Slezské písně Petra Bezruče nenapsal jenom zmiňovaný opavský rodák s vlastním jménem Vladimír Vašek, ale i jeho kamarád Ondřej Boleslav Petr – s touto myšlenkou přišel před několika lety písničkář Jaromír Nohavica. Na svých aktuálních koncertech v pražském Divadle Viola má přednášky na toto téma. A poprvé o něm v médiích mluvil s Michaelou Veteškovou pro Český rozhlas Plus.

Rozhovor Praha 19:34 28. ledna 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jaký je váš vztah ke Slezským písním?
Lidé Slezské písně obecně neznají. Znají možná Maryčku Magdonovou, znají Ostravu, ale celkově je neznají. To je také jeden z důvodů, proč necítí to, co cítím já – že to není básnická sbírka jednoho autora, kterým byl podle zatímních osnov a údajů rodák z Opavy Vladimír Vašek.

Když to člověk přečte celé, začne mu vrtat v hlavě, že není možné, aby jeden člověk byl schopen napsat tak rozdílné básně, ať co se týče obsahu, životní empirie, jazyka či formální stránky. To byl moment, kdy jsem se tím začal zabývat více než jen jako čtenář unesený krásou těch nejlepších básní a začal jsem to zkoumat jako koníček.

Slezskými básněmi se zabýváte dobrých 30 let. Jak se váš vztah k Petru Bezručovi a Slezským písním za tři desetiletí proměňoval?
Musím zdůraznit, že bych byl velmi nerad, kdyby si někdo myslel, že chci na Vladimíra Vaška – jako na toho, o kterém se říká, že všechny ty básně napsal – házet hnůj nebo ho nějak hanit a mluvit o něm špatně. Za ta léta jsem ho pochopil, což možná zní zvláštně. Dostal se do situace, která byla těžko řešitelná, neřešitelná.

Za první republiky, kdy byl národním bardem, nemohl říci to, co by třeba říci chtěl. Nemohl nic říci ani za socialismu, kdy byl hrdinou, pojmenovávaly se po něm doly, ulice či divadla. Umřel s takovým svým malým tajemstvím.

Rád bych mu teď na dálku poděkoval za to, že ty básně, které měl v jednom sešitě a které byly jeho a jeho kamaráda Ondřeje, tak že je nevyhodil, nespálil, ale v roce 1899 je začínal posílat panu Herbenovi (šéfredaktorovi časopisu Čas Janu Herbenovi – pozn. red.), a tak se nám ty krásné básně uchovaly.

Básní ve sbírce je 74 a vy říkáte, že některé z nich – možná více než deset, možná deset – napsal právě Bezručův předčasně zesnulý kamarád Ondřej Boleslav Petr. Když jste s touto domněnkou poprvé přišel mezi odborníky, jak na to reagovali? Přijali to?
Dodneška to není přijato a na toto moje bádání se dívají skrz prsty. Stále čekám, proto také dávám tento rozhovor a proto dělám ve Viole přednášku o Petru Bezručovi.

Paradox Nohavica. Zpíval o svobodě, teď si přijel pro vyznamenání do země, kde se svoboda potírá

Číst článek

Čekám na nějakého mladého nadšeného studenta češtiny, který si to vezme jako své velké téma a udělá si na to doktorát.

Jako si na něm udělal doktorát i pan profesor Oldřich Králík a jiní, kteří díky Bezručovi a Slezským písním bádali, pořádali konference, vydávali sborníky, zakládali památníky Petra Bezruče… Byl to vlastně jejich džob. I když váhali, tak nemohli přiznat, že všecko není tak, jak se doposud mělo.

Teprve až po roce 1989 se začíná nadechovat ten, kdo tuší, že to bylo trošku jinak. Věřím tomu, že někdo z těch, kteří na to mají čas, energii a technické vybavení se toho chopí. Jsem připraven pomoci. Čekám na velkého studenta, který si to vezme jako celoživotní záležitost, protože to není na týden, měsíc či jednu seminární práci. Své materiály mu rád poskytnu, může je použít a dál bádat.

Michaela Vetešková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít