Sportu se bývalá běžkyně Antošová vzdát nechtěla. Ročně najede osm tisíc kilometrů na handbiku
Těžkým úrazem život končit nemusí, vlastně může začít nový. Kateřina Antošová dřív běhávala maratony, teď Českou republiku reprezentuje jako cyklistka na hadbiku. Na zářijové paralympiádě v Riu de Janeiru vybojovala dokonce deváté místo.
„Zhruba před čtyřmi lety jsem česala hrušky a spadla jsem ze stromu,“ líčí zlomový okamžik svého života Kateřina Antošová. Vrtulník ji přepravil do nemocnice s poraněnou míchou a vědomím, že už nikdy nepoběží svůj oblíbený maraton. Ne ale s myšlenkami nadobro skončit se sportem.
Začala spřádat plány, jak si pořídí handbike. Když odcházela z rehabilitačního ústavu, jeden ojetý už měla koupený. „Měla jsem kliku, protože se na něm dalo i závodit, takže jsem se hned zapojila,“ vzpomíná. Navíc ji inspirovala paralympiáda v Londýně 2012. Sama začala snít o dalších hrách v Riu de Janeiru.
„Na handbiku, protože jsem ho znala. Běhala jsem maratony a v Berlíně před běžci jezdí handbikeři. Způsobeno to bylo tím, že jsem běhala a chyběly mi ty endorfiny, které tělo produkuje, takže jsem nebyla ochotná zůstat na vozíku, který je strašně nedokonalý. Člověk se při tom nadře, ale žádné endorfiny nevyprodukuje,“ popisuje Kateřina Antošová.
Zatnout zuby a tvrdě trénovat
Sport se pro ni stal nedílnou součástí života i po úrazu. Zaťala zuby, tvrdě trénovala a na paralympiádu se skutečně probojovala. Její příběh může znít všem kolem jako pohádka, ale jí tak nepřipadá. Za vším je především dřina.
„Za rok průměrně najedu okolo osmi tisíc kilometrů. Prostě jsem si sedla na handbike a každý den trénovala. Potom jsem si samozřejmě musela najít profesionálního trenéra, protože sama bych to asi nedala,“ přiznává.
Odměnou byl vysněný start v Brazílii. Poprvé na vlastní kůži si mohla vychutnat atmosféru největšího sportovního svátku handicapovaných a skončila devátá.
„Pro mě to byla odměna. Teprve to zpracovávám, protože člověk byl přeci jenom malinko zklamaný. Chtěla jsem na časovce zajet lepší čas, ale konkurence byla veliká, nedá se nic dělat.“
O to větší motivaci má směrem k Tokiu, kde se o medaile z paralympiády bude bojovat za čtyři roky. „Je to motivace, nebudu říkat, jestli pro Tokio, protože v tu dobu už mi bude tolik let, že nevím, jestli budu schopná konkurovat mládí. Už jsem padesát plus, takže já už spíš čekám na vnoučata a práci na zahrádce. To si dělám legraci, ještě je spousta sportů, které by se daly vyzkoušet,“ zvažuje Antošová.
V nabídce jsou například paraběžky nebo lukostřelba. Pomoc prý přislíbil stříbrný medailista z her v Riu David Drahonínský. „David mi slíbil, že mi půjčí luk, takže určitě to chci vyzkoušet. Nejsem si jistá ale jistá, jestli zrovna tohle bude sport mého srdce,“ prozradila na závěr Kateřina Antošová.
