Rýmovat ve spaní je jednoduché. První mi v hlavě běží slova, říká písničkář a básník Jiří Dědeček
Jiří Dědeček je umělcem mnoha tváří – písničkář, textař, prozaik i překladatel. V minulosti několik let vystupoval s Janem Burianem. Vydal několik alb, mimo jiné Prší nám do Campari nebo Žalozpěv pro lehký holky. 13. února letos slaví 70. narozeniny. Vytvořil k nim novou píseň? „Když mi bylo asi 25 let, napsal jsem: Miláčku, až budem starý, na žlučník budeme mít Karlovy Vary a na srdce Poděbrady,“ směje se.
Myslím, že to bylo v opožděném dopise Františku Gellnerovi, kde jste napsal: „Dodnes mezi literáty tvrdím, že jsem písničkář, kdežto mezi hudebníky se prohlašují za básníka.“ Tak kde se ocitáte?
To je taková ta nejistota, kdy člověk v určitém prostředí sice někam malinko dosáhl, ale ne úplně k vrcholům, nebo si to aspoň myslí a prohlašuje se tedy za něco protipólného nebo jiného. V mém životě to tak bylo velmi často. Když jsem například sportoval, ve sportovním klubu jsem prohlašoval, že mě v podstatě zajímá jen chlast, hospody a šikmá plocha.
Dcera mi jednou po koncertě říkala, že to bylo legrační a bezvadné. Také mi ale pověděla, že jestli si myslím, že zpívám, tak ať na to zapomenu, směje se Jiří Dědeček
A když jsem byl na šikmé ploše a chlastal v hospodách, říkal jsem, že jsem sportovec a že to není moje prostředí. Člověk se vždy tak nějak vymezuje. Psychologové by mi asi vysvětlili, proč jsem to dělal.
Ráda bych zmínila básnickou sbírku, která se jmenuje Pošta shora, což jsou básně napsané na hranici bdění a spánku. Když jsem knížku sháněla, moc mě potěšilo, že tam bylo napsáno, že „Dědeček rýmuje i ve spaní“, to mi přišlo skvělé. Jak to udělat, kdybych to chtěla vyzkoušet?
Metoda není úplně nová, nevynalezl jsem ji. Už s tím pracovali surrealisté a mnozí jiní. Je to strašně jednoduché. Možná ale nejste člověk, kterému běží hlavou slova. Pak byste musela použít umělecký žánr, jímž jste obsedantně postižena, na hranici spánku a bdění. Jsou to buď obrazy, hudba nebo krátké filmy. Přímo takto se to lidem v hlavách odehrává. Já tam mám slova, obrazy jsou až na druhém místě.
Všimla jsem si, že když zpíváte Jacquese Brela, a neberte to nijak ofenzivně, tak opravdu zpíváte a položíte se do toho, což je s vašimi ironiemi v písni něco úplně jiného.
V tomto směru jsem se něco později naučil i pro sebe, přestal jsem se bát používat hlas a ne jen recitovat do hudby, jednoduchých akordů a jednoduchého doprovodu. Například jsem zjistil, že mohu hrát zcela primitivní doprovod a dva akordy a když to rozezpívám, také z toho vzniká píseň.
Jednou ale na mém koncertě byla má dcera Viktorie, která dělá barokní hudbu a občas si odskočí k jazzu. Nazpívala album s mými překlady. Po koncertě byla moc milá, říkala, že to bylo legrační a bezvadné. Také mi ale řekla, že jestli si myslím, že zpívám, tak ať na to zapomenu.
Kredit umělce
Ráda bych se dostala k něčemu, co se dá nazvat kredit písničkáře, básníka nebo umělce vůbec. Měla by jakákoli umělecká profese jít ruku v ruce s určitým morálním kreditem, nebo to po lidech obecně nemůžeme chtít? A znáte někoho, koho si vážíte a komu se to povedlo?
Nemůžeme, to je samozřejmá věc. Člověk je bytost slabá, chybující, ale když se to povede, je to krásné. Rozhodně znám několik českých umělců, u nichž se o tom celkem nedá pochybovat. Například Jiří Suchý, kterého si velmi vážím za jeho tvorbu i postoje.
10:18
Praha má nového oficiálního básníka. ‚Poezie není popelka, umí rychle reagovat na krize,‘ tvrdí Borkovec
Číst článek
V cizině to byl můj oblíbený Georges Brassens, který zašel až tak daleko, že odmítl stužku čestné legie a členství ve Francouzské akademii, protože, teď jej cituji: „Moje publikum by mě přestalo mít rádo.“
Určitě takoví lidé existují a lze k nim jen s obdivem vzhlížet. Také František Skála se nad tím jednou zamýšlel, když dostával státní cenu a zhruba tam řekl, jestli by to se svou reputací raději neměl odmítnout. „Ale je to dobrý, dost peněz, tak to radši vezmu,“ dodal. Dá se to tedy udělat i takto ve srandě, ale samozřejmě je to vždy dilema.
Napsal jste si k sedmdesátinám nějakou píseň?
Nenapsal, respektive ne teď k sedmdesátinám, ale zamlada jsem si jich k tomuto výročí napsal hodně, jak mladý člověk koketuje s věkem a se smrtí. Vytvořil jsem píseň Stárnutí a napsal jsem: „Miláčku, až budem starý, na žlučník budeme mít Karlovy Vary a na srdce Poděbrady“, a nevím, co ještě dalšího. To mi bylo asi 25 let.
Jaké bylo vystupování s Janem Burianem? Měl někdy Jiří Dědeček vnitřní cenzuru? A kdo je jeho oblíbený básník? Poslechněte si celý rozhovor.
