Rolling Stones na rozbité lebce. Rentgenové snímky se za komunismu používaly k šíření zakázané hudby
Věděli jste, že v Sovětském svazu lidé ilegálně vyráběli hudební nahrávky z použitých rentgenových snímků? Fenomén známý jako bone music – tedy volně přeloženo „kostní hudba“ – vznikl ve 40. až 60. letech minulého století, kdy byly zakázány žánry jako jazz nebo rokenrol. Před deseti lety tento jev jako první prozkoumal anglický hudebník Stephen Coates, který o něm tehdy napsal knihu a mluvil o něm také na konferenci TED.
Obrázky bolesti a poškození, do kterých jsou vepsané zvuky potěšení. Jsou to snímky kostí a orgánů Sovětů fascinovaných hudbou, kterou milovali. Prodávaly se tajně – na rozích ulic, v parcích, na temných místech. Trochu jako drogy.
Zlomená žebra, roztříštěné zápěstí nebo rozbitá lebka - a na nich Ella Fitzgerald, Elvis Presley nebo Beatles. Přesně tak vypadala tzv. „bone music“
Coates svou první rentgenovou nahrávku objevil na trhu během svého turné v Petrohradu a to ho inspirovalo k založení projektu The X-Ray Audio Project, který se věnuje shromažďování informací, vizuálních materiálů a dostupných záznamů bone music. Společně se zvukovým umělcem a výzkumníkem Aleksandrem Kolkowským také vytvořili putovní výstavu.
Bone music vznikla z nouze, kdy se totalitní režim snažil kontrolovat, co lidé poslouchají, a potlačovat jakýkoliv vliv západní kultury, který by mohl narušit komunistickou ideologii. Mezi zakázané umělce patřili emigranti jako Pjotr Leščenko a Alexandr Vertinskij, ale také světové hvězdy jako Elvis Presley, Beatles, Rolling Stones, Beach Boys, Ella Fitzgerald nebo Chubby Checker.
Jak ale upozorňuje hudební historik Radek Diestler – „žebra“, v originále ryobra nebo také „hudba na žebrech“, nebyla jen sovětskou specialitou.
Výroba desek
„Také v Československu se řešilo, jak uchovat oblíbenou hudbu, když magnetofony nejdřív vůbec nebyly, a pokud byly, byly nekřesťansky drahé a ještě navíc policií evidované. Po soukromých gramofonových výrobcích tady zbylo několik ryček,“ vysvětluje Diestler.
„Zásadní otázka zněla, kde brát materiál. Řešení bylo jednoduché, vzal se vyřazený rentgenový snímek, nůžkami se vystřihlo kolečko a uprostřed se udělal otvor. Pomocí ryčky napojené na rozhlasový přijímač se pak do rentgenu vyryl záznam na jednu velkou desku se zhuštěným řezem. Z obou stran se podle pamětníků vešlo až šest skladeb,“ popisuje výrobní proces.
Ruský hudebník vypadl z okna poté, co policie přišla prohledat jeho byt. Podezírala ho z pomoci Ukrajině
Číst článek
„Později byl místo rentgenových snímků používán i dokonalejší materiál, třeba lakované fólie, například ty vyřazené z gramofonových závodů v Loděnicích. Piráti nahrávali rozhlasové stanice AFM Munich a Radio Luxembourg, a když si diplomat přinesl zahraniční desku, byl to dvojnásobný svátek. Existují ovšem i takto zachované záznamy hokejových nebo fotbalových zápasů,“ dodává hudební historik.
K nejšikovnějším rytcům rentgenových fólií s americkou hudbou patřil Ladislav Vodička, pozdější populární zpěvák skupiny Country Beat nebo Vodomilové, český Johny Cash nebo Pavel Kratochvíl alias Kasius, pozdější významný manažer skupiny Olympic a The Plastic People of the Universe, který takto šířil i zprávy z BBC Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky.
„Výrobu a distribuci pirátských nahrávek pojal skoro na profesionální bázi za účelem kšeftu. Ostatní to brali jako osvětu a příležitostné hobby. K nejvděčnějším a nejštědřejším zákazníkům patřili světští, tedy majitelé kolotočů a pouťových atrakcí,“ doplňuje Radek Diestler.
Cigarety místo nářadí
Když se vrátíme k rentgenovým snímkům, tak rebelující Sověti používali trochu jinou metodu. Rentgenové snímky, které získávali z nemocnic nebo skladišť zdravotnického odpadu, nařezali na klasické sedmipalcové kotouče a středový otvor vypálili cigaretou. Hudbu na ní pak nahráli speciálně upraveným gramofonem s řezacím hrotem.
Náhrada za Eurovizi. Rusko obnoví soutěž Intervize, která se konala za Brežněva
Číst článek
Podle ruského hudebního kritika a novináře Artemije Troického se drážky řezaly rychlostí 78 otáček za minutu a kvalita záznamu nebyla ideální, ale za to cena byla velmi nízká – pohybovala se kolem jednoho a půl rublu. Disky se daly přehrát přibližně pětkrát až desetkrát. Dnes jsou proto ty funkční vyhledávaným sběratelským kouskem.
Výroba a distribuce těchto ilegálních nahrávek nebyla bez rizika. Tajná policie KGB pečlivě sledovala a tvrdě trestala všechny, kdo se podíleli na šíření zakázané hudby. V roce 1958 vláda dokonce přijala zákon, který zakazoval domácí výrobu nahrávek „zločinně výtržnického charakteru“. Tento zákon byl zaměřen hlavně proti mládežnické subkultuře zvané „stiljagi“, což byli mladí lidé, kteří napodobovali západní styl oblékání a hudby.
I když s postupným uvolňováním cenzury a rozvojem moderních hudebních nosičů fenomén bone music zanikl, dodnes je symbolem vynalézavosti a důkazem toho, že umění a kultura si vždy najdou cestu, i přes sebevětší překážky.
