Ponorková nemoc, to je nepříliš populární úkaz, o kterém jistě každý z nás alespoň něco málo ví. Špičkoví kanoisté nejsou výjimkou, zvláště když tento soupeř dokáže zkomplikovat každodenní spolužití nejen posádkám čtyřkajaků nebo čtyřkanoí.

9:48 19. května 2013 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Hrozí to! Možná o to víc, že jsme dva,“ reaguje deblkanoista Filip Dvořák na otázku, zda se může stát, že by si on a jeho parťák Jaroslav Radoň občas navzájem pocuchali nervy. A hned také dodává, že prevence je v tomto směru mimořádně důležitá.

„Díky tomu, že máme vcelku početnou tréninkovou skupinu, tak například na soustředěních málokdy bydlíme spolu na jednom pokoji. A to je nejlepší nástroj, jak se bránit ponorkové nemoci,“ vysvětluje Dvořák.

Udivuje vás, že dobře sehraná dvojice, která dopádlovala k titulu mistrů Evropy a k pátému místu ve finále olympijského závodu v Londýně, má zapotřebí řešit podobné problémy?

„Když je člověk tři, čtyři týdny v kuse s parťákem, se kterým dře na lodi, a například ten trénink se nedaří, tak pak začnou člověka vytáčet i jiné věci než trénink.“

Tohle vysvětlení má určitě svoji logiku i pro toho, kdo nikdy nezkoušel závodně se věnovat kanoistice. Ať už používá ta nebo ona posádka jakýkoliv recept na potírání ponorkové nemoci, stále musí hledat odpověď na otázku, kudy na to, abychom dokázali při důležitém závodě fungovat na sto procent.

„Chce to stoprocentní víru v to, že i ten druhý tomu obětoval maximum,“ říká Filip Dvořák.

Soudě podle sobotního výkonu na kilometrové trati, ovládají tohle umění oba deblkanoisté dobře. A zopakovat si to mohou Dvořák s Radoňem i dnes, protože závod Světového poháru pokračuje v Račicích finálovými jízdami na 500 metrů.

Aleš Procházka, David Nyč Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít