Arthur Japin: Když knihu dopíšu, už ani nevím, co je pravda a co jsem si vymyslel
Arthur Japin je nizozemský spisovatel, který píše biografické romány o známých osobnostech z historie. Jsou jimi například skladatel Petr Iljič Čajkovskij, tanečník Vaslav Nijinsky nebo spisovatel a svůdník Giacomo Casanova. O víkendu představil návštěvníkům letošního veletrhu Svět knihy jeho poslední román Paní Degasová. V něm popsal život francouzského impresionistického malíře Edgara Degase.
Proč jste si pro popsání jeho života vybral právě tajemnou paní Degasovou?
Protože ona o něm věděla stejně tak málo jako já, než jsem začal psát. Celý příběh začal v New Orleans. Byl jsem tam na představení jedné z mých předchozích knih a měl jsem pár hodin volna. Chtěl jsem se jít podívat do jednoho domu, který Degas navštívil. Když jsme k němu přijížděli, podíval jsem se na něj a řekl si: „Ano, tady něco bude, tohle je něco pro mě.“ Nevěděl jsem co.
Witold Szabłowski: Pol Potova kuchařka se mě snažila přesvědčit, že to nebyl masový vrah, ale dobrý člověk
Číst článek
V tom domě bydlí potomci Estelle Degasové, tedy té paní Degasové z knihy. Dům slouží jako penzion a v každé místnosti najdete obraz, který tam Degas namaloval. Všimnul jsem si, že na několika z nich je vyobrazena stejná postava. Pak jsem zjistil, že je to právě Estelle Degasová. Namaloval ji, jak aranžuje květiny. Což by nebylo ani tak zvláštní, kdyby mi jeden z jejích potomků neřekl, že byla slepá.
A v ten moment jsem si řekl, že musím zjistit víc. Proč slepá žena aranžovala květiny. Jak to dělala. Proč ho to tak zaujalo. Takže ta tajemná postava, paní Degasová, jsem vlastně ve skutečnosti já. A přes ní se snažím zjistit, jaký Edgar Degas byl.
Píšete historické romány a biografie. Jak dlouho vám trvá udělat rešerši, abyste měl dost informací o člověku, o kterém píšete?
Teď už to nezabere tolik času jako dřív. Svou první knihu jsem napsal v devadesátých letech a to nebyl internet. Takže jste musel procházet archivy a doufat, že něco najdete. Teď člověk najde všechno, co potřebuje online a zabere to asi rok. Ale musíte i trochu improvizovat.
Holešovické výstaviště ovládla literatura. Na Svět knihy přijede i autor sci-fi románu Atlas mraků
Číst článek
Dřív jsem byl hercem a i teď pracuji tak, jako když se herec učí svou roli. Když dostanete scénář, není v něm příliš informací. Musíte se tím pročíst, zkusit si představit, co byste sám dělal v situaci, ve které je vaše postava. A tak je to i u psaní. Vžijete se do role, nasadíte kostým a vrátíte se třeba do 19. století.
Kde je hranice mezi psaním biografie a psaním historického románu? Když píšete, přemýšlíte nad tím, jestli si příliš nevymýšlíte a nepřevracíte historii?
Hranice je nerozeznatelná. Když knihu dopíšu, už vlastně ani nevím, co je pravda a co jsem si vymyslel. Když jsem dopsal svůj první román, trochu jsem se styděl. Bál jsem se, že jsem možná napsal něco, o čem jsem si nebyl stoprocentně jistý. Kniha pak vyšla a sklidila obrovský úspěch. Lidé mi dokonce začali posílat další informace o mých postavách.
Čtyři, pět let po tom, co román vyšel, jsem o nich věděl ještě víc, než když jsem psal. A to zvláštní je, že spousta věcí, které jsem si vymyslel, byla pravda. Občas to byly maličkosti. Moje první kniha byla o dvou afrických princích. A tam jsem si vymyslel postavu frenologa, který jim měřil lebky.
Veletrh Svět knihy potvrdil hosty z Francie. Česko navštíví i autor bestselleru o atentátu na Heydricha
Číst článek
Asi pět let po vydání knihy mi jeden profesor zavolal a potvrdil mi, že ten frenolog a kresby lebek těch dvou chlapců opravdu existují. Takže občas si něco vymyslíte a nakonec se to stane pravdou. Samozřejmě, že se snažím, aby to fakticky bylo správně. Ale myšlenky a pocity jsou jen moje.
Jedna věc je napsat knihu o člověku, který je pořád naživu, kterého možná dobře znáte, nebo k němu máte blízký vztah. Vy ale píšete knihy o lidech z minulosti. Musíte být až posedlý jejich příběhem, abyste správně zobrazil jejich životy?
Musíte se zamilovat. Je to přesně jako ten moment, který jsem popsal, když jsem viděl obraz Estelle Degasové. Je to jako jít s někým na rande a ptát se na oblíbené knihy, na země, které procestovali, nebo na předchozí partnery. O člověku pak zjistíte všechny detaily a zamilujete se.
Jednou se mě někdo zeptal, co si myslím, že by si ti dva afričtí princové z mé první knihy řekli, kdyby si jí přečetli. Jestli by si řekli: „Ano, toto je přesně náš příběh.“ Na to odpovídám, že mi to je jedno. Hlavní je, aby věděli, že jsem do toho dal spoustu lásky.
Nejdůležitější je snažit se lidem porozumět. Moje postavy jsou vždycky trochu odlišné od zbytku světa. A otázka, na kterou chci najít odpověď, je, jak to udělali. Jak přežili. Co bylo na jejich životě bolestivé a kde vzali odvahu na to ho žít.
‚Bál jsem se slov‘
Řekl jste mi, jak jste narazil na paní Degasovou. Vaše další knihy jsou o dvou afrických princích, o skladatelovi Petru Iljiči Čajkovském nebo o tanečníkovi Vaslavu Nijinském. Na tyto osobnosti jste také narazil náhodou?
Ano. Nikdy jsem nechtěl být spisovatelem, protože tím byl můj otec. Nikdy nebyl šťastný a vzal si život, když mi bylo 12. A jeho přátelé, co nás chodili navštěvovat, byli hrozní lidé. Takže jsem se vždy snažil dělat něco jiného.
5:24
Mám skutečný talent a bezmeznou představivost, podle toho vypadá i moje dílo, říká Alejandro Jodorowsky
Číst článek
Ale jednou v osmdesátých letech se jeden z mých přátel vrátil z Ghany a řekl mi, jaký příběh tam slyšel. Byl to právě ten příběh o dvou princích, kteří byli v 19. století darováni holandskému králi. Můj přítel toho moc nevěděl, jen že se jeden z nich chtěl přizpůsobit, zatímco ten druhý se nechtěl vzdát svých kořenů a chtěl se vrátit zpět do Afriky.
A v ten moment, co jsem to slyšel, jsem věděl, že ten příběh musím vyprávět. Ale nechtěl jsem být spisovatel, tak jsem z něj nejdřív chtěl udělat operu nebo film. A zkusil jsem toho hodně, ale pak mi došlo, že jediná cesta, jak to udělat, bude napsat román. Protože tam má člověk největší svobodu. A jak říkám, je to jako se zamilovat. Přijde to, když to nejméně čekáte. A tak ke mě přicházejí i mé postavy.
Říkáte, že jste se nikdy nechtěl stát spisovatelem, ale nakonec jím jste a jste úspěšný. Vaše knihy jsou přeloženy do více než dvaceti jazyků. Jak se teď cítíte?
To je zázrak. Jako dítě mě ve škole mlátili a ubližovali mi. Nevěděl jsem, co jsem zač. A také jsem se bál slov. Protože slova mohou člověku ublížit. Slova bolí mnohem víc než rány. Rány se zahojí, slova zůstanou. Ale pak jsem ta slova vzal a použil jsem je tak, aby dělaly dobro. A díky nim mě teď lidé znají. Je to zázrak. Myslím, že je dobré, že jsem čekal tak dlouho. Protože jsem potřeboval čas na to, abych se zotavil a stal se tím, kým doopravdy jsem.
Do Prahy dorazí na Svět knihy dva nobelisté. Kromě peruánského spisovatele Llosy i Němka Müllerová
Číst článek
Napíšete někdy vlastní biografii?
Už jsem vydal dva svazky svých deníků. Takže toho vlastně hodně lidí o mně ví, možná víc než já sám. Je mi 65 a bude to 25 let, co jsem vydal svůj první román. Za ta léta jsem posbíral tolik materiálu o mých historických postavách, který nikdo nikdy neviděl. Takže teď připravuji velké album fotografií a moji čtenáři si budou moct projít vším, čím si prošli moje postavy. Ale bude tam i hodně mých osobních fotografií.
Zjistil jsem, že můj život je tak provázaný s mou prací, že už je to až skoro těžko oddělitelné. Bude to taková biografie přes moje postavy. Všechny jsou totiž mou součástí. Patří mi, nikdy mě neopouští. Je to jako rodina, kterou jsem si vytvořil. To si myslím, že bude název toho alba. Rodina, kterou jsem si vytvořil. Něco takového.
