Sbírka pro nevidomé Světluška vrcholí, přispět lze poslední den
Mnozí z nich nikdy neuvidí zelenkavou záři světlušek neboli svatojánských mušek. Určitě je ale hřeje zájem těch, kteří si od malých broučků vypůjčili jméno, nasadili si křídla a tykadla a celý týden vybírají ve stovkách českých měst peníze do kasiček. Sbírka na pomoc nevidomým a těžce zrakově postiženým se koná už po dvanácté. Dnes naposledy můžete potkat dobrovolníky v ulicích, třeba v Ostravě.
„Ráno jsme přišly do třídy, tam nám dali tašku s křídly a tykadly. Když si něco zakoupíte, dostanete zdarma svítící přívěsek.“
Hanka, Míša, Sylva mají šestnáct, sedmnáct let. Pro Světlušku vybírají vůbec poprvé a hodně nad smyslem sbírky přemýšlejí.
Jana Jeckelová doprovází v Ostravě trojici dívek, které vybírají peníze ve sbírce pro nevidomé Světluška
„Nedokážu si to představit. Zkoušela jsem mít zavázané oči, ale stejně to není totéž. Oni to mají celý život. Musely jsme celou školu projít s tím, že nás někdo vedl za ruku. Bylo to něco úplně nepředstavitelného,“ popisují.
Padne otázka, jestli se dívky dokážou vžít do pocitů nevidomých a zda vědí, co je to velké trápení, Sylva v bílém tričku se smutně usměje, ona ví a chce pomáhat druhým.
„Nemám rodinu, protože jsem z dětského domova. Tohle mě trápí, když lidé v mém věku mají mám a tátu a já ne,“ říká.
Lenka je maminka na mateřské, ale i přesto do pokladničky Světlušky přispěla. „Teď před rodičákem to není nejjednodušší, nepřispěla jsem plnou částku,“ svěřuje se.
I tady ale platí, že každá koruna dobrá. „K nám na školu chodí Kamila, která je nevidomá. Získala takto pejska, který jí pomáhá v každodenním životě. Není to jen tak, že by lidé dávali peníze a nepomohlo to. A ti lidé jsou pak šťastnější,“ tvrdí Světluška Míša.
Světlušky s kasičkami budou vybírat v ulicích ještě dnes.
