Přátelství, čest, slušnost. Rychlým šípům je přes osmdesát. Co dnes dělá Jindra Hojer?
Jindřich Hojer, který propůjčil jméno komiksovému hrdinovi Jaroslava Foglara, letos oslaví 95. narozeniny. Žije v Pardubicích a píše knihy - vzpomínky z cest a Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky. Vypravila se za ním reportérka Českého rozhlasu Pardubice.
Na příbězích Rychlých šípů vyrůstaly generace. Tajemná Stínadla a jejich ještě tajemnější půdy. Ježek v kleci a omylem spálený Modrý mauricius. Příběhy party kluků a nerozlučných kamarádů Mirka Dušína, Jarka Metelky, Červenáčka, Rychlonožky a Jindry Hojera. To všechno se čtenářům foglarovek zapsalo hluboko do paměti.
Jednou se na Jindřicha Hojera obrátil oddílový vedoucí slavné Pražské Dvojky Jaroslav Foglar: „Jindro, mohl bych si vypůjčit tvoje jméno? Ostudu ti ta postava dělat nebude.“ Tak se Jindra Hojer poprvé dozvěděl o klukovi z Rychlých šípů. Chlapci, který věděl, co je přátelství, čest a slušnost. Stejně jako Jindra, který do pražské skautské klubovny na lodi Orlík vstoupil poprvé v červnu 1936.
Chlapci a Bublina
„Na ten okamžik si vzpomínám docela přesně. Jestřáb, tedy Jaroslav Foglar, mně podával levou ruku a já jemu pravou. A pak mi řekl, že si skauti přece podávají tu levou, která je od srdce. Ale že to se mnou tedy zkusí,“ říká s úsměvem Jindřich Hojer. V té době mu bylo dvanáct a do skauta ho přivedli dva kamarádi z pražského akademického gymnázia Na Příkopě, kde studoval.
Myšpulín měl být původně Einstein, říká autor legendárního Čtyřlístku. Oblíbený komiks slaví 50. narozeniny
Číst článek
„V Pražské Dvojce jsem strávil pět let. Byly to nejkrásnější roky mého mládí. Ty tábory, Sluneční zátoka, to byla taková nádhera,“ vzpomíná Jindřich Hojer. „To byl měsíc legrace od rána do večera, těch her, co jsme hráli. To už jsem četl Tábor smůly a také Foglarovy Hochy od Bobří řeky. Ostatně, Foglar mi do nich napsal věnování: Milý Jardo, buď jak Roy, špatným hochem stát se boj!“
Na jednom z výletů se Jindrovi Hojerovi a partě Pražské Dvojky přidal zatoulaný pes. Doprovázel je a zůstal s nimi napořád, byl z něj oddílový pes. Dostal jméno Bublina a stal se i věrným parťákem chlapců z Rychlých šípů. Pro ty si Jaroslav Foglar vypůjčil ještě jedno jméno svěřence svého skautského oddílu.
„Aby mě přijali do skauta, tak se za mě zaručili dva kamarádi. Jarmil Mokrý Burghauser alias Jumbo a Václav Černý. Vaškovi jsme v oddíle říkali Černoch. Jednou byli s Jumbem na táboře a měli takové garibaldovské červené čepičky. A Jestřáb přišel a říkal, že v seriálu přece nemůže mít Černocha. Takže Vaška Černého v Rychlých šípech přejmenoval na Červenáčka,“ vysvětluje Jindřich Hojer.
Noblesní chování
„Na Jaroslava Foglara vlastně nevzpomínám, on je pořád se mnou,“ říká Hojer. „Jestřáb byl opravdu skvělý člověk. Věnoval se nám, žil pro skauta a svoji maminku, rád se smál a měl takové noblesní chování. A také zvláštní metody.“
„Když vám chtěl něco vytknout, tak se k vám někde přidal a šli jste jakoby na procházku. A vy jste nevěděli, jestli vám nadává, nebo jestli vás chválí. A to vás mrzelo daleko víc, než kdyby říkal kdovíjaká ošklivá slova.“
Láska ke špenátu, velké svaly a dýmka. Komiksový Pepek námořník slaví 90, začínal ve vedlejší roli
Číst článek
„Jestřába jsem obdivoval, vždyť vedl dvojku nepřetržitě od roku 1927 plných 60 let. A mladým lidem bych přál víc takových Foglarů. Ale oni se dneska špatně hledají, když jsou všechny ty počítače…Ale já měl opravdu nádherné mládí. Přestože byla válka,“ dodává Jindřich Hojer.
Z Prahy do Pardubic
Jindřich Hojer se narodil v Praze v roce 1924, členem oddílu Pražská Dvojka byl v letech 1936 až 1940. „Tatínek mě potom vyzval, abych odešel, protože Němci skauting zakázali, to abych se nedostal do problémů. Schůzky pokračovaly chvíli ještě ilegálně, ale tak tři čtyři měsíce po mém ochodu byl stejně konec.“
Jindřich Hojer v roce 1943 odmaturoval, pak přišel povolávací rozkaz na nucené práce, odklízení trosek v Hamburku. Tomu se vyhnul, když opustil Prahu a nastoupil do Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví na okraji Pardubic.
Jindřich Hojer potom začal pracovat ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích, kde působil přes čtyřicet let. Vystudoval vysokou školu, získal akademické tituly a přednášel na pardubické univerzitě. S Jaroslavem Foglarem obnovil kontakty v osmdesátých letech a po jeho smrti připravil s Václavem Černým upomínkový sborník Jestřábe, díky.
Se svou druhou ženou Tájou Jindřich Hojer hodně cestoval. Ve své malé garsonce v Domově pro seniory Dubina v Pardubicích, kde už léta žije, o společných zážitcích teď píše vzpomínkovou knihu. Připravuje také vydání knihy Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky.
„Pokud mi to zdraví dovolí, rád bych se zase vydal do Uherského Hradiště,“ říká Jindřich Hojer. „Byl jsem tam už několikrát, poprvé při sté repríze komedie Rychlé šípy, kterou na jeviště v roce 2000 uvedlo Slovácké divadlo. Snad to půjde. Vždycky si říkám: Aby byl člověk šťastný, musí být trochu nerozumný,“ směje se Jindřich Hojer.
