„On byl opravdu zvláštní. Jezdil na koni a měl brnění. Německé jednotky, které měly příkaz překročit hranici na Bučině, zjistily, že proti nim sedí na koni rytíř. Takže chvilku váhaly, potom zavelely do pohybu a on musel uhnout,“ popsal Českému rozhlasu České Budějovice historik prachatického muzea Pavel Fencl setkání rytíře Josefa Menčíka s německými vojáky.

Ti možná považovali rytíře Menčíka za místního blázna nebo ocenili jeho odvahu. Majitel dobršského zámku každopádně vyvázl bez úhony.

Pověst Josefa Menčíka coby rytíře sahá do roku 1911, kdy vyhořela část místní tvrze. Menčík tehdy spáleniště koupil od rodu Schwarzenbergů a snažil se na místo vrátit rytířský život. V tvrzi se podle občasníku Volné listy dobršské mimo jiné začala rozrůstat sbírka kuriozit a starožitností. 

„Tento novodobý Don Quijote byl milovníkem starých pořádků a proti novým zlozvykům rázně vystupoval. Snažil se žít čestně, a protože prý moderní rytíř má mít velkého ducha, choval se i velkoryse a k návštěvám pohostinně. Svůj rytířský charakter ukázal v září 1938, když vyjel na svém koni a v plné rytířské zbroji na Bučinu, kde se snažil zabránit německým tankům vniknutí na české území,“ popsal před lety občasník Volné listy dobršské.

‚Spolknul celého slanečka‘

Na rytíře si pamatuje i rodačka z Dobrše Jarmila Kramlová. Ta před lety pro občasník vzpomínala, že k jeho „hospodským rituálům patřilo spolknutí celého slanečka, kterého pak zapil pořádnou sklenkou rumu a následně ještě hrozivě zařval.“

Příběh o šumavském Donu Quijotovi je však jen jedním ze střípků, které popisují průběh prvních dnů v Československém pohraničí po podepsání mnichovské dohody. 

Českému rozhlasu České Budějovice dění popsala například Bohumila Kyznarová. V roce 1938 jí bylo 18 let a její rodiče na Bučině právě dokončili stavbu Pešlovy chaty, ve které chtěli ubytovávat turisty přijíždějící na Šumavu. Noc z 30. září na 1. října rodina kvůli bezpečnosti raději strávila v hostinci v nedalekých Nových Dvorech.

„Rokovali jsme, co vlastně bude. Rodiče veškeré peníze prostavěli na Bučině, takže jsme se tam ráno vrátili. Nikde nebyla živá duše, všechno to bylo někde po lesích. Vraceli se až někdy k poledni a obdivovali nás, jací jsme stateční, že jsme tam vydrželi. Potom odpoledne začala jezdit německá armáda. To trvalo tři dny a tři noci,“ vzpomínala.

Wehrmacht obsadil i některé ryze české obce. Jednalo se například o Vadkov, Mičovice nebo Jámu na Lhenicku. Ty zůstaly zabrané až do zasedání rozhraničovací komise, která v polovině listopadu rozhodla o jejich navrácení do Československé republiky.

„Podle pamětníků je zajímavá jedna věc, že se němečtí vojáci na rozdíl od těch místních Němců chovali velmi korektně a slušně, zatímco místní henleinovci (Sudetoněmecká strana, pozn. red.) byli na Čechy velmi nepříjemní. Docházelo k ničení českých symbolů,“ dodal historik Fencl. 

Jan Kopřiva, dbr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít