Markéta Řeháková zůstává tiskovou mluvčí, přišla ale o funkci ředitelky odboru komunikace. Citelný bude též odchod Tomáše Richtera z pozice šéfa Pavlových poradců. Podle Hospodářských novin se má loučit i právní poradce Petr Pánek.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Profesionalizace prezidentova týmu by měla posílit Pavlovu prestiž

Máme ještě v živé paměti, jak se Pavlův hradní tým rodil a s jakou pompou byl představen. Jeho jádrem se stali lidé podílející se na předvolební kampani. Tomáš Richter v ní komunikoval se sponzory, zajišťoval finance, ale zároveň formuloval politickou strategii. Markéta Řeháková byla ústy i štítem kandidáta a marketingově zdatná Linda Jozwiak Kopecká celou kampaň řídila.

Další lidé přišli po Pavlově zvolení. Zmiňme tři klíčové. Kancléřku Janu Vohralíkovou, hybatelku současných změn, si prezident vytipoval v Senátu, kde byla pravou rukou předsedy. Překvapivou posilou se na jaře stal renomovaný politolog Tomáš Lebeda, jemuž připadlo vedení odboru vnitřní politiky. Nabídku šéfovat odboru zahraniční politiky dostal zkušený diplomat Jaroslav Zajíček.

Třetí skupinu, jež však nijak vlivná není, představují pracovníci, kteří na Hradě zůstali ze Zemanovy éry.

Chaloupka Zemanových přátel

Nabízí se jednoduché vysvětlení tak brzkého střídání. Původně Petra Pavla obklopovali aktivističtí nadšenci, kteří měli mnoho předností, ale špičkové zkušenosti ze státní správy k nim nepatřily. Někdo si na nové, z logiky věci byrokratické prostředí zvykl, někdo ne. Jana Vohralíková ale už lákala na Hrad bílé límečky s adekvátní praxí.

Až se vše usadí, měla by v prezidentské kanceláři panovat disciplína, která bude ke generálovi v záloze lépe pasovat. Systematičtější práce by se měla odrazit i v Pavlových postojích a veřejných vystoupeních.

Váhání při podpisu penzijních změn možná bylo zbytečně nafouknuté. Ostatní ústavní aktéři prostě musí počítat s tím, že prezident má k dispozici patnáctidenní lhůtu, aby se s přijatými zákony seznámil.

Přesto šlo cítit, že Petr Pavel nebyl na tento konkrétní krok dobře připraven, ať už kvůli prázdninovému tempu na Hradě, nebo kvůli své politické nezkušenosti. Ani jeho pozdější vyjádření dojem nenapravila.

Názor zformuloval nepřesvědčivě a místo toho, aby se za ním začali řadit lidé nespokojení s vládou i opozicí, vysmála se mu většina stranického spektra. Odbytá byla nejen komunikace s veřejností, ale i se Strakovou akademií.

Proslýchá se však také, že Jana Vohralíková je na podřízené velmi náročná a přísná. Tuto pověst si přinesla už ze Senátu.

I kdyby to ale byla pravda, občan by tím trpět nemusel. Po období, kdy Pražský hrad připomínal chaloupku Zemanových přátel, v níž se na úklid dvakrát nehledělo, je důležité dokázat, že i Kancelář prezidenta republiky je profesionální veřejná instituce šlapající jako švýcarské hodinky.

Zatímco Vohralíkovou ještě čeká ladění poměrů ve Správě Pražského hradu a pak i v Lánech, prezidenta už brzy nepůjde omlouvat, že je ve vrcholné politice „bažant“. Řeč nejvyššího ústavního činitele musí být jasná – ano, ano, ne, ne. U bezpečnostních a zahraničních témat mu to jde, u domácích záleží na Pavlově učenlivosti a servisu, který dostává.

Jak ukázaly problémy s výběrem ústavních soudců, nestačí vždy zapojit co nejvíc lidí. Rekonstrukce prezidentské kanceláře by měla vést hlavně k tomu, že Petra Pavla budeme méně vnímat jako celebritu na motorce či kajaku a více jako silného politického hráče.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít