Stojí za scénáři k několika ze současných nejpopulárnějších britských seriálů. Jako Mycroft Holmes, bratr geniálního detektiva Sherlocka, se zapsal do paměti diváků i svou tváří. Mark Gatiss přijel ve čtvrtek do Prahy na Febiofest představit televizní sérii Queers. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz třeba prozrazuje, kde čerpal inspiraci pro svůj monolog z první světové války nebo jaké bylo natáčení vánočního speciálu Doctora Who.

Rozhovor Praha 11:00 19. března 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Ahoj!“ přivítal naši skupinku novinářů v pátek na tiskové konferenci vysoký Brit s omluvou, že „víc už toho nemá“. Když si pak nasadil sluchátka, do kterých mu byly simultánně překládány otázky v češtině, poznamenal, že si připadá jako v OSN.

V mnoha ohledech je scenárista, herec, producent a nyní i režisér Mark Gatiss ideálním respondentem. Na ne vždy příjemné dotazy odpovídá rozvážně a se záviděníhodným šarmem a důvtipem. Jako vypravěč vám navíc v podstatně nikdy neodpoví krátkou větou.

O Gatissovi

Čeští diváci ho budou znát především jako Mycrofta Holmese, staršího bratra titulní postavy (ztvárněné dnes celosvětovou megahvězdou Benedictem Cumberbatchem) ze seriálové adaptace populárních příběhů Sira Arthura Conana Doyla, kterou Gatiss spolu se scenáristou Stevenem Moffatem vytvářel pro televizi BBC.

Ačkoli se jeho postava měla v Sherlockovi objevit – stejně jako v knižních předlohách – pouze sporadicky, brzy se stala oblíbencem diváků. „Je velmi sexy. Dobře se obléká. Je chytřejší než jeho bratr…“ popisuje Gatiss s úšklebkem svou roli.

Při pohledu na fotografii ze čtvrtečního červeného koberce, kde scenárista pózuje v šedém třídílném obleku, se těžko hledá, kde Mycroft končí a Mark začíná. Na rozdíl od něj ale herec vychází s lidmi až příliš dobře. S přehledem ovšem zůstává vždy tím nejchytřejším v místnosti.

Nové díly o geniálním detektivovi prozatím s Moffatem nechystají, prozrazuje. V příštím roce se má ale začít natáčet jejich nová série o Drákulovi. Podle Gatisse bude mít formát tří 90minutových epizod jako Sherlock. „Víc prozradit nemohu,“ usmívá se.

I bez Sherlocka ale nouzí o práci rozhodně netrpí. V uplynulých letech se objevil například v seriálu Hra o trůny, se svou komediální skupinou The League of Gentlemen (Liga gentlemanů) loni zase oslavil 20leté výročí jejich stejnojmenné show třemi novými epizodami. V prosinci si pak po boku Petera Capaldiho zahrál ve vánočním speciálu kultovního seriálu Doctor Who (Pán času).

Do Prahy ovšem přijel se zcela jiným projektem. V pátek večer se tu totiž promítala v premiéře na širokém plátně televizní série osmi monologů s názvem Queers, jíž byl Gatiss kurátorem, režisérem a v jedné části i scenáristou. Minisérie k loňským 50 letům od částečné dekriminalizace homosexuality v Anglii a ve Walesu zobrazuje osm lidských příběhů rozesetých v průběhu jednoho století – a přesto zasazených do prostorů jediného baru.

Ben Whishaw jako voják navrátivší se z první světové války vzpomíná nad půllitrem piva na románek se svým kapitánem. Russell Tovey jako herec v době epidemie AIDS rozmýšlí nad tím, jak ve svých rolích neustále umírá. Rebecca Frontová jako manželka gay muže se po vydání takzvané Wolfendenovy zprávy, která v roce 1957 odstartovala diskusi o dekriminalizace homosexuality, obává, že ji její muž po letech opustí.

Chronologicky poslední epizoda s Alanem Cummingem připravujícím si proslov na svou svatbu se podle Gatisse schválně odehrává v roce 2016, a uzavírá tak 100 let gay historie o rok dříve.

S odkazem na to, že Cumming se svým novomanželem mají trávit líbánky na Floridě, připouští možnost, že se mohli stát obětmi tragické masové střelby v klubu Pulse. „Chtěl jsem tím ukázat na to, jak křehký je náš současný stav. A že všechen vývoj za ta léta může klidně zrušit jedno prezidentské nařízení,“ popsal scenárista při diskusi po projekci Queers.

S Gatissem

Dodnes přežívá přesvědčení, že když se ve filmu nebo v televizi objeví gay postava, tak reprezentuje celou gay komunitu – což pochopitelně není ani zdaleka možné. Vy jste ale svým způsobem musel v Queers najít způsobem, jak reprezentovat 100 let gay historie. Co na tom bylo nejtěžší?
Byl tam jistý tlak. Měl jsem ovšem pouze osm dílů. Kdybych jich měl 35… I tak nikdy nedokážete být úplně reprezentativní. A nemyslím si, že byste se o to měli snažit.

Víte, tenkrát to bylo dost odlišné, když filmy jako Oběť z roku 1961 jako vůbec první zobrazily homosexualitu. Nebo třeba Boys in the Band, ve které jsem hrál loni – to byla vůbec první gay divadelní hra. Oba tyto projekty byly pod tlakem, aby reprezentovaly všechny. Řada lidí pak řekla: Tohle nejsem já. Na což se dalo pouze poznamenat: Ani to nemáte být vy. Jenže jelikož existovalo tak málo podob (homosexuálních postav a příběhů ve filmu), tak se jejich význam pohřbil pod tíhou očekávání.

Stejně těžké je vystačit si po všech těch letech s osmi příběhy. Navíc připomínka té částečné dekriminalizace homosexuality je velmi konkrétní zadání. Jinak bych se snažil zobrazit všechny aspekty homosexuálního života, včetně třeba transgender osob. Určitě bych věnoval mnohem více prostoru ženským příběhům. Ale řekl jsem si, že se musím soustředit na tuto konkrétní událost a její důsledky.

Chtěl jsem to však uchopit z trochu jiného pohledu. Proto když mi Jon Bradfield řekl o svém nápadu napsat o ženě, která je ve šťastném manželství s homosexuálem a obává se, že až dekriminalizační nařízení vstoupí v platnost, že ji opustí, pomyslel jsem si, jak je to krásný a nečekaný pohled na věc. Trochu jako hra Terrence Rattigana (oblíbeného britské dramatika, pozn. red.). Moc se mi to líbilo.

Jak jste říkala, byla to snaha najít rovnováhu mezi reprezentací a nespecifičností, spojená s potřebou dělat nové a neočekávané příběhy - a přitom jen neodříkávat historii. Takže to byla docela výzva. Ale v konečném důsledku to bylo to, co fungovalo nejlépe dramaticky. Jinak byste dělali dokument.

A Bradfieldův monolog Missing Alice (v překladu Chyběla bys mi, Alice) je velmi dojemný. Že oni – jako tolik lidí v té době, nebo dokonce i dnes – žili v uspořádání, které fungovalo. Byli šťastní, ale ona také měla své potřeby. Takže si říkáte: Měla nenaplněný život, protože nedostala, co od manželství očekávala. Je to velmi hořkosladké, avšak naprosto skvělé – myslím dramaticky.

Proč jste se vlastně rozhodl pro monology? Přijde mi, že je to žánr, který se dnes v televizi moc často nevidí.
To jsem nerozhodl já. Takové bylo zadání (od stanice BBC Four, pozn. red.). Ale já je miluju. Vždycky jsem je miloval. Spousta jich je v The League of Gentlemen (Lize gentlemanů). Jsem také velký fanoušek pořadu Alana Bennetta Talking Heads (Mluvící hlavy, série monologů vysílaných mezi lety 1987 a 1998), který na mě měl velký vliv.

Myslím, že pojmout vyprávění tímto způsobem je neuvěřitelně přitažlivé, protože je to vyjádření jednoho člověka. Což je vždy zajímavé, protože si říkáte, jestli je to opravdu to, co se stalo, nebo jen úhel pohledu. Stejně tak je neuvěřitelně náročné a vzrušující vykreslit svět právě pouze skrze vyprávění. V podstatě jde jen o osobu v křesle. Což je naše vůbec nejstarší podoba vyprávění. A myslím, že to funguje neuvěřitelně dobře.

Monology miluju. A navíc jsou velmi levné. (směje se) Existuje u nich ta myšlenka, že otevíráte okno do paměti. Nebo že jen krátký popis prozradí velké věci.

Když jsem psal svůj monolog (The Man of the Platform neboli Muž na nástupišti), četl jsem hodně deníků z první světové války. V jednom jsem narazil na popis léta, což mě nikdy předtím nenapadlo. Hned jsem věděl, že to tam musím přidat, protože si každý myslí, že válka je jen déšť a bahno. Ale oni tam byli čtyři roky. Bylo opravdu horko. A v důsledku toho se všude vyrojily květiny. Modré zvonky. A do toho mrtvá těla. Říkal jsem si, jak je to zajímavé a provokativní zároveň. Chuť smrti a podobně.

Můžete to udělat v dialogu, můžete to udělat mezi dvěma herci. Ale v podání skvělého herce, jakým je Ben Whishaw, se to vyprávění stane neuvěřitelně silné.

Ještě když to říká přímo do kamery.
Ano, přesně tak.

Přemýšlel jste, o čem by byl váš osobní monolog?
(směje se) Páni, to nevím. Ve všem, co napíšete, je vždy kousek z vás. A ta část v Muži na nástupišti, kdy se koupají nazí a Ben Whishaw shlédne na svou lásku, na jeho hýbající se ohryzek… To je jedna z mých vzpomínek. Co bych ale říkal ve svém monologu? Asi tohle. Dělám to už posledních pět minut. Tohle je můj monolog.

Musím se zeptat také na seriál Doctor Who. Protože vy jste teď v prosinci byl ve vánočním speciálu, což byl poslední díl Petera Capaldiho v titulní roli Doctora a zároveň poslední díl Stevena Moffata jako hlavního scenáristy. Jaké to bylo?
Bylo to úžasné a... Je to opravdu těžké popsat. Nejspíš to nevíte, ale když jsem byl malý, vyšla kniha s názvem The Making of Doctor Who (volně přeloženo jako Jak se dělá seriál Pán času). Dlouho jsem si na ni šetřil. Byly v ní povídky a také to, jak ten pořad vzniká. Trvalo věky, než jsem sebral odvahu si ji koupit. Ale měl jsem ji moc rád. Tam jsem také našel příběh o Williamu Hartnellovi (představitelovi první verze postavy Doctora, pozn. red.), ze kterého se později stal můj televizní film s názvem An Adventure in Time and Space a řada dalších věcí.

Ta kniha pro mě byla opravdu velmi důležitá, protože mě zajímalo zákulisí seriálu. Bylo tam i několik anekdot z natáčení. Například u odchodu Johna Pertweeho (představitel třetí verze Doctora), napsali: John se rozhodl opustit show na vrcholu svého působení. Tehdy odešel i producent Barry Letts a scenárista Terrence Dicks. Má přítomnost v té vánoční epizodě byla trochu, jako kdybych se ocitl uvnitř té knihy.

Když jsem byl malý, byla to pro mě taková vzdálená kouzla showbyznysu. Jenže tentokrát jsme to byli my. Byli mí přátelé a kolegové. Takže to byl takový dojemný, šťastně smutný pocit. David Bradley (který si zahrál Doctora v Gatissově filmu An Adventure in Time and Space) byl zpátky. Já hrál dědečka brigadýra Lethbridge-Stewarta. Všechno to bylo dokonalé.

Stejně nadšený jsem ale z budoucnosti seriálu, protože o něm tentokrát nic nevím. V této pozici jsem nebyl od doby, co se vrátil na obrazovky. Nic nevědět – to je prostě krásné.

Vím, že jste velký fanoušek hororových a lidových vyprávění. Do jedné epizody Sherlocka jste dokonce zakomponoval pražskou legendu o Golemovi, takže se nabízí otázka, jaký máte vztah k české kultuře?
Čeká na mě za dveřmi? (směje se) Rád bych znal více, ale obávám se, že Golem je jediný. Ale myslím, že je to neuvěřitelný příběh. Jsem si toho velmi dobře vědom, myslím, že je to neuvěřitelný příběh.

Vlastně – a tohle je pravda – Golem účinkoval v jednom z námětů, které se nakonec nedostaly do Ligy gentlemanů. Napsali jsme to s Jeremym (Dysonem). Bylo to o starším britském páru, které bydlel v malém domě a neustále koukal na kriminálky. A jednou ta paní řekla, že musí skočit do krámu pro mléko. A když odešla, sešel její muž do sklepa, kde stálo tohle obrovské stvoření se jménem napsaným na čele. A muž říká: Ožij, hliněný muži, ožij! Jenže vždy, když se tak málem stalo, se žena vrátila z nákupu.

Bylo to naprosto absurdní, což je asi i důvod, proč jsme to nikdy nenatočili. Ke Golemovi jsem ale vždy měl zvláštní vztah, proto se také dostal do Sherlocka. Je to skvělé jméno a skvělý nápad. Strašidelný. A je to také skvělý film.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít