Cesta byla extrémně náročná, ale nepochyboval jsem, říká lezec Ondra o postupu do finále mistrovství světa
Finále mistrovství světa v lezení na obtížnost ve Švýcarsku bude večer s Adamem Ondrou. Jeden z favoritů závodu útočící na svůj čtvrtý titul světového šampiona v této disciplíně postoupil mezi deset nejlepších z druhé příčky. 7. muž kvalifikace tentokrát nemusel na nic čekat, protože po absolvování semifinálové cesty se zařadil na průběžně vedoucí pozici a pak už ho překonal jen Brit Toby Roberts.
Tušil jste hned, že 39+ bude stačit na postup?
O tom jsem nepochyboval. Nevím, jak jsem na tom teď, ale cesta byla, řekl bych, neskutečný humus. Ne, že bych chtěl dehonestovat stavěče, ale bylo to velmi, velmi nepříjemné pro nás.
Poslechněte si dojmy Adama Ondry po postupu do večerního finále mistrovství světa v lezení na obtížnost
Cesta byla hodně nejistá hned od páté expresky, extrémně silová, v podstatě na každém kroku se dalo spadnout. Vůbec se nedalo lézt na jistotu, všechny stupy byly opravdu miniaturní a jakékoliv zaváhání vás poslalo dolů.
Lézt tenhle typ cesty bylo ještě těžší, protože jde o semifinále mistrovství světa. Spíš lezete na to, aby to hlavně vyšlo na finále. Mít takovou cestu právě v něm je potom jednodušší, protože jste se do finále alespoň dostali. Ale když lezete s tím, že nevíte, jestli u páté expresky následující krok vyjde, nebo ne, i sekunda navíc už je automaticky chyba a jediným správným rozhodnutím je lézt rychle za sebou…
V hloubi duše víte, že hrajete takovou ruletu, která ale nemá jiné řešení, než do toho rizika zkrátka jít. V tom se leze hodně těžce.
Vypadal jste velmi sebejistě a v tu chvíli jste se dostal na průběžnou vedoucí pozici. Tím pádem jste měl před finále jistotu. Do jaké jste se dostal pohody?
Je to určitě skvělá zpráva. Na začátku mistrovství, třeba v kvalifikacích, byla jedna cesta super, na druhé jsem byl čtvrtý, i když jsem lezl dobře, což mě trochu rozhodilo.
Touhle cestou už jsem si snad potvrdil, že forma tam je. Zvlášť s tím, že cesta opravdu nebyla moc v mém stylu a když ve finále postaví něco, co mi bude sedět víc, tak by to třeba mohlo být ještě lepší.
Ihned po dolezení jste se bavil s trenérem Klofáčem. Jak jste si to vyhodnotili? Byla tam nějaká chyba?
S trenérem jsem se bavil jenom kvůli tomu, že jsem potřeboval najít svou fyzioterapeutku, která hned přispěchala. Ještě to rozebereme, ale myslím si, že to, co jsme si nastavili, vyšlo.
Chtěl jsem lézt hlavně uvolněně, i trochu na riziko, a myslím, že tohle je cesta. Jestli stavěči připraví stejný styl i potom na kombinaci, tak se ani jinak lézt nedá.
Za plentou jste s fyzioterapeutkou strávil skoro deset minut. Ale vzhledem k tomu, že se tu stále usmíváte, to asi nebylo nic akutního…
Ne, není to vůbec žádný problém. Ale tím, že cesta byla taková, jaká byla, extrémně fyzicky a silově náročná, do toho místa těsně pod hranou převisu, kde se naopak dalo odpočinout a zklidnit a pak se začalo lézt na vytrvalost, byla zároveň extrémně únavná.
Hladina laktátu díky tomuto stylu lezení vyskočila opravdu do galaktických výšin. Jakmile si prvně vyčerpáte tu maximální sílu a potom začnete lézt na vytrvalost, tak laktát jede nahoru, a zvlášť když jste ve formě, tak jste vůči němu ještě odolnější. Takže uděláte o tři kroky navíc a ještě víc se unavíte.
Uvolnit si předloktí a co nejdříve se zbavit laktátu bylo před večerním finále hodně důležité. A nešlo čekat třeba dalších 20 minut.
Co říkáte na atmosféru na zimním stadionu v Bernu? Je tu opravdu hodně lidí a hlasitá kulisa. Vnímal jste to i na stěně?
Ne, byl jsem ve svém světě. Včera jsem se na finále boulderu nedíval, abych si co nejvíc odpočinul. A teď jsem byl tak soustředěný, že jsem to nevnímal.
Ale místo je tu určitě super, Švýcarsko je rozhodně země, kde je lezení populární. Organizátoři vybrali fantastické místo.
Líbí se mi i to, že se šampionát koná uvnitř, tudíž máme všichni stejné podmínky, není tu žádný problém se sluncem nebo měnícími se podmínkami v průběhu večera. I za tohle palec nahoru.
