Báli jsme se o tom mluvit, říkají hrdinové ze srpna 1968
Osmnáctiletý Karel Kovařovic se během sovětské invaze v srpnu 1968 přímo před budovou rozhlasu pokusil zachránit raněného a sám byl dvakrát postřelen. Dvaadvacetiletý Miroslav Jeník se svým bratrem vytáhli z požáru způsobeným havarovanou sovětskou cisternou zraněnou ženu, sami přitom utrpěli popáleniny.
Jaký život měli tito hrdinové? Komunisté je věznili, nutili, aby mlčeli a šířili lži o „bratrské pomoci“. Karel Kovařovic v době středoškolských studií nosil delší vlasy a se spolužáky založil Klub přátel Beatles. Na jaře a v létě 1968 s nadějí pozoroval vzrůstající politické uvolnění.
Dne 20. srpna 1968 se v bazénu v Podolí sešel s přáteli: „Říkali jsme si: Tak co myslíte? Vtrhnou sem? Nevtrhnou sem?“ Sám byl přesvědčen, že státy Varšavské smlouvy přece nenapadnou jednoho ze svých spojenců. „Rozešli jsme se domů a asi ve čtyři hodiny ráno mě vzbudila maminka a řekla: ‚Tak už jsou tady!‘“
S odstupem 55 let Karel Kovařovic uvažuje o příčinách invaze: „Pro socialistický blok to byla hrozba, že se tady najednou objeví jiné uspořádání státu. Bylo tu 15 milionů lidí, kteří zažívali obrodu.“
Světlomety do oken
Když 21. srpna 1968 Karel Kovařovic vyhlédl z okna, po ulici jezdily tanky, výkonnými světlomety jim svítily do oken a soustřeďovaly se kolem nedaleké ruské školy. Vyběhl ven a zamířil do centra města.
V ulicích viděl tanky se sovětskými vojáky: „Jako prvosledové jednotky sem nepřijeli Rusové. To byli všechno Asiaté, Kyrgyzové, Kazachstánci v neoznačených uniformách. Někteří mluvili rusky hůř než my. A byli naprosto zmatení, protože nevěděli, kde jsou. Když jsme lezli na jejich tanky, zahlédl jsem jejich mapy v azbuce. České země tam byly označené jako Germania,“ popisuje Kovařovic, který zaslechl z rádia výzvu, aby se lidé dostavili do transfuzní stanice v Ruské ulici, akutně sháněla dárce krve.
Vystál si frontu a po absolvování odběru se dozvěděl, že u budovy rozhlasu chybí zdravotnický personál: „Nabídl jsem se, že tam pojedu, dostal jsem zdravotnickou brašnu a na ruku pásku s červeným křížem.“ Na korbě nákladního auta dojel k budově rozhlasu na Vinohradské ulici, kde se zdržoval několik hodin.
Umírání mladých lidí
Na Vinohradské ulici v blízkosti rozhlasu se Karel Kovařovic stal svědkem mnoha dramatických momentů. Lidé stavěli barikády z dostupných materiálů, od popelnic po vraky aut: „Bohužel tam také skončily životy dvou mladých kluků, které tank natlačil na barikádu, a tak zahynuli.“
Protestující Pražané zapálili sovětský nákladní automobil, který vezl na korbě uniformy. Lidé netušili, že pod uniformami je ukrytý náklad munice, takže auto vybuchlo a od něj vznikl požár budovy, v níž sídlila restaurace Hajnovka: „V jedné uličce kolmé na Vinohradskou se Čechům podařilo zapálit tank,“ říká Karel Kovařovic.
„Krumpáčem prokopli nádrž s naftou na zadní části tanku a nacpali do ní hadr, který zapálili. Sověti potom z tanku utekli.“ Pražané z hořícího tanku odmontovali těžký kulomet. „To byla jediná zbraň, kterou jsem v českých rukách viděl,“ dodává pamětník.
Vrhnul se pro zraněného
Pro něj osobně nastal nejdramatičtější moment ve chvíli, kdy se ukrýval v chodbě jednoho domu v Italské ulici. V horní části Italské ulice směrem na Žižkov k budově Ústřední rady odborů stál tank, který měl celou ulici pod kontrolou.
V jednu chvíli ulici přeběhl neznámý mladík. Ozvala se salva, zřejmě z kulometu, a chlapec se skácel k zemi. Dostal zásah do břicha. Zůstal při vědomí, ale krvácel na dlažbě: „V tu chvíli by člověk slyšel spadnout špendlík, jaké bylo ticho,“ líčí Karel Kovařovic. „Slyšel jsem, jak se ten kluk loučil s rodinou, loučil se se svou holkou. Přece ho tam nenecháme vykrvácet na dlažbu, musíme ho nějak dostat pryč,“ uvažoval Karel Kovařovic.
Začal po okolí shánět sanitku, která by raněného odvezla. S dalšími lidmi kontaktoval armádní auto Tatra 805, označené červeným křížem. „Ale v okamžiku, kdy Tatra vjela shora do Italské, oni po ní začali střílet. Přestože byla viditelně označena červeným křížem.“
Auto tedy projelo směrem k Vinohradskému divadlu a chlapec ležel na ulici dál. „V tu chvíli jsem si pásku s červeným křížem přendal na pravou ruku a ruku se zdravotnickou brašnou jsem vystrčil z domovního vchodu do ulice, aby bylo vidět, že jsem zdravotník. Nic se neozývalo, ticho, žádná střelba.“ Vyšel tedy na ulici a přistoupil k raněnému: „Už je to dobré, už jsem u tebe,“ oslovil ho.
Přehodil si brašnu přes rameno, zvedl ho a zezadu mu provlékl ruce v podpaží. V tu chvíli ale třeskla rána. „Nejdřív jsem slyšel tu střelbu, pak chvilku nic a pak teprve jsem cítil, že mě střela zasáhla.“
Lékař, který ho později ošetřoval, konstatoval, že střela pravděpodobně mířila do dlažby a zasáhly ho odražené střepiny. Jedna z nich mu zasáhla lopatku, druhá roztrhala rameno. „Ale to už jsem nevěděl, protože jsem přepadl přes toho raněného. Nevím, jak mě odtamtud dostali.“
Zraněný osmnáctiletý student Kovařovic byl ošetřen v porodnici v pražské Londýnské ulici. Karel Kovařovic o svém činu téměř s nikým nehovořil až do roku 1990. Lékařům a sestrám slíbil, že v zájmu jejich i svého bezpečí se o tom nebude nikde šířit. Dozvěděla se o tom jen jeho maminka a vychovatel na internátu v Příbrami, kterému důvěřoval.
Domníval se, že okupační vojska zůstanou v Československu jen několik dnů nebo týdnů. Jejich pobyt se ale protáhl na více než 20 let: „Pochopil jsem to v okamžiku, kdy se vedoucí osobnosti ve společnosti začaly měnit, jedna po druhé. Tehdy nám došlo, že to nebude epizodní záležitost.“
Dostali přes zadek jako děti
Na geologické střední škole nastoupil do funkce nový ředitel, který studentům situaci vysvětlil bez obalu: „Byli jsme jako dítě, které chce jít na zakázaný film. Rodiče mu to nedovolili, ono si duplo a dostalo na zadek.“
Tento ředitel byl podle slov Karla Kovařovice za protektorátu členem kolaborantské organizace Vlajka. Na stejné škole učil matematiku profesor Petrlík, který byl právě na udání tohoto „vlajkaře“ za války vězněn v koncentračním táboře. V 60. letech se znovu sešli v pedagogickém sboru geologické školy. „Ten bývalý vlajkař se stal ředitelem a Petrlík musel školu opustit,“ říká Karel Kovařovic.
Čistky se podle něj z větší části vyhnuly učitelům odborných předmětů, kteří byli těžko nahraditelní. Atmosféra se změnila i mezi studenty. „Byli jsme v maturitním ročníku, takže jsme se do veřejných diskusí příliš nepouštěli. Báli jsme se.“
Protestování nikam nevedlo
Svůj strach překonal pod vlivem sebeupálení Jana Palacha: „Říkali jsme si: ‚K tomu se musíme nějak postavit.‘ Nešlo jen o akt toho uhoření. Vnímali jsme to jako politický čin, vyjádření odporu.“
Svůj postoj se rozhodli dát najevo účastí na pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969, které předcházel pěší pochod studentů z Příbrami až do Prahy. Šedesátikilometrovou trasu absolvovalo asi 20 studentů včetně Karla Kovařovice během noci, s transparenty a fotografií Jana Palacha.
Ráno došli na Smíchovské nádraží a chtěli si odpočinout v jeho hale. Personál je nejdřív chtěl vyhodit, považoval je za pobudy, ale když vysvětlili, oč jde, dostali možnost nabrat síly a občerstvit se ve společenské místnosti železničářských odborů. „A pak jsme se zúčastnili toho pohřbu. Přišli jsme se poklonit k rakvi vystavené v Karolinu. Byl to velmi dramatický moment. Nejen celá Praha, ale celá republika byla vzhůru.“
Karel Kovařovic se účastnil také masových protestů na Václavském náměstí k prvnímu výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1969. V Jindřišské ulici narazil na spolužáka ze základní školy, který v té době sloužil jako voják základní služby.
Jeho jednotka byla nasazena na potlačení demonstrace. „Oni nás sem poslali a řekli, že se tady bude střílet. My se bojíme, co se bude dít,“ sdělil mu spolužák. Podle jeho slov bylo mladým vojákům sděleno, že v Praze řádí „protivládní bojůvky“. Demonstrace byla násilně potlačena, Karel Kovařovic ale unikl zatčení.
Protože během studia střední školy utrpěl Karel Kovařovic při praxi na šachtě frakturu lebky, byl držitelem modré knížky. Po absolvování střední školy tedy nemusel na vojnu. Hlásil se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy na geologii, ale neuspěl u přijímacích zkoušek, a tak musel nastoupit do zaměstnání.
První tři roky pracoval jako závozník u stavebního bytového družstva, kde se posléze vypracoval na vedoucího stavební výroby. V roce 1972 se oženil, narodil se mu syn a přestěhoval se do Kladna. Práce v družstvu obnášela časté cestování, což se těžko slaďovalo s rodinným životem, a tak nastoupil v chemické laboratoři civilní obrany, kde působil až do roku 1985.
Vrhnul se do plamenů
Druhý příběh ze srpna 1968 měl vážnější následky, popálený hrdina putoval do vězení za hanobení republiky.
Miroslav Jeník se ráno 21. srpna 1968 z rádia dozvěděl, že nás přepadla vojska Varšavské smlouvy. S bratrem a kamarádem Rudou Šourkem sedli do malého fiátku 600 a vyrazili do nejbližšího města do Tanvaldu, kde se chtěli připojit k demonstrujícím.
Cestou narazili na konvoj sovětských zásobovacích vozidel značky ZIL a stali se svědky tragické havárie v Desné: „Najednou brácha zařval: ‚Bacha!‘ Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ZIL valí rovnou na nás. Strhnul jsem fiata k pravému obrubníku a ruský náklaďák nás těsně minul,“ popisuje Miroslav Jeník.
„Ve velké rychlosti naboural bokem do sklárny. Z rozbité cisterny se vylil benzin, za chvíli chytnul a vybuchl.“ Miroslav Jeník vycouval fiatem do bezpečí. „Ruda Šourek vykřikl: ‚Teď nás tady Rusáci všechny postřílejí!‘ A zmizel. My s bráchou jsme si všimli, že na chodníku leží žena a šlehají na ní plameny. Z auta jsme vzali deku a utíkali jsme k ní,“ vypráví Jeník, který se vrhnul do plamenů, aby dívku zachránil.
Hořela přiléhající sklárna i protější dřevěná budova, v plamenech se ocitla celá ulice. „Oheň šlehal i z kanálů, kam natekl benzin,“ vzpomíná Miroslav Jeník, který utrpěl popáleniny hlavy a trvale si poškodil zrak. K bratrům Jeníkovým a popálené ženě přispěchali na pomoc jako první hasiči ze sklárny a také zaměstnanci. „Lidé, co přišli zespoda z Desné k požáru, nám říkali, že si mysleli, že jsme uhořeli. Divili se, že jsme na světě. Hořela totiž i silnice.“
Kolem Miroslava Jeníka a jeho bratra svištěly vybuchující kanystry, jeden z nich trefil do hlavy i Jeníka, který následkem krvácel. V ohnivé spoušti přišly o život čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její vnučka, osmiletá Dagmar Škavová.
Vězení za zpívání
V roce 1970 poslal královéhradecký soud čtyřiadvacetiletého Miroslava Jeníka do vězení na deset měsíců. Čím se provinil? Jako zaměstnanec dolomitových jeskyní Bozkov na prkenné boudě zavěsil nástěnku s hesly z roku 1968, z amplionu pouštěl zakázanou rozhlasovou stanici Svobodnou Evropu a se svými kumpány zpívali zakázané písně např. Běž domů, Ivane.
Na nástěnku dělníci připíchli výstřižky z novin z léta roku 1968, manifest Dva tisíce slov a podobně. Turisté se do Bozkova sjížděli nejen na unikátní dolomitové jeskyně, ale i za nástěnkou: „U nástěnky pořád stáli nějací lidé, protože v roce 1969 už skoro nikde nic podobného nebylo. Komunistům nástěnka vadila. Stěžoval si na nás jeden učitel z Rokytnice nad Jizerou,“ vypráví Jeník.
Na základě udání jistého soudruha učitele, co s dětmi vyrazil na exkurzi do dolomitových jeskyní, byla k jeskyním vyslána tříčlenná hlídka Veřejné bezpečnosti (VB). Podle policejního záznamu dorazila pozdě odpoledne 29. července 1969 na místo. A narazila na vedoucího výstavby Jana Lukáška a skupinu dělníků posedávajících po práci u piva. Ti odmítli odstranit „závadný“ materiál, přičemž se příslušníkům navíc posmívali, zapsali si policisté.
„Vzhledem k tomu, že příslušníci VB neměli početní převahu umožňující jim vnutit své požadavky silou, rozhodli se raději vzdálit a vitríny se zmocnit lstí,“ cituje policejní záznam historik Lukáš Cvrček ve své historické studii, která vyšla v časopise Paměť a dějiny Ústavu pro studium totalitních režimů. Inkriminované nástěnky se zmocnila Státní bezpečnost, která jí servala z dělnické boudy v noci z 12. na 13. srpna 1969.
Pracovat i o víkendech
Do vězení Miroslav Jeník nastoupil v prosinci roku 1970, pár týdnů po tom, co se jim narodil během těžkého porodu syn. Manželce Miladě v nemocnici oznámili, že už další dítě mít asi nebude, porod by nepřežila.
Ve vězení každý den Jeník těžce pracoval na stavbách, pokládal koleje, přesto jeho manželka s dítětem dostávala z vězeňské správy jen 90 korun měsíčně jako přídavek na dítě.
„Její rodiče ji živili. Peníze mi všechny sebrali, tzv. úložné jsem měl jen 30 korun měsíčně. Když mě pustili, abych uživil rodinu, musel jsem pracovat o sobotách i nedělích,“ popisuje Jeník, který po propuštění nastoupil jako skladník do podniku Chema a také pracoval na nádraží v Jesenném, dnes má se synem truhlárnu.
