Hostem pořadu Na place byla golfistka Jana Melichová. Ve studiu Radiožurnálu Sport si s moderátorem Pavlem Nečasem povídala nejen o tom, jaký byl přechod od amatérů k profesionálům, ale také o studiích v Americe. Kromě toho také prozradila, proč stále nemá svého caddyho.

Praha 21:10 19. ledna 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jsi profesionálkou zhruba půl roku. Je pro tebe golf pořád ještě hra, nebo práce?
Dobrá otázka. Samozřejmě golf se pro mě hodně změnil za uplynulý půlrok, ale pořád je to hra, můj koníček a neuvěřitelně mě to baví.

Nevytrácí se nadšení ze hry, když je to dril?
To vůbec ne. Dril byl i předtím, ale teď mi odpadly jiné povinnosti, jako škola, takže se můžu naplno věnovat golfu a k tomu jsem směřovala celou dobu.

Vystudovala jsi univerzitu ve Spojených státech. Jaký obor?
Mezinárodní byznys a ekonomii. To byly neuvěřitelné čtyři roky, budu na ně vzpomínat jako na nejlepší léta svého života. Je dost těžké spojit sport se studiem, ale naštěstí univerzity v Americe to umožňují, protože ta kombinace je fantastická. Zázemí i podmínky jsou skvělé a do toho mám titul a skvělé vzdělání.

Budeš se tomu chtít věnovat, až skončíš s golfem?
Určitě, je to dobré mít zálohu. Sport je důležitý, ale je fajn mít základní vzdělání, a kdyby se stal třeba nějaký úraz, co by mě vyřadil ze hry, tak je fajn mít titul a vzdělání a využít ho.

Do loňského léta jsi byla amatérkou, pak jsi v Berouně na Ladies European Tour (LET) porazila celou evropskou špičku včetně Kláry Spilkové...
To spadlo jako blesk z čistého nebe, vůbec jsem to nečekala. Šla jsem do toho turnaje s tím, že bude fajn, když dám cut a umístím se třeba do 20. místa, tak budu ráda. Tohle mi trochu vyrazilo dech.

Golfová amatérka Melichová překvapila Spilkovou i ostatní, senzačně zvítězila na turnaji v Berouně

Číst článek

Pak ses musela ze dne na den rozhodnout, jestli se staneš profesionálkou, že?
Je to tak. Ten den, co jsem dohrála, tak si se mnou LETka sedla a řekli mi, že buď přejdu k profíkům, vezmu si kartu na rok a půl a nebo zůstanu amatérkou, ale že nemám právo hrát na LETce. Když jsem dělala rozhovor s Čeňkem Lorencem měsíc před Berounem a říkali jsme si plány do budoucna, měla jsem v plánu sezonu dohrát jako amatérka a pak se ještě na semestr vrátit do Ameriky, kde budu pokračovat ve studiu. To byly moje plány, ale o měsíc později bylo vše jinak.

Miluješ jamku číslo 18 v Berouně?
Jo, popravdě tam miluji všechny jamky, to hřiště je strašně krásné. Ta osmnáctka mi ale dala zabrat, to je pravda.

Je tam ale velké dilema, jestli jít přes vodu druhou ranou na green, anebo si nahrát před green. Jak jsi to řešila ty?
Na poslední kolo nám posunuli odpaliště o jedno dopředu, takže se dal hrát driver přes pravé bunkery, takže šlo i železem na green. Všechny hráčky hrály driver a tlačily to tam. Já jsem se taky rozhodla pro driver, což nevím, jestli bylo rozumné, protože jsem to přizatáhla. Měla jsem ale obrovské štěstí, protože ve směru byla televizní věž a mohla jsem vydropovat ven kvůli té věži. Měla jsem pak možnost jít po greenu, ale s tím, že jsem vedla o ránu, tak jsem hrála na jistotu na lay up. Pro chlapy profesionály je Beroun relativně krátké hřiště, takže mají šanci útočit na té osmnáctce. Pro ženy taky není nejdelší, ale zase je hodně technické.

Je leden, co děláš v Praze?
Ještě teď se na sezonu připravuji tady v Česku, ale v sobotu už odlétám do Dubaje společně se Sárou Kouskovou a budeme tam i s Kristýnou Napoleanovou. Budeme tam týden trénovat před sezonou.

Pak letíte do Keni?
Ano, na první týden série LET, kde se otevírá sezona.

Jak se ti v LETce líbí?
Je to skvělé. Popravdě jsem ráda, že jsem měla možnost zbylou sezonu využít k tomu, abych se sžila s tím prostředím a vyzkoušet si turnaje a jak funguje ten stres. Jsem ráda, že jsem měla šanci se s tím sžít a teď vím, do čeho jdu.

Jako amatérka sis vše zajišťovala sama a neměla jsi ani caddyho. Už ho máš?
Zatím ne. Budu to řešit během téhle sezony. Měla jsem šanci poznat se s některými caddíky na Tour, ale zatím jsem si nebyla jistá, jestli někoho chci k sobě na full time. Celý život jsem zvyklá hrát sama, Berou jsem taky odehrála sama a vyhrála jsem. Jsem na to zvyklá. Vím ale, že do budoucna je caddík potřeba. Hrála jsem cvičné kolo se sestrami Kordovými, které mají caddíky, a když jsem viděla tu spolupráci, tak je to úplně jinde. Zatím ale hledám.

Asi před dvěma lety hrála Jessica Kordová nějakou Tour v Americe a zahrála úder, který jí moc nesedl. Ona to okomentovala českými slovy. Padají taková slova i ve tvém případě?
Určitě, to je takový reflex. Bylo to vidět i na Jessice, že jí to ulétlo a tak se to děje. Má to amatér i profesionál. Líbí se mi ale, že to golfu udělalo skvělou reklamu.

Co ty používáš za slova, když ti rána nesedne?
Používám jich hodně, je to strašně rozmanité. Vulgární slova určitě, ale mám takovou blbou vlastnost, že říkám ne, tam ne, ještě než to dopadne. Občas to ale dopadne dobře a já pláču už předtím.

Jak jsi skloubila studium a tréninky?
V Americe je výhoda, že sporty jsou součástí univerzity. Pro atlety je to udělané tak, že ráno od 7 hodin je fitko, pak je škola do 12, pak oběd a pak odpolední trénink. U sportů se to liší, ale v golfu jsme to měli takhle. Pak od 5 hodin odpoledne jsme měli volno na učení a na relax. Ten rozvrh tam byl daný, takže to bylo jednodušší.

A měli jste tedy univerzitní hřiště?
Na kampusu máme devítijamkové hřiště, do toho máme své tréninkové plochy, které jsou pro atlety golfového programu. Pak máme další hřiště, kam jezdíme, a jsou do půl hodiny od kampusu.

Měla jsi trenéra, nebo jsi jela to svoje?
V Americe to funguje hodně jinak. Nikdo moc nekouká na švih, nikdo do toho nekecá. Měli jsme hlavní koučku a asistentku. Ty dvě se o nás staraly, když byl problém ve švihu, tak pomohly, ale nebylo to tak, že by nás koučovaly. Program jsme měly individuální. Pak jsme měly ještě trenéra na fitko.

V jednom rozhovoru jsi zmiňovala, že v Americe tolik nedbá na čistotu švihu, ale jedná se to dostat míček z bodu A do místa B. Je to tak?
Ano. Na švihu tolik nezáleží. Tady v Česku máme spoustu trenérů, kteří se vám snaží švih udělat podle nějaké knížky, ale ono to ve finále takhle vůbec nefunguje. Každý má švih individuální a musí se to stavět přímo na hráče. Jestli jste schopní dát jamku na birdie takovým anebo takovým švihem, tak je to úplně jedno. Hlavní je, jestli s tím umíte pracovat.

40:09

Vadí mi, že lidé mají golf zafixovaný jako sport pro bohaté, říká profesionální golfista Mrůzek

Číst článek

Trénoval tě Jirka Němeček a ten dbal právě na to, aby ti postavil švih na tvojí postavu?
Určitě. U Jirky trénuji, ani nepamatuju, kdy jsme začali... spoustu let a jsem s ním hrozně spokojená. Jirka je v tomhle skvělý, že mi to šije na tělo a umí mi to podat tak, abych to pochopila a dokázala ty pohyby udělat.

Co ti může ještě trenér, u tebe jako profesionálky, u švihu dát?
Vždycky je na čem pracovat. Švih není nikdy perfektní, vždycky jsou mezery. Profesionálové spíš ale řeší třeba strategii na hřišti, dá se pilovat krátká hra a patování. U spousty amatérů, tím že je golf náročný technicky, to hodně lidí odradí, protože hrozně dlouho trvá, než jsou schopni odpálit míček tak, aby někam letěl. To dost lidí odradí hned na začátku.

Je krátká hra rozhodující?
Krátká hra je strašně důležitá, ale každý hráč je individuální. Někdo je schopný zahrát neuvěřitelně dlouhý a rovný drive, takže si zlepší pozici na druhou ránu. Záleží to na hráči.

Jako ženy máte v golfu hodně silný tým, ale kluci u nás pořád tahají za kratší konec. Čím to je?
Hlavní důvod je, že u mužů je o hodně větší konkurence než v ženách. Ti, co chtějí jít na univerzitu do Ameriky, tak je o hodně těžší se tam dostat a dostat stipendium. Zájem u mužů je prostě větší.

Kamarádíte se s ostatníma holkama a pomáháte si, nebo se berete jako konkurentky?
Golf je individuální a hráč hraje hlavně proti hřišti. Vyrůstali jsme spolu, takže jsme kamarádky, známe se a vztahy jsou skvělé. Podporujeme se a to v nás trochu pěstovala i česká golfová federace, kde jsme hrály týmové soutěže. Na Ladies European Tour je spousta hráček jako rodina. Jsme konkurentky, ale zároveň kamarádky.

V reprezentaci jsi byla poměrně brzo. Vy jste museli v reprezentaci být velká a silná skupina?
Pamatuji si, když jsme hrály mistrovství Evropy do 18 let, tak jsme hrály na kaskádě a skočily čtvrté. To byl v té době velký úspěch. Moje generace měla silné týmy a teď jsou silné týmy i u mladších, třeba Denisa Vodičková, to je taková nová naděje českého golfu.

Vyhrála prestižní golfový turnaj, peníze ale nedostala. Melichová se musí rozhodnout, co s kariérou

Číst článek

Jak ses ke golfu vlastně dostala?
Táta se svým partnerem, který ho k tomu přiměl, aby to zkusil. Táta měl pohled na golf jako většina české populace, že je to sport pro snoby a že to hrát nebude. Pak si to zkusil a úplně si to zamiloval. Teď je mu 74 let a obden chodí na hřiště, je do toho blázen. Pozorovala jsem jeho a bráchu, který to taky hrál, a chtěla si to zkusit. V té době jsem hrála tenis, takže táta nechtěl mi kupovat hole, abych si to zkusila a pak řekla, že mě to nebaví. Měli jsme dohodu, že mi koupí hole a nebudu moct přestat.

A to ti bylo kolik?
Devět let. Chvíli jsem dělala tenis a golf zároveň, ale pak jsem se rozhodla, že chci dělat jen golf. Tenis byl fajn, bavilo mě to, ale do golfu jsem se zamilovala.

Pocházíš z Pikovic, tak kam jste jezdili na golf?
Začínala jsem na Karlštejně. Bylo to skoro hodinu cesty, ale měli jsme tam nějaké známé, tak jsem chodila tam. Udělala jsem si tam skvělé kamarády, byla jsem tam v dětské akademii a to byla krásná léta, když jsme jezdili na dětské ligy. Hrozně mě to bavilo.

Česká golfová federace se mládeži hodně věnuje, že?
Určitě. Máme zimní kempy, na které jsem kvůli studiu v Americe moc nejezdila, ale do té doby jsme jezdila na každý. Program funguje. Vždy se to dá dělat lépe, ale teď se to rozjíždí dobře a je to na těch mladých vidět.

Švih a fyzická práce těla je jedna věc, ale daleko důležitější je asi hlava, že? K tomu je caddy dokonalý, ne?
Ano, jde o to dostat hráče do mentální pohody. Někteří caddy to rozpoznají, takže vám pomohou dostat se do pohody. Spoustu hráčů musí mít mentální kouče, pracují na dýchání, aby byli schopni zvládnout stres.

To na tebe někdo volal v Berouně, aby dýchala...
Jo, jo, to je pravda. Pomohlo to. Lidi tam hodně pomohli, to bylo dobrý.

Profesionální golf je ale opravdu věda, co?
Na té výkonnostní úrovni je to asi v každém sportu. Hlava a všechno, je to fakt věda.

Tiger Woods odmítl miliardovou nabídku od nového okruhu ze Saúdské Arábie. Zůstává u PGA

Číst článek

Hodně tvých spoluhráček a konkurentek uspěje vždy na českých hřištích. Je náročné, když přijedete do cizí země, si hřiště nejprve projít, abys věděla, kam hrát?
Je to tak, protože těch typů hřišť je strašně moc a každé je něčím unikátní. Když jezdíme na turnaje, jedeme tam tři dny předem, že si hřiště dvakrát obejdeme, zahrajeme dvě osmnáctky nebo si to rozdělíme na devítku a devítku. Pořádně to projdeme, máme knížky, kde jsou nakreslené jamky, a do nich si děláme poznámky, že chci zahrát sem nebo že je tam svah. Caddíci v tom už mají praxi a dělají to hodně podrobně. Mít caddíka, který zanalyzuje celé hřiště je lepší, protože dvě hlavy dají dohromady víc než jedna.

Jsi typ hráče, který riskuje, nebo spíš hraješ na jistotu?
Záleží na situaci. Někdy riskuji až moc, ale v jiných případech jsem opatrná. Takhle to asi neumím úplně porovnat.

Trénuješ všechny typy úderů v jeden den, nebo trénuješ v jednom dni jeden úder a další údery v jiné dny?
Dá se v tom dni stihnout vše, ale nemyslím, že je to potřeba. Většinou si to rozkouskuju podle statistik z předchozích údajů v čem jsem zaostávala, a podle toho koncipuji trénink.

Kolik úderů třeba za den zahraješ?
To nevím. Většinou se dávají po do košů míčky po padesáti, takže třeba 100, 150 míčků, ale to je maximum. Nemá smysl do toho furt bouchat. Kvantita se nerovná kvalitě a je lepší spíš některé věci pilovat.

Třeba Ondra Lieser mi říkal, že udělá třeba 500 balonů denně. Stojí tam a mydlí jeden za druhým. Já když jedu na turnaj, tak si odehraju deset balonů a říkám dobrý, nevyhážu si dobré rány na tréninku a jdu na pivo. V profisportu to ale asi bude trochu jinak, co?
Každý hráč to má jinak a Ondra je docela unikátní. Mě moc nebaví stát a pálit jednu ránu za druhou, radši si zkouším různé typy ran.

Já se tady přiznám, že když jsem měl nové hole, tak jsem si je vzal sebou do postele...
Já taky!

Ty taky?
Když mám třeba nové večky, nebo putter, tak jsem úplně nadšená a nesnesu, když tu hůl někdo začne za mě rozbalovat, musím si ji rozbalit sama.

Ta hůl je nádherná práce, dokonalý nástroj...
Ano, je to prostě kus umění. Ty drážky jak jsou krásné.

Čistíš drážky?
Ano, nebrousím je, ale čistím je.

Ona se ale ta hrana omele a nefunguje pak tolik...
Někdo je i vybrušuje, ale v tu chvíli se mění ta hůl, když se do toho brousí. Když už je to v takovém stavu, tak je lepší koupit nové.

Trpíš, když musíš třeba hrát z kamení? Nebo se na té holi udělá šrám.
Ano, to je strašný. Jednou jsem před týmovým mistrovství Evropy mi dorazily nové hole, já byla ve vodě a chtěla jsem to hrát. Pak jsem tu hůl o kámen, který nebyl vidět úplně rozbila a to bylo hrozné, to fakt bolelo.

Jaká je tvá nejoblíbenější hůl z bagu?
Myslím, že putter, protože ten mám teď nový. Ten si užívám hodně.

Co vlastně obnáší sezona profesionála?
Turnajů je hodně, nedají se odehrát všechny, co jsou v kalendáři, ale kolem 24 turnajů za sezonu je asi tolik, co se dá obehrát. Finanční stránka věci je na začátku pro většinu golfistů strašně náročná. Já měla to štěstí, že po výhře v Berouně se mi podařilo od jednoho golfového nadšence získat finanční podporu. Mám podepsanou smlouvu s agenturou Wings of Czechia. Nejsou to technicky sponzoři, ale dají mi budget na sezonu, takže já se můžu soustředit na hru, na golf jako takový a mohu hrát s klidnou hlavou, že nemusím skončit do nějakého místa, abych mohla jet na další turnaj. Je to obrovský tlak, který hodně brzdí hráče na začátku. Mám štěstí, že mi to odpadlo a teď hledáme sponzory k tomu, aby se pokryl ten budget.

Máš tedy manažera, který organizuje veškerý servis a ty se můžeš věnovat jen hraní?
Tak, tak by se to dalo říct.

Všechno to cestování, ubytování, startovné, jiná hřiště...
Je to tak, ale už nějakou zkušenost mám z těch turnajů, když jsem byla amatérka. Objížděla jsem Evropu a hrála různé turnaje, takže už vím, jak to chodí. Teď je toho víc a je to časově náročnější.

A rodinná podpora je asi automatická, že?
Určitě. Myslím, že bez rodičů bych nebyla tam, kde jsem. Podpora od golfové federace je obrovská taky, ale rodiče jsou ve vývoji sportovce vždycky nejdůležitější.

Zásadní otázkou je, když dítě začíná se sportem, jestli je nucené od rodičů, anebo si to vyvzdoruje samo. Ty jsi byla jaký typ?
Táta dělal během svého života spoustu sportů. Občas mám pocit, že je jako Forrest Gump, že si vyzkoušel takových věcí a nechápu, jak to mohl stihnout. Vždycky nás vedl ke sportům a my měli šanci si toho vyzkoušet spoustu a pak si vybrat. Já si golf vybrala, ačkoliv jsem byla dítě a nemohla jsem sama jezdit na tréninky. Samozřejmě mě taťka vozil každý den na tréninky, na turnaje. Bez toho by to nešlo. Rodiče jsou ale různí, někteří ty děti hodně tlačí a dost často je to kontraproduktivní, že děti vzdorují a skončí.

Moje kamarádka Pavlína Kulichová, trenérka golfu, mi jednou ukazovala tříletého kluka, myslím, že se jmenoval Honzík, který mlátil jednu ránu za druhou. Jak jezdili s maminkou asi do jeslí po Strakonické ulici, tak když viděl golfové hřiště pořád opakoval: to chci, to chci... Ona ho pak přivezla na hřiště, on chytil hole a začal hrát. Ten kluk si to ve třech letech našel a začal hrát.
To je opravdu neuvěřitelné, to jsem ještě neslyšela. Ale když si vezmete Tigera Woodse, tak ten držel hůl, když byl v plenkách. Taťka mu vyrobil hůl, ale jeho táta byl brutální a tlačil ho do toho.

Návrat po deseti měsících. Tigera Woodse doplňuje na exhibici jeho syn Charlie

Číst článek

A viděla jsi ten rodinný turnaj, jak hrál Tiger se synem Charliem?
To je jeho přesná kopie, stejná gesta, stejný švih. Neuvěřitelné.

Máš ráda cestování, nebo tě to štve, že musíš vše balit, sednout do letadla a tak dále?
Cestování mám hrozně ráda, ale strašně bych si přála, aby už někdo vynalezl ten teleport, abych nemusela se štvát na letišti, kde mě šacují, jestli nemám něco u sebe. To je hrozná otrava. Ale cestování mám hrozně ráda, ráda objevuji nová místa.

Ona vlastně ta Ladies European Tour se odehrává mezi Dubají a Portugalskem, tak ty lety nejsou tak náročné, ne?
V podstatě je evropská, ale začátek a konec sezony se v Evropě nehraje. Létá se do Dubaje, do Austrálie, do Asie, nějaký blízký východ a něco se hraje v Americe. Pouze prostředek sezony je v Evropě.

Stává se ti, že někam přiletíš a je ti smutno a nejraději by ses vrátila domů?
To se mi asi moc nestává, mě to baví a beru to tak, že to dělám a dělám to naplno. Ani když jsem odjížděla na studium do Ameriky, tak jsem neměla pocit, že bych musela být doma. Občas jde na člověka stesk, když třeba cestuje na turnaje sám, já mám ale to štěstí, protože cestuji s jinýma hráčkama, je nás na Tour víc, takže se dá se s někým spojit a nemusíte být na cestě sám.

Filip Mrůzek to má třeba tak, že si spojil rodinu s prací a manželka Štěpánka mu dělá caddíka, takže létají spolu. Nevím tedy, jestli je to dobrý nápad, ale asi jim to vyhovuje a on je nadšený. Léta třeba tvůj přítel s tebou na turnaje?
Nelétá, protože má svoji práci. Pracuje v Beřovicích na golfu, hraje tam, je to hlavní trenér, moc šikovný. Máme ale tu zkušenost, že mi nedělá caddyho, protože nám to moc nejde.

Prostě ne?
Ne, je to nebezpečné. Myslím, že by se s tím soukromý život neměl takhle spojovat.

Pavel Nečas, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít