se Špičkovi nastěhovali do poloviny dřevěného dvojdomku po vyhnaných Němcích.
Hana vyrůstala v místnostech s nábytkem po původních majitelích, spala v jejich peřinách – a vzpomínala, že ta podivnost tehdy lidem připadala „docela normální“.
Před vyhnáním českých Němců se Vrchlabí jmenovalo Hohenelbe, po válce muselo okres opustit 45 tisíc obyvatel. Přišli noví lidé. A Hana líčila, že jako dítě zažila již jen jednu Němku, k níž se chodilo pro vajíčka.
Otec Špička byl amatérský šachista a inženýr ekonomie, který později dálkově vystudoval angličtinu a francouzštinu. Rodinu živil jako technický úředník v Tesle. Matka pracovala jako účetní.
Hana trávila dětství s ostatními dětmi na stráních na úpatí Krkonoš, do centra Vrchlabí to měla několik kilometrů. Ale v pracovních dnech byla od časného rána v jeslích, ve školce, ve škole, v družině.
Instituční výchova v komunistickém Československu převažovala nad rodinnou: „Trpěla jsem nedostatkem podnětů. Navíc doma nebyly žádné knížky. Neměla jsem nikoho, kdo by mě nasměroval.“
V roce 1958 přišel na svět sourozenec, bratr, jemuž byla diagnostikována duševní nemoc a pobýval převážně v ústavu.
Oheň
Od Herlíkovic a neměnného dětství se Hana začala odpoutávat na střední škole. Chodila do Vrchlabí na SVVŠ, tehdejší obdobu gymnázia, navštěvovala knihovnu, hodně četla, poprvé se zamilovala.
21. srpna 1968, na počátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, stála se svou první láskou u silnice: „Kolem jezdila polská vojenská auta, obraceli jsme se k nim zády. Nikdo nevěděl, co bude.“ Začala normalizace a Hana ve škole navrhla, aby třída poslala narozeninové přání Alexanderu Dubčekovi. Přidal se k ní jediný spolužák.
V noci z 28. prosince 1969 silně mrzlo, bylo prý asi 20 stupňů pod nulou. Dřevěný dvojdomek v Herlíkovicích, kde bydleli Špičkovi, začal hořet, hasiči přijeli pozdě: „Spala jsem v pokojíčku v podkroví, vzbudil mě kouř, pak jsem vyskočila z okna.“
Hana měla tržnou ránu na koleně, matka a bratr se z hořícího domu nedostali. Otec vyskočil s těžkými popáleninami, zemřel v nemocnici za deset dní. Stihl ještě Haně nadiktovat adresy přátel, na které měla poslat parte, mezi nimi i brněnskou adresa jeho spolužáka ze studií Luboše Poláka.
„Nevěděla jsem, jak mám začít žít,“ vzpomínala Hana. Luboš přijel na pohřeb – a opuštěná dívka u něj později našla druhý domov, sblížili se. Luboš Polák byl disident, žil na Vysočině, pracoval jako hlídač v místním JZD, po nocích přepisoval samizdaty.
Po smrti rodičů získala Hana od města Vrchlabí malý byt, v roce 1970 byla přijata na brněnskou filozofickou fakultu, na učitelské studium češtiny a němčiny.
Pamatovala si dusnou a šedivou atmosféru normalizace, pamatovala si na dopis Václava Havla z roku 1975, adresovaný prezidentovi Gustávu Husákovi. Číst ten text prý bylo osvěžující, bylo to, „jako když se otevře okno“.
Socialistická atmosféra křížená s prušáctvím
Partnerská škola brněnské univerzity se nacházela v Greifswaldu na Baltu, v tehdejší Německé demokratické republice. Hana na tamní univerzitě strávila dva semestry, pobyt ji prý příliš neobohatil: „Socialistická atmosféra, křížená s prušáctvím.“
Předpokládalo se kupříkladu, že čeští studenti budou navštěvovat schůze východoněmecké mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend. Teprve na konci studia Hana objevila Junge Gemeinde, společenství mladých evangelíků – a v něm Reinharda, jak se později ukázalo, nejdůležitějšího muže svého života.
Po návratu dopsala diplomovou práci, v roce 1976 se vrátila do Vrchlabí a nastoupila na své první učitelské místo na gymnáziu v blízké Jilemnici. „Nebyla jsem připravená, metodicky ani didakticky. Neuměla jsem ani udělat zápis do třídní knihy. A hned jsem dostala maturitní ročník.“ Na gymnáziu poznala kolegu Gerharda Jüptnera.
Pocházel ze sudetoněmecké rodiny, která po válce směla zůstat v Československu. Narodil se v červnu 1945, kruté poměry odsunu a pobyt v lágru přežil zázrakem. Vzali se, měli spolu dítě, ale když Hana čekala druhé, manželství se rozpadlo.
V těžké životní situaci roku 1979 podruhé podepsala Chartu 77. Poprvé Luboš Polák její podpis nepředal dál, protože ji chtěl chránit. On sám Chartu podepsal mezi prvními.
V roce 1983, po mateřské dovolené, nastoupila Hana znovu do jilemnického gymnázia na zkrácený úvazek. Bylo neobvyklé, že jako chartistka směla učit, byť pouze cizí jazyky.
Starala se sama o dvě děti, žila na malém městě, opozičním aktivitám se příliš nevěnovala, neměla na to sílu ani čas. Také už měla za sebou estébácké návštěvy. Nechodila ovšem ke komunistickým pseudovolbám s nadiktovanou kandidátkou Národní fronty.
„Ve škole mě nechali pracovat, dost dobře asi nemohli vyhodit samoživitelku dvou malých dětí jen proto, že nechodí k volbám a podepsala Chartu 77,“ vzpomínala.
„Svobodná Evropa by o tom referovala. Západní média představovala velkou pomoc pro všechny pronásledované.“ Vedení gymnázia jí aspoň různými způsoby znepříjemňovalo život: pracovala na snížený úvazek, přesto měla rozvrh postavený tak, že musela kvůli svým jedenácti hodinám výuky dojíždět do školy časně ráno a čtyřikrát týdně.
Pavel Wonka
O disidentovi Pavlu Wonkovi se Hana Jüptnerová dozvěděla z Hlasu Ameriky a z dokumentů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ačkoli byli z jednoho města, osobně se tehdy neznali.
47:35
Za pravdivé svědectví o komunistické šikaně šel tatínek a jeho dcera do kriminálu
Číst článek
Pavel Wonka byl problematický solitér, žil v soustavných konfliktech s komunistickým režimem a státním aparátem, byl opakovaně vězněn. Hana mu psala do vězení, snažila se jezdit na soudní přelíčení, nepouštěli ji však do jednací síně.
Dne 26. dubna 1988 zemřel Pavel Wonka ve vězení v Hradci Králové, kam ho ve velmi špatném zdravotním stavu poslala dodnes aktivní soudkyně Marcela Horváthová. Jak už řečeno, poslední rozloučení se změnilo v klidnou protikomunistickou manifestaci, účastnilo se ho přes dva tisíce lidí.
Po pohřbu Pavla Wonky už Hana Jüptnerová nechtěla zůstat ve školství. Nevyhodili ji, podala výpověď sama – měla prý pocit, že už učit nemůže, že pokud nesmí říkat studentům pravdu a musí se držet stranických direktiv, lží a ideologie, podílí se na fungování totalitního systému až příliš.
Začala si hledat jinou práci. Zpočátku to vypadalo, že volných manuálních zaměstnání je dost, ukázalo se však, že ne pro chartistku. Haně hrozilo, že ztratí i přídavky na děti. Nárok na sociální dávky měl totiž jen občan v pracovním poměru.
Nakonec jí z kritické situace pomohl přítel z vrchlabského evangelického sboru – získala práci jako myčka nádobí v cukrárně-výrobně. Členkou sboru se stala už v roce 1982, kdy se také nechala pokřtít.
„Velké porozumění a podporu pro své politické postoje jsem však mezi členy sboru nenašla. Ve společnosti panoval názor, že když se člověk staví režimu, je blázen…“. V roce 1989 byla Hana Jüptnerová zaměstnána jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě.
Po převratu
Když se v Československu zhroutila komunistická vláda, mohla Hana Jüptnerová žít jako svobodný člověk. Pracovala v Občanském fóru, začala znovu učit na gymnáziu ve Vrchlabí, navazovala kontakty se sudetskými Němci.
Plánovala spolu s dalšími lidmi otevření česko-německého střediska vzájemného porozumění, k tomu však nedošlo. „Veřejnost nebyla připravená,“ pokleslá politika „potřebovala nepřítele – a tím byl sudetský Němec.“
Zásluhou Hany Jüptnerové byl vybudován malý pomník na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně – na místě, kde bylo v květnu a červnu 1945 zastřeleno více než 20 lidí, jejichž jedinou vinou byla německá národnost.
V srpnu 1992 přijala Hana Jüptnerová do pěstounské péče 2,5letou Věru. Do žádosti napsala, že chce romské dítě. Za čas požádala o další.
„Nechala jsem to rozhodnutí na Bohu, jaké dítě mi pošle.“ Z broumovského dětského domova si nakonec přivezla další dvě romské dívky.
Hana Jüptnerová zemřela na podzim 2019 a o pár týdnů později zasadili její přátelé a příbuzní ve vrchlabském zámeckém parku buk, který nese její jméno.
Na závěr textu už jen upozornění, že nakladatelství Kalich vydalo koncem roku 2022 v překladu Jonáše Hájka knihu německé autorky a Haniny přítelkyně Tiny Strohekerové – jmenuje se jednoduše: Knížka o Haně.
