Po stopách báječných mužů na rádiových vlnách:
kdo založil a kdo zachraňoval Radiojournal

Před 95 lety, 18. května 1923, se ze stanu vypůjčeného od skautů v pražských Kbelích poprvé v éteru ozvalo: Haló, haló… Svou činnost tak zahájil Československý rozhlas. Byl teprve třetí na světě. Začátky ale byly těžké. Získání koncese bylo administrativně velmi náročné i drahé. Přijímač stál jako roční plat dělníka v továrně. Jak vypadaly začátky rozhlasu? Kolik bylo koncesionářů a jak se šířil po republice?

Kapitola první: Počátky

Československý rozhlas začal vysílat pouhý rok po spuštění britské BBC. Inspiraci ale získal jeden z takzvaných otců zakladatelů, tehdejší zástupce filmové společnosti Eduard Svoboda, v USA.

„Bydlel v hotelu a tam měli ve všech pokojích už tenkrát zamontovány rozhlasové přijímače. Každý si mohl poslechnout zprávy nebo burzovní zprávy,“ popisuje jeho dcera Eva Svobodová Českému rozhlasu.

Inženýr Svoboda proto po návratu oslovil jednoho z předních žurnalistů té doby Miloše Čtrnáctého a začali spolu hned přemýšlet nad možnostmi rádiového vysílání. Potřebovali ale dostatečný kapitál, a tak když Svoboda se Čtrnáctým šli žádat na tehdejší ministerstvo pošt a telegrafů o koncesi pro vysílání, zjistili, že nad něčím podobným uvažuje také RadioSlavia, společnost s účastí francouzského výrobce rádio přístrojů, kterou zastupoval dříve významný bankovní úředník dr. Ladislav Šourek.

Díky spojení těchto tří mužů mohlo 18. května 1923 z kbelského stanu zaznít známé: Haló, haló… Novinka zaujala, a tak byla o tři týdny později podepsána smlouva na zřízení společnosti Radiojournal, ve které měla zmíněná trojice většinu, přičemž Šourek vlastnil 51 procent.

Ze začátku rozhlas vysílal pouze hodinu. Relace začínala ve 20.15. K poslechu ale byla nutná koncese, jejíž vydání bylo zdlouhavé a podmíněno přijímačem od Radiojournalu, kterých byl nedostatek. Koncem roku 1923 měl rozhlas jen necelou padesátku koncesionářů a jejich šedesátikorunový měsíční poplatek nestačil pokrývat náklady.

Proto se začalo mluvit o tom, že rozhlas by mohl přejít pod stát. Skoro rok trvalo, než všechna ministerstva neměla připomínky. Rozhlasový deficit se mezitím vyšplhal na 310 tisíc korun, ale už bylo podle archiváře Pavla Dufka z Národního archivu jasné, že Radiojournal nezanikne.

V červnu 1925 se majoritním vlastníkem Radiojournalu stal stát, který si tak zároveň zajistil, že do éteru se dostanou zprávy jím vlastněné České tiskové kanceláře. Díky novému zákonu se zvýšila dostupnost přijímačů, zjednodušilo se vydání koncesí a posluchačů přibývalo.

Kapitola druhá: Koncese

Získání koncese na poslech Československého rozhlasu bylo velmi náročné. Pouze bezúhonný člověk s vlastním bytem měl šanci ji získat. Na počátku vydávalo rozhlasové koncese výhradně ministerstvo pošt a telegrafů.

Úplně první koncesionáři z roku 1923 museli mít dokonce potvrzení ministerstva vnitra o politické zachovalosti. Žádosti o její vydání měly i čtyři nebo pět stránek. „Žádost Tomáše Bati ze Zlína má dokonce ještě víc spisů,“ popsal Dufek.

Mělo to svůj důvod. Na koncesích bylo tehdy totiž mimo jiné napsáno: „Koncesionář je zavázán zachovávati telegrafní tajemství. Náhodou zaslechnutých radiotelegramů a radiotelefonních rozhovorů státních, služebních a soukromých není dovoleno zaznamenávati, nikomu oznámiti, ani jich užití pro vlastní potřebu.“

Vyřízení koncese tak trvalo dva až tři měsíce. A protože pořízení přesně určeného radiopřijímače byla drahé, měl na konci roku 1923 Radiojournal pouhých 47 koncesionářů.

Jak ale v archivních vzpomínkách přibližuje jeden z jeho zakladatelů Miloš Čtrnáctý, posluchačů bylo ve skutečnosti daleko víc. „Na černo poslouchala většina. To jsme měli zjištěné, poněvadž nám o tom lidi sami vyprávěli. Takže se může říct, že většina poslouchala zadarmo.“

Oficiální poslech rozhlasu byl totiž drahý. Zpočátku to byla stokoruna měsíčně a k tomu poplatek šedesáti korun ročně poštovní správě. Poplatky se ale postupně snižovaly. „Až v roce 1925 bylo docíleno většího nárůstu na přibližně 15 000 koncesionářů,“ popsal Martin Jahoda z Poštovního muzea.

A to i díky novému vysílači ze Strašnic. Navíc majoritním vlastníkem se stal stát a novým zákonem zvýšil dostupnost radiopřijímačů a zjednodušil vydávání koncesí.

Kapitola třetí: Radioamatéři

Rozhlasové přijímače před 95 lety stály jmění - navíc jste k poslechu potřebovali drahou koncesi. Přijímač stál před hospodářskou krizí v obchodech asi tolik, kolik jste si za rok mohli vydělat na dělnické pozici v továrně.

Teprve Philips řady 634 byl radiopřijímač, který se u nás objevil začátkem třicátých let a který podle Reného Melkuse z Národního technického muzea znamenal svým způsobem průlom v poslechu rádia.

„Do začátku třicátých let to byla víceméně hodně drahá záležitost. Ale od roku 1930, když firma Philips přišla jako první s přijímačem, kde byl zároveň reproduktor s tunerem, tak od té doby se přijímače zlevnily. Také vlivem hospodářské krize přístroje nemohly být tak drahé. Byl to jediný průmyslový obor, který se za hospodářské krize rozvíjel. Lidi chtěli poslouchat rádio,“ vysvětlil Melkus.

Dalším a ne malým nákladem byla roční platba za udělení koncese a také měsíční za poslech rádia. Není proto divu, že program byl nejprve zaměřen na skupiny obyvatel s vysokými příjmy. Vysílaly se třeba informace z burzy.

A tak vlastně není příliš překvapivé, že si lidé vyráběli vlastní rádia. „Vycházela spousta časopisů o rádiu, spousta konstruktérských návodů a lidi si skutečně doma vyráběli na koleně součástky a montovali si doma přístroje nejjednodušší, třeba krystalky,“ dodal Melkus.

Výroba krystalek, tedy velmi jednoduchých rádií do sluchátka, byla takovým fenoménem, že už v roce 1925 žádal ministr pošt a telegrafů Alois Tučný, aby středoškoláci dostali speciální oběžník, ve kterém by se jim připomnělo, že nelegálním poslechem riskují nejméně půl roku ve vězení.

„Získání koncese nebyla jednoduchá věc, ale prezident Masaryk vyhlásil amnestii pro černé posluchače, takže od té doby mohli lidé poslouchat tak jako dnes,“ uzavírá René Melkus. Kolik krystalek u nás vzniklo, nikdo neví. Šikovný kutil si totiž takové zařízení podle návodu v časopisu dokázal vyrobit za pouhou hodinu.

V roce 1937 přišel Alois Tučný, ministr pošt a telegrafů, s programem, kdy se rozhlas z média pro elity měl stát médiem veřejné služby.

Československo mělo rádio rádo. Na konci třicátých let jsme se mohli pochlubit milionem úředně zapsaných posluchačů, což nás řadilo hned za Velkou Británii, Francii, Německo, Rusko a Švédsko.

Kapitola čtvrtá: Rozhlas se šíří na venkov

Jedním z prvních koncesionářů rozhlasu na venkově byl Jan Kotlant z Holohlav u Jaroměře. A to v době, kdy mělo koncesi jen několik desítek lidí v celém Československu.

„Hned když jsem si vybudoval svoji vlastní přijímací stanici, přicházeli jednotliví sousedé, aby si ji prohlédli a seznámili se s tímto zázračným vynálezem. Čekal jsem však, že bude zájem větší a širší. Až teprve rozšířením programu a jeho zpestřením a prohloubením a dostupným upravením měsíčního poplatku přineslo větší zájem, rádio se začalo rozšiřovati do jednotlivých rodin,“ vzpomínal ve vysílání rozhlasu v roce 1937 Jan Kotlant.

Kotlant byl člověk, který svým významem přerostl obec Holohlavy. „Byl to rakouský a český statkář a především politik. Na počátku 20. století, zhruba od roku 1905, byl poslancem Českého zemského sněmu a v roce 1911 byl dokonce zvolen do Říšské rady ve Vídni,“ popsala publicistka Helena Rezková, která sestavuje knihu o obci Holohlavy.

Mezi současnými obyvateli Holohlav není příliš známé, že jeden z nejslavnějších obyvatel obce patřil mezi první koncesionáře Československého rozhlasu. Nová informace je to i pro Ludmilu Vokřálovou, která žije v někdejším Kotlantově domě.

Šíření rozhlasu mimo města bylo složité. Venkovské obyvatelstvo totiž muselo skloubit zemědělský způsob života s poslechem rozhlasu. Vzpomínal na to v roce 1937 i Kotlant.

„Bohužel v rolnictví v době polních a hlavně sklizňových prací, jmenovitě tam, kde rodina vykonává veškeré zemědělské práce sama, nemůže toto dobrodiní našeho věku plně využíti. Toho může si dopřáti a dopřává tehdy, když uloží veškeré polní nářadí pod kolnu a nastane doba zimní úlevy práce a prodloužení večerů,“ popsal.

S postupem času se ale rozhlas prosadil i na venkově. „Můžeme se vší určitostí prohlásiti, že rádio rozšířilo obor vědění venkovského člověka a přiblížilo mu svět na dosah ruky. A to je veliká zásluha rozhlasu,“ řekl na závěr Kotlant, který svým dílem přispěl k rozšíření rozhlasu na venkově.

Kapitola pátá: Popularizace a pokusy

Velkým milovníkem rozhlasu byl profesor Antonín Zajíček ze Slaného. Vlastnil koncesi číslo 7. „Ve slánském časopise Světlo se píše: sedmý v Československu, první na venkově a v našem kraji,“ cituje článek o profesoru Zajíčkovi vnuk Martin Zajíček.

Profesor Zajíček si sice přijímač koupil, anténu si podle vnuka a zaměstnankyně vlastivědného muzea ve Slaném Boženy Frankové postavil sám. „Je to rámová anténa ve tvaru kříže. Strany jsou metr dlouhé a je tam po obvodu navinuto několik metrů neizolovaného drátu, který potom byl propojený přímo s rádiem,“ popsal vnuk.

Zajíček učil v budově dnešního muzea, tehdejšího gymnázia ve Slaném matematiku a fyziku. Z jejího okna je vidět na Slánskou horu, kde dělal se studenty pokusy v přijímání rozhlasu v rámci fyzikálních praktik.

Pokusy dělal i v podzemí. „Byl první na světě, kdo zkoušel, jestli jde přijímat rozhlas pod zemí. Až za rok podobný pokus dělali Američané,“ tvrdí Martin Zajíček.

V archivu Českého rozhlasu se zachovala nahrávka hlasu Antonína Zajíčka z roku 1937. Tehdy vzpomínal na úplné začátky rozhlasu. V závěru své řeči připustil, že si život bez poslechu rozhlasu už ani nedovede představit.

Filip Rambousek, Petr Jadrný, Eva Kézrová, Petr Kološ