„V té oblasti jsem už byl a pomáhal jsem organizaci Brontosauři v Himálajích. Je to vlastně nejnižší místo, které se tam dá navštívit. Je to 3300 nebo 3500 metrů nad mořem. Když v horských průsmycích napadne sníh, nedá se nikam dostat. Hokej je pak to jediné, co se dá v zimě dělat,“ říká pro Radiožurnál dobrovolník Jiří Benda.

Ten bude na úplném severu Indie, ve státě Džamú a Kašmír, během ledna pomáhat jako asistent profesionálního trenéra. V místě, kde už byl před šesti lety ve škole, teď mění obor.

„Je to hokej na rybníku. Vlastně jsme jenom vyrovnali prostředí do roviny. Přijel bagr, válec a udělala se třicetimetrová plocha pro malé děti. Doufám, že je to bude bavit a že se tam časem udělá regulérní rozměr hokejového hřiště,“ říká Benda.

Ve vesnici Mulbekh ve třech a půl tisících metrech nad mořem bude trénovat děti převážně ve školním věku.

„S dětma budu na ledě každé ráno dvě až tři hodiny. Kluk, se kterým tam jedu, je profesionální trenér. Já mu budu pomáhat a dělat asistenta. Myslím si, že jeden člověk na dvacet lidí, je málo. Kdyby se s námi svezl ještě jeden člověk, bylo by to akorát.“

Střet kultur

Komunikovat se dá v Mulbekhu bez problému v angličtině, tamní děti jazyk umí. Odlišnější je to pak při setkání dvou kulturně a geograficky jiných světů.

„Myslím si, že takový generální pohled na Indii je ten, že tam jsou chudí lidé, kteří nic nemají, žijí ve špíně a vedru. Člověka to ale překvapí. Nechci říct, že mají všechno, ale mají to, co potřebují. Nemají tam nic navíc, o nic míň,“ popisuje tamější situaci Benda.

„I jejich pohled na nás je zkreslený tím, že nás znají z televize, z filmů o Jamesi Bondovi nebo z MTV. Takže si asi myslí, že nemusíme pracovat, že máme nekonečně mnoho peněz, krásná velká auta a že jsme všichni šťastní,“ usmívá se Jiří Benda, který ke štěstí nepotřebuje velké auto. Místo toho jede učit malé děti bruslit.

František Kuna Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít