Kdo nepadá, tak nezrychluje, říká s úsměvem bobista Dvořák. Atletika je podle něj nejlepší průprava
Hostem sportovní talkshow Páteční finiš Kateřiny Neumannové byl pilot dvoj a čtyřbobu Dominik Dvořák. V jakém zdravotním stavu je po operaci kolena a jak moc byla narušena jeho příprava na nadcházející sezonu? „Když k nám přijdou na zkoušku atleti, tak je vidět, že mají vypilovaný běžecký krok, oproti fotbalistům, kteří za bobem cupitali,“ říká Dvořák.
Dominiku, kdy jsi poprvé v životě zaregistroval, že existují závodní boby?
Než mě oslovil náš současný předseda, jestli bych nechtěl zkusit boby, tak jsem to neregistroval. Vím, že ty disciplíny byly na olympiádě, ale dělal jsem do té doby atletiku a až tolik jsem o tom nevěděl.
Poslechněte si celý rozhovor s bobistou Dominikem Dvořákem v pořadu Páteční finiš
Kdy tě poprvé napadlo, že do něj usedneš?
Bylo mi 21 let. Když jsme byli v létě na tréninku atletiky, přišel za mnou předseda Svazu bobů a skeletonů, tak mě oslovil, jestli bych to nechtěl zkusit. Přišlo mi to zajímavé, měl jsem k tomu fyzické předpoklady, tak jsem řekl, že OK. Jel jsem pak s klukama na soustředění a hrozně se mi líbila ta parta a fakt, že jsem z individuálního sportu spadl do kolektivního. Uplynulo léto a najednou se to všechno seběhlo tak rychle a s klukama jsme jel na tréninkové ježdění do Německa do Konigsee. Tam jsem si sedl do dvojbobu s Honzou Vrbou a zničehonic jsem letěl dráhou korytem.
Byl jsi už od začátku pilotem, nebo jsi seděl vzadu?
Postup máme stejný, že ti kluci, co přijdou noví, tak si sednou dozadu, aby si to vyzkoušeli. Většinou do dvojbobu, protože tam je to nejjednodušší, a jedou si to vyzkoušet. Já jsem dělal brzdaře, to jsou všichni, co jsou kromě pilota vzadu, asi dva roky a během těch dvou let jsem se s Honzou Vrbou dostal na olympiádu do Soči v roce 2014. Po olympiádě jsem si říkal, že se zkusíme posunout dál, a vyzkoušel jsem si pilotování.
Jsme země, kde není nekonečné množství trenérů této disciplíny. Kdo vás vlastně trénuje?
Náš sport je tak malý sport, že trenéři jsou bývalí bobisté. Nejde to úplně načíst, musí to být bývalí piloti a své zkušenosti pak předávají dalším. V současnosti máme hlavního dráhového trenéra Davida Kupčíka se kterým spolupracujeme už devět let. Za tu dobu jsem s ním prošel už dvě olympiády. Asi je pro trenéra těžké ovlivnit pilota, aby dělal, co chce.
Je to o praxi?
Určitě, je to nejvíc o tom, aby ten pilot měl co nejvíce naježděno. O to větší výhodu pak mají ty země, které mají vlastní dráhy a mají možnost jezdit.
Dominiku, máš za sebou operaci kolena – menisku. Jaký je aktuální stav před sezonou?
Příprava byla pro mě dost specifická. Loňskou sezonu jsem musel ukončit v polovině, šel jsem na operaci s meniskem, sešili mi to a ještě tam byl problém s chrupavkou. V tomhle ta příprava byla docela náročná, protože koleno není stoprocentní. S trenérem jsme upravili plán, abych se dostal do formy.
2:18
‚Vylezli z toho ven a udělalo se jim špatně.‘ Český čtyřbob vybral v konkurzu nového člena posádky
Číst článek
Jak ten zdravotní problém vznikl?
Asi to byl víc úraz. Pamatuji si, že před závodem Světového poháru v Altenbergu, tak při rozcvičení před závodem jsem šel atletickou abecedu. Najednou se mi zaseklo koleno, smekla se mi noha na ledě a nešlo mi to propnout. Závod jsem s tím odjel, bylo to mistrovství Evropy a skončili jsme na 11. místě, což nebyl tak špatný výsledek. Po závodě jsem šel na magnetickou rezonanci, a pak jsem ukončil sezonu a šel na operaci.
Léčení tedy trvalo víc než půl roku?
Dá se říct, že ano. Když meniskus sešívají, tak aby to správně srostlo, tak je rekonvalescence pak delší. Šest týdnů jsem musel chodit o berlích, což bylo pro sportovce, který se potřebuje pořád hýbat, dost těžké. Pak proběhla rehabilitace a snažil jsem se to dát dohromady.
A byl jsi poslušný pacient?
Snažil jsem se.
Už brzy odjíždíte trénovat a testovat. Co vás teď čeká?
Máme před sebou testy na ledovém trenažéru, což je obdoba toho, co máme v Praze. V Praze ale máme trenažér na kolečkách a do Německa jedeme na ledový trenažér. Trénujeme na něm naskočení do bobu, není to celý dráha. Potom přejedeme do Altenbergu na tréninkové ježdění před sezonou na dráhu. Už se těšíme.
Usedáš do dvojbobu i čtyřbobu. Která disciplína u tebe bude mít přednost?
Všichni boboví piloti jezdí tak, že pilotují jak dvojku, tak i čtyřku. Když to řeknu na rovinu, tak můj nedostatek s kolenem by se mohl víc ztratit ve čtyřbobu. Moje priorita bude tedy čtyřbob.
Loni jsem si tu povídala s Dominikem Záleským, který byl dříve výborným sprinterem. Je to nutnost být před kariérou bobisty atletem?
Je to hodně dobrý předpoklad k tomu být dobrý bobista. Alfa omega našeho sportu je roztlačení a rozeběhnutí s bobem. Máme zkušenosti, že když kluci přijdou z atletiky, mají lepší běžecký krok, než když k nám chodili fotbalisté. Atlet má výhodu, že dokáže roztočit nohy a je zvyklý na tretry.
29:16
Skoro všichni jsme bývalí atleti, říká Záleský o posádce čtyřbobu. Sen je dostat se na obě olympiády
Číst článek
Ty jsi byl desetibojař. Které disciplíny byly tvé nejoblíbenější?
Měl jsem nejraději sprinty, skok do dálky a ty dynamické disciplíny. Docela mi šel skok o tyči a do výšky, to mi šlo a bavilo mě to. Úplně jsem ale nesnášel patnáctistovku.
Nejsou boby proti atletice monotónním sportem?
Baví mě, a myslím, že všechny bobisty, posilovna, síla a rychlost. Tohle všechno v bobech trénujeme a baví nás to, že ideální váha bobisty je 105 kilo. Udržet u toho dynamiku, výbušnost a rychlost není vždy jednoduché a toho se snažíme dosáhnout.
Jak rychlý musí být sprinter, aby měl nárok být úspěšný v bobu?
Nemáme přesná kritéria. Z pomalejších sprinterů se někdy vyklube klučina, který se vzhlédne v silové přípravě, což na boby může taky sedět. Může být ve čtyřbobu druhým hned za pilotem, takže neběží tak dlouhou vzdálenost, jako třeba Dominik Záleský, který bývá na čtvrté pozici a běží nejdelší vzdálenost.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Ty jako pilot vlastně běháš nejkratší vzdálenost. Liší se nějak váš trénink?
Trénink se neliší, ale je to tak, že pilot tlačí tu nejkratší vzdálenost, nějakých 30 až 40 metrů. Pilot by měl být více silový typ.
A o kolik delší kus tlačí ten, co běží jako poslední?
To je dost individuální a záleží na dráze, protože každá má jiný sklon a vzdálenost vodící drážky po které běháme. Je to třeba o 10, 15 a někdy až 20 metrů delší vzdálenost.
Jak kombinujete jako tým přípravu? Kdy začínáte a v jakém poměru je síla a běh?
Když se vrátím k atletice, tak největší rozdíl je ten, že se připravujeme celé léto. V atletice to bylo rozdělené na letní a zimní část. Bylo to kratší a pro hlavu to bylo příjemnější. V bobu je to náročnější, že trávíme celé léto v posilovně a na stadionu. Je to od dubna do listopadu, kdy se pak vyráží na dráhu a začíná jezdit. Té síly je v tom hodně a sprintu taky. Třikrát týdně posilovna, k tomu další tréninky. Obden chodíme rychlost, sílu, dynamiku.
Český čtyřbob patří do širší světové špičky. Jste profesionálové, nebo jak to máte se zabezpečením?
Jsme dost malý sport a od toho se odvíjí i to, jak na tom jsme. Většina z nás k tomu dělá práci, ale máme štěstí, že někteří z nás jsou upíchnutí ve středisku sportu na ministerstvu vnitra pod Olympem. Tam se připravujeme celá reprezentace, máme tam bobový trenažér a můžeme tam nacvičovat starty.
Kolik je vás tedy v týmu v tom širším výběru?
Jsem docela rád, že se to pole rozšiřuje. Loni byla v týmu hromada nováčků a ti teď mají za sebou jednu sezonu a jsou už zkušenější. Náš tým celkově je o čtyřech pilotech a každý pilot má za sebou většinou čtyři brzdaře a náhradníka. Je fajn vidět, že se ten sport rozvíjí a že až jednou skončím, bude po mě náhrada.
Jak často chodíte na trenažér trénovat a do jaké míry je to stejné, jako v zimě?
Na trenažér nejde chodit a startovat každý den. Většinou jednou až dvakrát týdně, to je v té ranné přípravě a těsně před sezonou pak jednou. Trenažér je udělaný tak, aby to bylo co nejblíže, ale pořád je to bob s kolečkama a chybí mu lyže. Tření je tam větší, takže když přijdete pak na led, tak jede bob rychleji. Jsme ale rádi za to, jaké možnosti máme.
Vnímáš nebezpečí, které tento sport skýtá?
Nemyslím si, že by byl náš sport extrémně nebezpečný, protože většina drah je udělaná tak, abychom zůstali v korytu. Stává se ale, že když pilot při řízení zaspí, tak se otočíme na hlavu a jedeme po hlavách. Máme ale takové pořekadlo, že kdo nepadá, tak nezrychluje.
Je nějaká poučka co dělat, když už se to stane?
Americké týmy se dokážou z bobu vykopnout ven, ale za mě je to dost nebezpečné, a naopak klukům říkáme, ať se drží a zůstanou v něm. Když se bob otočí, jede třeba kolem 120 km/h a letět pak korytem jako bezvládné tělo, to může člověka pěkně semlít.
Kolikrát jsi to zažil?
Mám asi dvanáct pádů za celou kariéru, to není tak moc. Jsou piloti, co dokážou dvanáctkrát spadnout za jednu sezonu. Moje skóre je docela dobré. Kluci říkali, že když jsme spadli, tak že to stálo za to. Nejdrsnější vzpomínku mám z Altenbergu, což je nejdrsnější dráha v Evropě, tak se mi tam ve čtvrté zatáčce přetrhlo řízení. Najížděli jsme čtvrté do začátky a jedno to madlo se mi vyškublo z osy a my se otočili na hlavy. To nebylo tak hrozné, ale devátá zatáčka nás otočila zpátky na nože, my se rozjeli do další, ale ta nás zase vyhodila skoro do vzduchu, letěli jsme a dopadli znovu na bok. To bylo hodně nepříjemné. Kluci říkali, že když jdeme na držku, tak to stojí za to.
Jaká je přírodní dráha ve Svatém Mořici?
Je to jediná dráha na světě, která je každý rok stavěná jako přírodní. Z jezera u Svatého Mořice se bere voda, ledové kostky, sníh a staví z toho dráhu. Je to opravdu rarita, je tam strašně krásně, a i když pak člověk po té dráze jede, tak se ta dráha chová naprosto jinak. Když jedete betonovým korytem, dělá to strašný rámus a na té přírodní dráze to jen tak krásně šustí.
Dvořák dojel se čtyřbobem ve Winterbergu osmý, stejný výsledek zaznamenal i ve dvojbobu
Číst článek
Jak dlouho ta dráha vydrží?
Záleží na přírodních podmínkách. Většinou se staví později, protože zima přichází později, ale Švýcaři jezdí, dokud to jde. My tam jezdili po sezoně, tak se jezdilo brzo ráno, dokud je tma a zima, nebo pak večer. Přes den, když tam svítí sluníčko, tak už to pak nejde.
Olympiáda v Itálii v roce 2026 bude mít pro ledové sporty jeden zásadní problém a to, že Itálie neopraví bobovou dráhu. Už víš, kde budete závodit?
Je to dost aktuální otázka, protože dráhu v Cortině nechtějí opravit. Je taková myšlenka, že by se to uskutečnilo na nějaké dráze, která je v provozu. Uvažuje se o Innsbrucku, v Altenbergu a jsou z toho všichni dost nešťastní. Ta myšlenka olympiády, kdy se sportovci sdružují a jsou všichni spolu, tak my bychom byli mimo a byl by to pro nás jen další závod bez olympijské atmosféry.
Jak dlouho se dráhy v provozu dají uchladit?
Stalo se nám, že když jsme v říjnu byli v Norsku, jeli jsme dva dny s bobama, vybavením, tak jsme zvládli jeden trénink a další den bylo 18 stupňů a dráha byla roztátá. Dráhy se začínají ledovat na přelomu října a listopadu a vydrží do března. Ve Francii funguje dráha docela dlouho, protože tam vozí turisty a jezdí tam taxiboby pro veřejnost. Snaží se na tom trochu vydělávat a udržují dráhu co nejdéle.
Jaké jsou ambice českého týmu pro nadcházející sezonu? Kde jsou šance českého bobu?
Pro nás je to vždy hodně těžké dělat takové předpovědi. Když budu realista, tak jsme vždy útočili na top desítku a to je meta, na kterou bychom chtěli útočit. Když si to spočítáte, máme ve startovním poli německé, švýcarské posádky, tyhlety velmoci. Když se nám v té konkurenci povede start, nastavení bobu, jízda, tak máme na to, abychom předváděli výsledky v nejlepší desítce.
Máš nějaký sportovní sen?
Já měl vždy sen vyrovnat nejlepší český výsledek Ivoše Danileviče – mistra Evropy. Všichni chceme vyhrávat, ale reálný sen by se mi nejvíce líbilo připojit k němu, který se stal mistrem Evropy a my něco takového dokázali ve čtvyřbobu, tak by to bylo krásné.
