V této bitvě, jež se odehrála na počátku července 1917, šel Vašátko, již v hodnosti praporčíka, do útoku mezi prvními ve skupině vybraných vrhačů granátů. Mezi druhou a třetí linií rakousko-uherských zákopů byl raněn do hlavy a střepina granátu jej připravila o část lebky.

Za své působení získal mimo jiné Soldatský kříž svatého Jiří, který svým velitelům udělují vojáci, jakož i další pocty. Vítězství československých vojáků v tomto střetu podpořilo vytváření legií v Rusku a tím i vznik samostatného Československa.

Podplukovník Vašátko pocházel z rodiny chudého rolníka v Litohradech na Rychnovsku. Narozen 13. července 1882, vystudoval gymnázium v Rychnově a po prezenční vojenské službě v rakousko-uherské armádě nastoupil studium práv, po roce však přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde vystudoval historii a zeměpis.

V roce 1912 odjel pracovat k příbuzným do Ruska, kde se stal správcem rozsáhlého statku svého strýce ve vsi Vilije ve Volyňské gubernii. Po vypuknutí první světové války byli nejdříve Vašátko i se svým strýcem jako rakousko-uherští státní občané zatčeni a pobývali v různých vězeních.

Mezitím se značná část české veřejnosti v Rusku přihlásila k boji proti Rakousko-Uhersku a vznikla idea vytvoření vojenské jednotky z Čechů, která by bojovala po boku ruské armády. Tak vznikla Česká družina, do které se Vašátko v srpnu 1914 dobrovolně přihlásil a byl zapsán do její 2. roty.

Vážný světlovlasý důstojník

„S úctou, obdivem a tak trochu i se skrývanou bázní zdravívali jsme tichého, nehlučného důstojníka České družiny…“ Tak na něj vzpomíná generál Rudolf Medek v knize Zborovský hrdina Karel Vašátko.

„Ve vážném světlovlasém důstojníkovi s trochu bledými rty, nad nimiž se vlnil naryšavělý knír, jsme už tehdy tušili legendárního hrdinu. Jeho mužná, ale klidně soustředěná gestikulace, hrdý postoj i krok, přitom však celá osobnost vyzařovala tichého, skromného, bezmála samotářského ducha.“

Vašátko se úspěšně účastnil nebezpečných průzkumných akcí v nepřátelském zázemí, bojů v Haliči nebo v Karpatech. Působil také při náboru zajatců do československých jednotek v Rusku.

Po zranění od Zborova prokázal znovu značnou statečnost, když navzdory svému handicapu dál fungoval ve službě: „Jeho tělesná odolnost a duch, plný víry životní a národní, dlouho vzdorovaly strašlivé ráně, způsobené střepem granátu na hlavě,“ líčí Medek.

Vašátkovy bolesti byly ovšem urputné, a aby se jich zbavil, rozhodl se pro lékařský zákrok. Zemřel však na pooperační komplikace v Čeljabinsku.

Jeho ostatky se v roce 1933 podařilo exhumovat a převézt do Památníku osvobození v ČSR. Za nacistické okupace byly bez publicity uloženy do rodinného hrobu v Solnici nedaleko od Litohradu.

Vašátkovým synovcem byl elitní stíhač druhé světové války Alois Vašátko (1908 až 1942), velitel československého stíhacího křídla Královského letectva (RAF).

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít