The Decemberists: Král je mrtev, Americana nikoli
Literárním talentem obdařený hudební šibal Colin Meloy, frontman a výhradní autor písní portlandského kvinteta The Decemberists, přivedl svou kapelu k zenitu před šesti lety, kdy se nechal inspirovat tradicí tzv. pikareskního románu.
Po (v pořadí třetím) přelomovém albu Picaresque následoval debut u firmy Capitol nazvaný The Crane Wife a předloni už dokonce koncepční folk-rocková opera The Hazards of Love.
Na všech jejich dosavadních deskách se v různé míře objevovaly znaky, které dělají z The Decemberists lehce exotickou (a vítanou) položku v současném indie-folkovém kánonu: delikátní patos, mistrovsky napsané a často košatě instrumentované skladby, texty, pojaté jako v první osobě vyprávěné příběhy plné darebáckých postav, dobrodružství a cesťácké suicidální imaginace. Teatrální krása jejich hudby, opřená o Meloyův vznosný znělý vokál a jeho viktoriánskou manýru, činí z oregonských „Děkabristů" kapelu, která při vší anachroničnosti své poetiky umí vyvolávat hluboké emoce.
Na novince The King is Dead opouštějí Decemberists epické kompozice ve prospěch decentních, výrazně melodických písniček. Stylově je to vlastně čistá „Americana": žánrový amalgám tradičního amerického country, rocku a folku, kde nečekaně střídmým aranžím vévodí tahací harmonika, mandolína nebo bendžo. Pastorální atmosféra desky je ovšem nepřeslechnutelně obohacena o zvuk typický pro ranné R.E.M.; zvonivá kytara a typické figury hostujícího Petera Bucka nicméně do Meloyova srdečného písničkářství docela dobře pasují.
Přes všechen nepopiratelný půvab většiny songů je nutno říct, že tahle harmonická muzika vyznívá možná až příliš krotce a na portlandské chytrolíny poněkud přímočaře. Což neznamená, že by Meloy rezignoval na intelekt - jen své kapele dopřává trochu víc slunečních nálad. A hlavně: jeho předností i tentokrát zůstává skladatelská invence a výjimečné vypravěčské schopnosti.
