Zhruba ve stejné době jsem na facebooku narazil na ještě starší vyjádření Alexandra Vondry (ODS), v němž označuje Jarosłava Kaczyńského a Viktora Orbána za „normální konzervativce“, brání je proti údajnému peskování a dodává, že jako konzervativec se cítí povinen je bránit, i když jeho konzervatismus je prý jiný.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Jak daleko mají čeští konzervativci následovat Orbána do močálu?

Vondrův citát byl vytržen z kontextu a zasazen do kontextu nového. To je manipulativní a nesprávné, ale část jeho kontroverznosti trvá.

Autoři obou výroků, jakkoli pocházejí z opačných konců politického spektra, zastupují jinou generaci a představují úplně rozdílné politické váhy, mají cosi společného.

Svými výroky zavlekli nejen sebe, ale i své vlastní hnutí do zbytečné veřejné kontroverze, která může jejich věci dost uškodit.

Konzervativní kladivo

Zatímco komunismus v jakékoli podobě je v Evropě asi mrtev, konzervatismus je na vzestupu. Zbývá ale otázka, jaký konzervatismus. A také to, jaké závazky má například český konzervativní politik vůči kolegům, kteří se třeba v Polsku a Maďarsku také hlásí k tomuto směru.

Převzato z Plusu

Potíž s konzervatismem je, že je těžké ho jasně definovat, protože nevznikl jako explicitní doktrína a během posledních dvou staletí konzervativci hájili velmi odlišné cíle, a ke klíčovým otázkám, jako je tržní hospodářství nebo demokracie, se stavěli často zcela protichůdně.

Zápal boje ale žádá jasné slovo, a tak existuje poptávka po explicitním konzervativním programu, což vlastně není moc konzervativní v jemnějším slova smyslu. Seznam článků víry se ustálil na několika prvcích.

V naší části světa je to spíše proamerický než proruský postoj, i když existují výjimky. Je jasně protržní a přeje soutěži. Roli hraje i víra ve fosilní paliva nebo právo nosit zbraň.

Tento angažovaný konzervatismus je skeptický vůči Evropské unii, vůči pokusům o její federalizaci nebo jejím pokusům regulovat politiku v jednotlivých státech – třeba právě v Maďarsku. Vymezuje se negativně vůči určitým ekologickým tlakům nebo progresivistické politice v otázkách rasových nebo sexuálních menšin – konzervativní aktivismus je vlastně reakcí na progresivní aktivismus.

S těmito názory lze souhlasit, nebo také nesouhlasit dokonce i z konzervativního hlediska. Je tu ale konzervativní výhrada, která leží o úroveň výš. Při pohledu na dějiny konzervativního myšlení lze identifikovat několik metaprincipů.

Třeba odpor k centralizaci a uniformitě. A naopak sympatie pro pestrost a autonomii různých částí společnosti.

Jednoznačnou preferenci právního státu a nezávislého soudnictví. Sklon k umírněnosti a pozvolnosti. Nedůvěra ve „vůli lidu“, jíž se ohánějí demagogové, a opatrnost v otázkách nacionalismu, tomto posledním útočišti lidí, kteří to s lidmi nemusí nutně myslet zas tak dobře.

Jaká bude cena

Jarosław Kaczyński nebo Viktor Orbán jsou politici nám blízkých zemí, kteří používají konzervativní, tradicionalistický nebo náboženský slovník, jsou to tedy v nějakém smyslu konzervativci. Část z toho, co prosazují, může být správné, nebo dokonce „konzervativní“.

Jenže současně jsou to vůdcové, kteří provozují politiku vlastně antikonzervativní, v jádru radikální.

Během let, kdy jsou u moci, systematicky likvidují autonomii nezávislých institucí od soudů přes univerzity až po média včetně těch soukromých. Omezují politickou pluralitu a zaštiťují se přitom zájmy většiny, nebo dokonce národa, neváhají vypouštět příslovečného nacionalistického džina z lahve.

Ve svých vlastních zemích zavlekli věc konzervatismu na scestí – a jak se zdá, i zahraniční konzervativci uvěřili, že tuto v podstatě radikální, antikonzervativní politiku mají hájit a zaštítit svým jménem – svým vlastním i značkou konzervatismu.

Jestli z pocitu skutečné ideové sounáležitosti, nebo z přesvědčení, že je to důležité pro budování koalic v Evropské unii a zatlačování progresivismu, nevím, asi jak kdo. Ovšem tato neochota říci, že v Polsku a Maďarsku se děje něco špatně, přijde konzervativce i konzervatismus draho.

Někoho může napadnout i zcela pragmatická otázka, jestli současná polská nebo maďarská vláda pociťuje nějakou loajalitu vůči těm, kdo se staví na její podporu, a jestli se to projevuje v konkrétních činech.

Je tu ještě jedna otázka, totiž jestli případy Jany Michailidu a Alexandra Vondry mají něco společného. Možná lehkovážnost, se kterou se u nás ještě pořád zachází s pojmy. Možná je to neusazeností všeho i po třiceti letech svobody, na což je nejlepším lékem konzervatismus, ovšem trochu jiný než ten Orbánův.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít