Vždycky mi přišlo škoda, když host Václava Moravce mohl úplně v klidu říct, že neví, a místo toho začal cosi žvatlat.

Přišlo mi to nedospělé. Jako u maturity. Jako by moderátor ostatní zkoušel a oni museli bojovat o známku. Nikdy jsem moc nechápal, proč přistoupili na moderátorovu hru, že v téhle místnosti se všechno ví. Proč prostě nepřiznají, že netuší? U složitých témat je to přece normální. Většina politických témat je složitá.

Škoda, nevyužitá příležitost. Přál jsem si být na místě některého hosta a po ostré otázce hrdě zůstat sedět, nijak se netvářit a říct, že tohle teda opravdu nevím (a pak trochu zvednout obočí, proč se mě na něco takového ptá). Naznačit, že prostě nemám dost informací; nevím, jak jsou moje zdroje přesné; neumím se rozhodnout, která informace je důležitější; nebo prostě nevidím cíl, takže nemůžu říct, která cesta k němu vede. Tím bych získal čas. (Jenom nevím, co bych s ním dělal.)

Představuju si to trochu jako kdysi Sex Pistols, jenom úplně bez energie. Všichni by na hosta, který nic neví, museli mít názor, a mně by to bylo docela jedno.

Ve skutečnosti to samozřejmě nedokážu. Jakmile se mě před mikrofonem nebo kamerou zeptají, začnu cosi žvatlat. Dělají to ty kamery a světla. Moderátor je možná otazník, ale kamera tři vykřičníky.

Spoustu let jsem čekal na politika, který to zvládne za mě. Takže mě potěšilo, když se na scéně objevil Jiří Drahoš s nezaměnitelným „nevím“. Bez ironie. Došlo mi, že tohle je můj kandidát kamkoliv. „Nevím“ chápu jako vyjádření respektu vůči všem, kdo se dívají. I vůči mně, beru si to osobně.

Hodně lidí tvrdí, že ho volili pragmaticky. Já srdcem. Krkem, který kroutí hlavou. Pokrčenými rameny.

Jednou bych chtěl nevědět stejně sebevědomě a stoicky jako on.

Tím spíš, že jeho víkendový oponent Miloš Zeman vždycky ví. 

Co ale teď?

Nevím.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít