Můj talíř je pestrý jako ze školní jídelny, ale třikrát větší. V přípravě jím kilo masa za den, říká Staněk
Koulař Tomáš Staněk, který v Paříži obsadil desáté místo, v pořadu Na place mluvil o olympijské atmosféře na Stade de France. Rozpovídal se i o tom, jak se mu v mládežnických kategoriích dařilo i v ostatních disciplínách. Prozradil také to, jestli stihl v Paříži navštívit i jiná sportovní klání, a jak řeší stravování před závody.
Jaké máte dojmy z olympijských her v Paříži?
Skvělé. Samozřejmě po kvalifikaci bych si přál finále trochu lepší. S ohledem na letošní sezonu se mi ale v kvalifikaci povedl výjimečný pokus. V silné konkurenci, která nyní v mužské kouli je, není možné si říct, že nějaký výkon bude stačit. Člověk zažívá pak hrozné nervy.
Současnou konkurenci vnímáte jako hodně silnou?
Je nejsilnější, co kdy byla. Není to jen o třech Američanech. Na olympiádu do Tokia splnilo ostrý limit 21,25 metru 32 lidí, což se kromě běhu na 800 metrů nepovedlo v žádné disciplíně.
Top atmosféra
Jak jste vnímal atmosféru na Stade de France, kde se odehrávaly atletické soutěže? Jak byste srovnal fandění i s předchozími olympijskými hrami?
Člověk, jak už pár let patří do užší světové a evropské špičky, se ze začátku oťukává. Už ale soutěžím i s vědomím toho, že jsem několikrát dokázal uspět před velkým množstvím lidí na tribunách. Když to srovnám s předchozími olympiádami, v Riu při své první účasti jsem trochu čučel. Brazilské publikum je spíše fotbalové. Pamatuji si, že mě zarazilo, že zůstali sedět při hymnách. Nikdy jsem to nezažil, to mě fascinovalo, ale až nepříjemně. Přišlo mi, že tam přišli na piknik a neměli zájem o sport.
Tokio bylo smutnější. Pořadatelé se snažili sice něco pouštět z reproduktorů, ale to není ono. Viděli jsme prázdnou tribunu a bylo to suché. Letos v Paříži to bylo super, nejen na atletice, ale i třeba na beachvolejbale. Bylo to pravé koření sportu. Navíc stadion na atletiku je skvěle postavený. Tribuny nejsou vytažené do stran, ale jsou balkónově nad sebou. Francouzi hodně rozumí atletice, hlavně je zajímají běhy. Fandili všem a byl to hukot.
Podíval jste se během olympiády i na jiné sporty?
Je nepsané pravidlo, že dva nebo tři dny po soutěži musíš opustit olympijskou vesnici. Je to kvůli počtu akreditací a pohybu sportovců ve vesnici. Neměl jsem moc času, ale v Českém domě jsem se s klukama domluvil, že mají volné lístky na beach, což bylo moc fajn pod Eiffelovou věží. Atletické prostředí znám z mistrovství světa a dalších velkých akcí, ale podívat se na jiný sport byl můj sen.
Považoval jste lokaci jednotlivých sportovišť u ikonických míst Paříže jako dobrý krok?
Určitě se jim to povedlo. Kulisy se mi moc líbily. Cyklistický závod byl uprostřed Paříže, takže lidé mohli koukat na soutěž i z balkonu, což je fenomenální. Z logistického pohledu to zvládli skvěle. Klobouk dolů, jak dokázali město odklonit a vyčistit to čistě pro sport.
Když jsem šel z návštěvy beache, vyšel jsem a na krku jsem měl atletickou akreditačku. De facto jsem tam neměl co dělat, ale měl jsem lístky a byl jsem tam. Dostal jsem se ven k Eiffelovce a už jsem se nemohl dostat zpátky. S dobrovolníkem jsme to obcházeli a nakonec to bylo tak zoufalé, že mě musel oficiálním osobním autem odvézt zpátky do vesnice. (smích)
Hodně se tam dbalo na bezpečnost. Jakmile člověk nasedl v jednotlivém areálu na autobus, rázem se zalepily všechny dveře a okna páskami. Pak kontrolovali, zda není nějaká páska porušená, kdyby se tam dostal nějaký nebezpečný člověk.
Příprava koulaře
Z čeho se skládá běžný trénink koulaře?
Máme typický evropský model. V Americe třeba jen chodí do posilovny a házet. My to máme hodně zaměřené tak, že hážeme medicimbaly, v objemové přípravě hážeme poleny nebo kettlebellem. Třikrát týdně chodíme do posilovny, třikrát týdně hážeme a prokládáme to běháním. Záleží, v jaké části přípravy jsme. Vše je zaměřené na dynamiku nohou. Když běháme, běháme do sto metrů, ale v plném tempu.
Kdybychom běhali pětistovku nebo dvoustovku opakovaně, je nám to k ničemu. Když potřebujeme zlepšit vytrvalost, jdeme jí v posilovně. Neoblíbený trénink je třeba pyramida dřepů, malé pauzy, pořád se přihazují váhy, střídáme se ve dvou, poslední sérii máme vždy nastavenou tak, kolik kdo dá. Už se mi také povedlo končit někde na hodnotě šestnáctkrát 180 kilo. To je slušné kardio.
Jak pracujete s psychikou, využíváte mentálního kouče?
Celý život jsem s nikým nespolupracoval. Když jsem asi ve 22 letech přecházel ze sunu na otočku, ještě jsem neměl vypilovanou techniku, ale na velké akce jsem se dostával. Několikrát jsem skončil v kvalifikaci, ale cítil jsem, že to nebylo nervozitou, ale spíše nejistotou v technice. Spíš jsem se snažil obrousit atletikou, než že bych někoho vyhledával.
Postupem času samozřejmě přicházejí prohry, zranění nebo vnější vlivy. Jak jsem v atletickém prostředí už dlouho, vnímal jsem, že mě někteří lidé na různých pozicích štvou a cítil, že mi to lásku k atletice začíná brát. Začal jsem být naštvaný a stresoval se různými věcmi okolo. Potřeboval jsem spíš někoho, aby mě od toho oprostil, abych se soustředil jen na atletiku.
V olympijském roce jsem do toho chtěl dát všechno. Na předchozích olympiádách jsem se do finále nedostal, což jsem si teď nakonec splnil. Naučil jsem se odfiltrovávat negativní věci a konečně se probojoval do olympijského finále.
Závodní koule
Na závodech házíte s koulí, kterou si dovezete?
Pořadatelé nám většinou dávají nové koule, s kterými se ale nedá házet. Je to, jako kdybych byl zpocený a dal si ke krku kus hladkého železa, který hned sjede. Používáme magnesium, které vysušuje. Je lepší mít kouli oházenou, aby fungovala jako šmirgl. Tak lépe drží.
Vozíme oficiální koule, které jsou trochu oházené. Vždy na velkých závodech je seznam, kde jsou označené koule, které tam budou. Když ji mám, prohlídnou si, zda je vyvážená, jestli v ní nejsou díry a jestli splňuje všechny parametry.
Kolik jich máte?
Závodní jenom jednu. Je to můj mazel. Když už si ji oházíš, opečováváš ji. Ohazuje se docela blbě, protože máme měkčí sektor. Než se do toho zařezají kamínky, jsou to stovky hodů. Bohužel jsem musel klukům diskařům vzít kouli, šel jsem na parkoviště vedle a házel s ní o beton, aby se trochu oťukala.
V čem jste si dřív vozil závodní kouli?
Bydleli jsme s rodiči za Prahou a jel jsem autobusem do školy. Učil jsem se a neuvědomil si, že mám nohu na kouli, lehce jsem si přešlápl vedle. Najednou autobus brzdil do zastávky a všichni slyšeli obrovskou ránu. Koule projela celou uličkou autobusu a napálila do dveří u řidiče a spadla po schodech dolů, kde se nastupuje. Všichni koukali, co se děje, tak jsem se všem omlouval.
Prý jste v minulosti koketoval i s oštěpem, jak jste se dostal k vrhu koulí?
K atletice jsem se dostal přes bráchu, který dělal desetiboj. Vždy jsme koukali přes prázdniny na Zlatou ligu, našimi idoly byli Tomáš Dvořák, Roman Šebrle a Jan Železný. Vždy se mi líbily vrhy, tak jsem se ptal bráchy, zda by mi nemohl domluvit nějakého trenéra.
Mým prvním koučem byl na Slavii pan Bastík. Přišel jsem tam, rozhodně jsem nebyl prototyp mládežnického supertalentu. Bavilo mě všechno, dělal jsem všechny disciplíny, jediné, co mi opravdu nešlo, bylo kladivo. Tahá se to zády přes patu a já vždy potřeboval využívat kotník dopředu, takže v kladivu jsem byl opravdu špatný.
Ve 22 letech, kdy už jsem byl na Dukle u svého současného trenéra, jsem měl rok, kdy jsem hodil 56 metrů diskem, 18,70 metru koulí a 72 metrů oštěpem. Hledal jsem si srovnání v maďarských tabulkách, v čem jsem vlastně nejlepší. O kousek lépe mi pořád vycházela koule. Tím, jak jsem postupně zesiloval, odlétla za devatenáct metrů. Na mistrovství Evropy kategorie do 22 let v Tampere jsem byl o centimetr pátý a rozhodlo, že se budu věnovat této disciplíně.
Co vás na vrhu koulí nejvíc baví a nejvíc štve?
Štvou mě medicimbaly, ale beru je jako nutné zlo. Nejvíc mě baví posouvat limity, je jedno v jaké disciplíně. První trenér mi vštípil lásku k práci. Bavilo mě se ničit na tréninku, být špinavý. Říkal jsem si, že si to protrpím, a pak se na závodech roztrhám, zlepším se a všichni budou čučet.
Jaké je nejtypičtější zranění u koulařů?
Protože pořád skáčeme s naší, ale i těžší váhou a probíhají tam samé rotace, jsou to kolena. Hodně lidí má problém se zády, které jsou spojnicí všeho. Lokty bývají časté, s tím mám zrovna nyní problém. I třeba prsty jsou často problém.
‚Nejsme hromotluci‘
Jak to máte se stravováním?
Nemusíme plnit žádné váhové limity. Nejsem typ jako Američané, což jsou opravdoví hromotluci, kteří mají klidně 160 kilogramů a netěží z rychlosti. Musím být skočný, rychlý a našel jsem si hranici 130 kilogramů. Nejvíc jsem měl asi před dvěma lety v Mnichově 132 kilogramů, ale přes to už se nedostanu.
Když máme závody, je to plnící sacharidová fáze. Kvalifikace se vším všudy trvá třeba dvě a půl až tři hodiny. I mozek bere energii, takže je dobré být nafutrovaný sacharidy. Před závody si dávám velké přílohy a něco sladkého, především proto, aby se tělo cítilo dobře. Snažím se jíst zdravě a ve velkém množství. Z červeného masa mám nejvíc síly, což se mi osvědčilo.
Čerpání energie u silově-dynamických disciplín je docela nestálé. Bylo mi doporučeno, ať jím, co chci, a když si budu připadat těžší, ať malinko uberu. Když jsem jedl z krabiček, dal jsem si množství, na které jsem zvyklý. Když jsem to nesnědl, ubral jsem.
Každý den je jiný, liší se to podle toho, jaký den jdeme posilovnu, nebo zda je objemová příprava, kdy se jí víc. Když jsme na soustředění v Africe, běžně sním denně kilo masa. Většinou tam grilujeme, takže padne nějaký steak.
Takové stravování docela leze do peněz, ne?
Je to tak. Naštěstí vajíčka mám od babičky, což je velký benefit. Mám takový pestrý talíř školní jídelny, ale třikrát nafouknutý, to je můj oběd. (smích)
Co vás ještě čeká v letošní sezoně?
Mám potvrzený start na Diamantové lize v Římě 30. srpna a 5. září budu závodit v Curychu, což je skvělý závod s úžasným publikem. Dva dny poté hážeme v Záhřebu mezi fontánami. Následuje koulařská večeře, kdy se peče jehně. Odvezou nás po závodě do otevřeného grill baru a je to krásné zakončení sezony.
