21. února vyjde u labelu Fat Possum debutové eponymní album v Londýně usazené kapely Yuck. Trendsetterské servery přes indie muziku mají tuhle partu v hledáčku už nějakou chvíli, přestože má za sebou teprve několik málo koncertů a pár singlů. Už proto, že vznikla z nadějných Cajun Dance Party. Robert Candra nechal desku s předstihem prosvištět svými kritickými sluchovody.

11:27 19. ledna 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když pět londýnských kluků v roce 2005 ve svých patnácti založilo kapelu, aby se zúčastnili školní „battle of the bands", asi moc netušili, že jako Cajun Dance Party tři roky nato vydají elpíčko natočené slavným Bernardem Butlerem. Taky asi nevěděli, že o málo později odejde kytarista kvůli hádce (jak jinak než o děvče) a dva z dalších členů se odtrhnou se svou trucpartou Yuck. Zpěváka Dannyho Blumberga a dřívějšího basistu, nyní kytaristu Maxe Blooma v ní doplnila japonská basačka a bubeník z New Jersey, kterého Danny potkal v izraelské poušti a začal s ním probírat kapely, co měli na tričkách.

Hudba téhle mezinárodní party je jasně definovaná zálibou obou protagonistů v jednom konkrétním období rockové historie. Bloom doslova tvrdí: „To nejrajcovnější, kvůli čemu jsem chtěl hrát v kytarové kapele, je americký styl přelomu 80. a 90. let, v kombinaci s britskými skupinami jako Magazine, Buzzcocks, Joy Division nebo Teenage Fanclub." Jeho parťák Blumberg ho doplňuje: „To co se dělo v Americe v devadesátkách - Dinosaur Jr, Sparklehorse, Silver Jews, Red House Painters... Nejlepší dekáda hudby." Tím je řečeno prakticky vše, protože od zmíněných kapel čerpají Yuck víc než vrchovatě.

Jejich eponymní deska totiž zní přesně jako do současné retropohodičky a slušňáckého shoegazeu hození kytarovkoví bardi z doby před dvaceti lety. Ok, taky jsem tehdy dospíval, ale až si budu chtít pustit Sonic Youth nebo Jesus and Mary Chain, dám si prostě originál. Yuck po stoprvé omílají stokrát slyšené postupy a zvuky.

Ne že by neuměli napsat příjemnou melodii nebo správně naboostřit kytaru. Ale celkově je to prostě krotká a nudná nahrávka krotké a nudné kapely, která se hodí právě tak akorát na nerdí hype blogýsky se sklonem k adoraci zlodějny. A divil bych se, kdyby Yuck fungovali déle než jejich předchůdci Cajun Dance Party. Howgh!

Robert Candra Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít