Někteří z nás nikdy příliš nepřilnou k hororovému žánru, protože si pod ním vybaví především bezmyšlenkovité příběhy stojící na lekačkách, surových vraždách spoře oděných dívek a bizarních hrátkách ukřivděných maniaků v maskách.

Průměrným hororům stačí, když diváky vyděsí svou násilností. Kvalitní horory ale dokáží vyprodukovat mrazení po těle, aniž by nás přitom v každé scéně manipulovali napínavou hudbou a lacině strašili postavami vyskakujícími zpoza záběru.

Uplynulý rok byl v tomto ohledu poměrně úrodný, protože přinesl do kin rovnou několik snímků, které se vyhýbaly tradiční definici hororové podívané.

Pravá hrůza adaptace zřejmě nejznámějšího tisícistránkového románu se například skrývala v realitě. Ačkoli se dětští hrdinové museli ve filmu To potýkat s vražedným klaunem, pravému peklu čelili ve svém osobním životě, kde je jejich okolí šikanovalo, sexuálně zneužívalo a jinak tyranizovalo.

Satirický horor Uteč původně komika Jordana Peela zase v až do sci-fi laděné nadsázce ukázal na pokrytectví post-obamovských Spojených států a rasismus potlačený politickou korektností.

Už při sledování Peelova debutu bylo jasné, že jde o výjimečné dílo. Právě kvůli svému žánru (a buďme upřímní, i kvůli zaměření na černošskou tematiku) ale mezi kritiky vládla spíše skepse ohledně toho, zda snímek dosáhne na oscarovou nominaci. Nakonec ji ale skutečně získal, a stal se tak teprve šestým hororem v historii, který byl nominován na Cenu Akademie v kategorii nejlepších filmů.

Tiché místo nyní následuje v jeho šlépějích, ačkoli cílí na mnohem mainstreamovější publikum. Stejně jako v případě Uteč jde o režijní debut. John Krasinski je navíc stejně jako Peele známý díky své komediální minulosti (konkrétně pak rolí Jima Halperta v americké verzi sitcomu Kancl).

Zatímco u Peela vycházela temnota z jeho pozice zástupce dlouhodobě utlačované rasy, u Krasinského jde o vyjádření mnohem jednodušší, ale o to možná obecnější obavy.

Psychologický horor, ke kterému je Krasinski také spoluscenáristou, se odehrává nejdříve několik desítek a dále stovek dní poté, co na svět přijdou mimozemská stvoření, co loví podle zvuku. Není jasné, jak se sem dostala, a snímek ani k odhalení této informace nesměřuje. Zajímá ho pouze, jak v takové realitě přežívá rodina Abbottových.

Protože nesmějí vydávat žádné slyšitelné zvuky, jsou odkázáni na komunikaci pomocí posunků, lehkého šepotu a znakové řeči, kterou mimochodem ovládají, protože je jejich dcera (Millicent Simmondsová) hluchoněmá. Veškeré napětí snímku se tak vedle tklivé doprovodné hudby s falešnými tóny odvíjí výhradně prostřednictvím titulků a mimiky herců.

Jde tak už ze své podstaty o zajímavou studii toho, jak dokáží současní lidé fungovat v tichosti. Nutí je to zcela změnit své návyky i způsob bydlení, vytvářet si tajné kódy pro dorozumívání a hledat způsoby, jak naložit s emocemi. Nelze se totiž jen tak pustit do pláče, zakřičet si pro ulevení vzteku nebo dát najevo svou bolest.

Asi nejkouzelnější věcí, co snímek dělá, je přitom to, jak pracuje se zvukem, který nás nechá slyšet. Dost často ho totiž přizpůsobuje perspektivě jednotlivých postav. Když tedy zrovna spočívá kamera na hluchoněmé – ve filmu i ve skutečnosti – Simmondsové, ruchy ustanou a je naprosté ticho. Sem tam jen zapíská její podomácku vyrobené naslouchátko.

Uprostřed toho všeho je příběh o otci (Krasinski) a matce (Emily Bluntová), kteří se snaží za každou cenu ochránit své děti. Z dějového hlediska tak nejde o žádný akční spektákl, jak by mohlo naznačit jeho postapokalyptické ladění, ale o komorní povídku, která vypráví události tří dní.

A ačkoli si Tiché místo dovolí pár tradičních lekaček, je to právě jeho tísnivá atmosféra a nastolený klid, které diváka donutí odložit popcorn a také za celých 90 minut stopáže nevydat ani hlásku. Zbyde se jen empaticky čas od času zakousnout do ruky, kterou si zakrývá ústa.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít