Epidemie covid-19 jako příležitost pro politická rozhodnutí založená na vědeckých důkazech

Naši čelní představitelé necítí potřebu svá rozhodnutí racionálně zdůvodňovat. Kvalitu rozhodnutí naší vlády nelze přezkoumat, když neznáme podklady, na jejichž základě k těmto rozhodnutím dochází, píše v eseji pro server iROZHLAS.cz psycholog a statistik Hynek Cígler.

V posledních více než 100 letech se nejefektivnějším nástrojem pro nalézání odpovědí na palčivé otázky a řešení obtížných problémů stala vědecká metoda, tedy zjednodušeně rozhodování na základě důkazů, dat a předchozích teoretických poznatků. Právě vědě vděčíme za nesmírně úspěšnou medicínu, techniku, dopravu a celkovou kvalitu našich životů. Rozhodování ve věcech veřejného zájmu a nejvyšší politické důležitosti však nečekaným způsobem ignoruje vědecká zjištění a vědecké postupy, nebo je přinejmenším nevyužívá. Příkladem může být i současná epidemie koronaviru covid-19, kdy sledujeme chaotické rozhodování našich čelných představitelů, kteří nejsou schopni racionálně zdůvodnit svá opatření. Přitom právě tato situace by mohla být výtečným příkladem užitečnosti postupů založených na důkazech, který by mohl vést k minimalizaci ztrát na životech, snížení ekonomických dopadů pandemie a co nejmenším důsledkům na veřejný život.

Následující text proto nastíní cíle a principy vědecké metody a uvede její úspěšnou, stejně jako neúspěšnou implementaci do politických rozhodnutí. Popíšu rovněž, jaké jsou charakteristiky dobré vědy dneška, a proč tolik chybí ve veřejném prostoru. Závěrem nastíním doporučení, jak zefektivnit náš boj s pandemií viru covid-19, a jakým způsobem by nám uplatňování moderních vědeckých postupů mohlo pomoci.

Efektivita vědeckého postupu

V průběhu posledních sta let se mnohokrát ověřilo, že vědecká metoda a evidence‑based (na důkazech založený) přístup je nejefektivnější metodou pro řešení (nejen) veřejných problémů. Právě díky vědě máme k dispozici nejen nejmodernější léčiva a medicínské postupy, počítače a chytré telefony, elektromobily, komunikační a telekonferenční nástroje používané během současné epidemie, ale třeba i statistické a analytické modely používané pro tvorbu epidemiologických predikcí či nástroje pro pochopení toho, jaké budou dopady karantény na prožívání a chování našich občanů.

Dobře víme, že evidence‑based přístup je základem kvalitního politického rozhodování. Při tvorbě důchodové reformy a plánování státního rozpočtu jsou (nebo by alespoň měly být) používány ekonomické poznatky. Ekonomické a demografické modelování by mělo být jejich nedílnou součástí. Vědecká metoda je nedílnou součástí zdravotního systému; lékaři jsou povinni léčit „lege artis“ a užívat tzv. „best‑practice“ postupy, tedy pracovat v souladu se stávajícími vědeckými poznatky. Léčba v rozporu s nimi, stejně jako použití dosud neověřených postupů, zůstává jen léčitelstvím, alternativní „medicínou“ (která s medicínou jako takovou má jen pramálo společného) či experimentální léčbou, jejímž primárním cílem není zachránit život jednoho konkrétního pacienta, ale vyvinout postupy, které zachrání životy většího množství pacientů v budoucnu.

Ostatně i během zadávání veřejných zakázek v podobě stavebních prací, jako jsou nové dálnice, nádraží, přehrady či opravy stávající infrastruktury, bývají nedílnou součástí studie proveditelnosti, nákladů a přínosů, dopadů na životní prostředí a řada dalších.

V řadě případů je však vědecká metoda ignorována. Příkladem může být plánování oprav veřejných komunikací ve velkých městech. Ačkoli máme k dispozici dopravní modely, které dokáží s vysokou spolehlivostí predikovat změny v dopravním chování, vznik dopravních zácp v důsledku uzavírek či argumentovat nezbytnost výstavby dočasných řešení po dobu rekonstrukcí, jen některá z českých měst tyto predikce využívají. Častější je rozhodování „od stolu“, které vede nejen k neefektivním rekonstrukcím, ale i k tzv. externalitám; tedy například ekonomickým, finančním či morálním ztrátám v důsledku nespokojenosti obyvatel, pomalého dojíždění do práce a souvisejících změn v chování lidí, nehledě na případné plýtvání veřejnými prostředky.

Překážky politických rozhodnutí založených na důkazech

Bohužel, proti evidence-based přístupu ve veřejném rozhodování působí vedle dalších příčin (jako je nedůvěra k vědcům, prostá víra v nevědecké postupy a pochybnou tradici) minimálně tři důležité síly. První z nich je časový odstup: ve většině situací, kdy je vědecká metoda a racionální přístup k rozhodování ignorována, jsou negativní dopady pomalé, odložené a nepříliš zřejmé. Pokud se špatně naplánují opravy, „pouze“ se zvýší nespokojenost obyvatel, sníží zisk firem přímo zasažených uzavírkami i firem, do nichž se zkomplikuje doprava jejich zaměstnancům. Podobně pokud nebudeme konat v případě globálních změn klimatu a budeme ignorovat vědecké důkazy a překvapivou shodu naprosté většiny vědců, důsledky této ignorace pocítí nejdříve naše děti a následující generace. Stejně tak v případě pozitivních a na důkazech založených rozhodnutí mohou převážit dočasné a zdánlivé nevýhody, které ovlivní veřejné mínění, a znevýhodní politiky ochotné uskutečnit příslušná opatření. Jaké jiné důvody lze nalézt pro neschopnost a neochotu všech posledních vlád provést úpravu důchodového systému, ačkoli je naprosto zřejmé, že stávající model je dlouhodobě neudržitelný? Řada psychologických studií potvrzuje, že čím větší je rozestup mezi příčinou a následkem, tím méně vnímáme souvislost mezi oběma jevy. Lidé mají rovněž tendenci přeceňovat stávající zisky a ztráty před ziskem a ztrátou v dlouhodobém horizontu. Lepší je mít tisíc korun v kapse okamžitě a bezpečně dnes, než získat deset tisíc korun za rok.

Druhou silou, která hraje v neprospěch vědecké metody, je zkreslené vnímání alternativ. Lidé ve většině situací jen obtížně poznají, že na chřipku působí paralen lépe než homeopatika. Lidské myšlení je v této situaci nepříjemně nelogické, nekritické, a připravené rozhodovat se na základě apriorní víry. Naše vnímání je ovlivněné naším přesvědčením. Většina lidí je připravena preferovat ta fakta, která podporují jejich světonázor, a naopak ignorovat nepříjemné a jejich přesvědčení nahlodávající argumenty.

Posledním důvodem jsou vedlejší motivy důležitých hráčů. Všichni máme v paměti úsilí, s jakým Václav Klaus popíral existenci globálních změn klimatu. Nejsem si jistý, jaké své soukromé cíle tím sledoval a je docela dobře možné, že hlavní příčinou byla jen jeho prostá důvěra ve správnost svých vlastních názorů a neochota podřídit se cizím důkazům a akceptovat je. Faktem však zůstává, že dodnes přinejmenším u části občanů naší republiky požívá určité důvěry a obliby právě díky svému „klima‑skepticismu“. Obdobně je zřejmé, že řádně naplánované, zdůvodněné a řadou studií podpořené plánování veřejných staveb skýtá méně prostorů pro „odklonění“ části finančních prostředků, a vždy tak bude při jeho prosazování nutné bojovat proti tlaku vlivných osob a některých politiků.

Charakteristiky dnešní epidemie

Epidemie koronaviru covid-19 je v celé řadě aspektů odlišná oproti stavu, ve kterém probíhají běžná veřejná rozhodnutí popsaná výše. Čelíme bezprecedentní situaci, jejíž obdobu většina české a vůbec „západní“ populace ve svém životě nepamatuje. Hrozby dnešní pandemie jsou naprosto evidentní a hmatatelné: každý den sledujeme zpravodajství s aktuálními počty mrtvých a nakažených u nás i ve světě. Jsme nuceni měnit své chování, návyky a životní rytmus. K nepoznání se změnil veřejný prostor; tam, kde dřív byly davy, dnes prochází pár osamělých postav; tam, kde se na nás usmívaly či mračily cizí obličeje, vidíme jen anonymní bílé roušky. Naši rodiče, prarodiče či my sami se bojíme vycházet na veřejnost a potkávat se z důvodu oprávněných obav o svůj život a život svých blízkých. Nevíme, jak dlouho budou opatření trvat, zda jsou dostatečná či příliš mírná, a tato nejistota má značné dopady na naši psychiku, pocit bezpečí a jistoty.

V dnešní situaci je navíc čas mezi příčinou a jejími důsledky zkrácený na minimum. Včasná omezení zavedená v České republice se projevila zásadním zpomalením nástupu infekce. Žádná či pozdní omezení v Británii či Spojených státech vedou k desetitisícům mrtvých, jejichž počet nadále a nekontrolovaně poroste. Alternativy jsou přitom zcela zjevné a dopady různých strategií pozorujeme v reálném čase.

A konečně, vidíme bezprecedentní vlnu solidarity a dobrovolnictví na všech úrovních: při pomocí seniorům, při šití roušek, při tvorbě softwarových nástrojů. Lidé přestali projevovat svůj názor prostými slovy, ale přiložili ruku ke společnému dílu.

Trendy současné vědy

Na jednu stranu se zdá, že rozhodování našich čelných představitelů je založeno na empirických důkazech a doporučení odborníků. Mohlo by nás to proto svést k mylnému dojmu, že strategie české vlády je založena na vědecké metodě. To však v žádném případě není pravda. Na vědecké metodě jsou založeny pouze dílčí kroky; vývoj léčiv, vakcín, diagnostických testů, „self‑made“ plicních ventilátorů. Postup naší vlády a – nutno podotknout – většiny jiných vlád v současném světě však tyto znaky postrádá.

V první řadě je nutné si uvědomit, jaké jsou trendy současné vědy. V posledních dvaceti letech jsme byli svědkem zdánlivého selhávání vědecké metody v řadě oblastí. Zřejmě prvním byly potíže kontrolovaných klinických experimentů a medicínského výzkumu obecně, vedoucí k nutnosti preregistrovat klinické studie a ke vzniku databází klinických experimentů. Následně dokonce i do veřejného prostoru pronikla tzv. „replikační krize v psychologii“, která se nyní „šíří“ i do dalších sociálně‑vědních oborů. Touto krizí trpí zejména ty obory, kde není pevně svázána kvalita „vědeckého“ výstupu s finančním ziskem. Je evidentní, že více vydělá výzkumník, který vyvine baterii s delší výdrží či LCD displej s lepšími barvami. Výdrž baterie i barevnost LCD displeje jsme jako uživatelé schopni relativně dobře ocenit (byť i zde hraje roli marketing, kognitivní zkreslení, preference určité značky výrobku a podobně), ve většině jiných oblastí to však neplatí. Zabírá na horečku lépe paralen nebo ibuprofen? Jsou pro predikci a přijímání studentů na vysoké školy lepší OSP testy (SCIO), výsledky státní maturity (CERMAT) či soukromě vyvíjené testy (jako např. TSP na Masarykově univerzitě)? Je lepší, aby stát v krizi šetřil, nebo spíše emitoval peníze? A jsou tyto otázky vůbec v jednotlivých situacích relevantní a správně položené? Nevíme. Koupíme tu službu, která má lepší marketing a které více věříme, nikoli tu, která je pro nás vhodnější.

Stejná situace nastává i v případě řešení otázky, jak zvládnout probíhající pandemii koronaviru covid-19. Díky probíhající krizi vědy ve značném množství však víme, jaké jsou postupy, které zvyšují kvalitu vědeckých závěrů. Tyto postupy můžeme totiž aplikovat i na současnou situaci.

Charakteristiky dobré vědy

Klíčovým pravidlem dobré vědy je „přezkoumatelnost“ a hlavně „replikovatelnost“ jejích závěrů. V televizi sledujeme vyjádření prof. Prymuly ohledně epidemiologických závěrů a toho, kolik lidí bude infikovaných, mrtvých či uzdravených na konci dubna či května. To je jistě zajímavé, ale jak jsou tyto modely kvalitní, jaký je jejich vztah s navrhovanými opatřeními? Nehledě na vstupní data (která dnes nemáme k dispozici), jsou modely správně navržené? Nebylo by možné vyvinout lepší modely, na kterých by se dala připravit vhodnější rozhodnutí? Podobně jsme byli v neděli 12. dubna svědky vyjádření, že některá opatření budou moci být zrušena, pokud denní přírůstek nakažených nedosáhne 400 osob. Proč právě 400 osob, a ne 350 nebo 500? Na čem je to číslo založeno? Jaké by byly důsledky uvolnění, nebo naopak neuvolnění opatření? Naši čelní představitelé necítí potřebu svá rozhodnutí racionálně zdůvodňovat, a to je podle mého názoru klíčovým problémem.

Pokud jsou správné epidemiologické modely, které má k dispozici vláda a krizový štáb, není důvod je nezveřejnit. Odborná veřejnost by je jistě ocenila. Pokud jsou tyto modely špatné, je naopak ve veřejném zájmu je dát k dispozici; je dost možné, že v takovém případě by některý z českých vědců dokázal vyvinout lepší model a zlepšit tak státní rozhodnutí. Podobně bychom uvítali zdůvodnění již zmíněné hranice 400 nově nakažených a podrobili jej veřejné kritice. To však není možné, pokud neznáme důvody, které k tomuto kritériu vedly. A nedostupnost těchto důvodů není oblíbeným terčem kritiky; našim představitelům buď důvěřujeme, nebo nikoliv, ale nejsme zvyklí jejich rozhodnutí podrobovat věcné kontrole.

Podobnou situací je rovněž i plánovaný průzkum prevalence infekce na náhodném vzorku obyvatel. Ačkoli jde o nesmírně užitečný krok, zůstává otázkou, nakolik dobře je naplánovaný. Je přínos potenciálních zjištění tohoto průzkumu opravdu nejlepší investicí peněz? Nebylo by možné s nižšími náklady získat více informací drobnou změnou výzkumné metody?

Jinými slovy, publikace vědeckých postupů, analýz a vůbec podkladů pro politická rozhodnutí přináší prakticky jen samé výhody a minimum nevýhod pro společnost jako celek, ačkoli pro zúčastněné osoby (politiky, vědce i zapojené odborníky) může jít o relativně nepříjemný krok. Stačí vlastně jen dát odborné veřejnosti k dispozici analýzy, statistické modely a další podklady pro veškerá veřejná rozhodnutí. Je možné, že se v současné vlně společenské solidarity a dobrovolnictví najde dosud neznámý vědec, který navrhne mnohem efektivnější řešení. A pokud se tak nestane a analýzy se ukáží jako správné, politická rozhodnutí nabývají značné legitimity. Naopak nedostupnost těchto podkladů je v mých očích automatickým argumentem pro nízkou kvalitu veřejného rozhodování.

Replikovatelnost a přezkoumatelnost vědeckých zjištění

V běžné vědě je přezkoumatelnost řešena recenzním systémem ve většině kvalitních vědeckých časopisů a vůbec sdílením vědeckých poznatků prostřednictvím článků, konferencí a dalších typů vědeckých publikací. Příkladem může být 896 záznamů k 21. dubnu 2020 v nejprestižnější světové databázi vědeckých publikací Web of Science, které obsahovaly heslo „covid-19“. Z nich 254 bylo vytvořeno alespoň jedním čínským autorem (což není divu vzhledem k původu viru) a 153 autorem americkým (což je samozřejmé vzhledem k americké dominanci na světové vědě). Z České republiky pochází jediná publikace; jsme tedy na stejné úrovni, jak např. Pobřeží slonoviny (1) nebo Maledivy (1), a naopak jsme v závěsu za zeměmi jako Senegal (3), Ghana (2), Etiopie (2) či Nepál (3). Nehledě pak na to, že jediným českým záznamem není vědecké zjištění, ale prosté stanovisko České společnosti pro ultrazvuk v porodnictví a gynekologii ohledně nebezpečnosti infekce v těhotenství. To opravdu nemáme žádné vědecké poznatky týkající se dnešní pandemie, které bychom mohli sdílet se světem? A využíváme vůbec dostupná zahraniční vědecká zjištění? Bohužel se zdá, že ne, jinak by řada tuzemských rozhodnutí vypadala naprosto jinak. Příkladem je například zákaz dalších osob u porodu, který je v rozporu s doporučením Světové zdravotnické organizace i s většinou informací o způsobu šíření koronaviru.

Druhým znakem kvalitní vědy jsou otevřená data. Tam, kde je to možné, by měla být data přístupná odborné veřejnosti v co největším rozsahu tak, aby současně chránila osobní údaje zkoumaných osob. I když není možné zveřejnit přímo zdrojová data, vždy je možná jejich anonymizace. Přestože odstranění osobních identifikátorů jako jméno či přesná adresa nemusí vést ke skutečně anonymním datům (např. v obci Vladislav v kraji Vysočina žije zhruba 1000 osob; kolik z nich bude ženského pohlaví, mít vysokoškolské vzdělání a věk 60–65 let?). Lze však vytvořit tzv. „umělé datasety“, které mají stále vlastnosti originálních dat a lze je použít k původním závěrům, přesto však neobsahují údaje o původních respondentech (ale jen fiktivně vytvořené „virtuální“ respondenty tak, aby vztahy mezi zkoumanými proměnnými zůstaly do jisté míry nezměněné). Zveřejnění takových dat nemůže mít žádné negativní dopady. Na druhou stranu je dobře možné, že některý z nezávislých vědců je vhodně využije a přijde s nápadem, který se nedostal oficiálnímu týmu; jeho postup potom lze vždy dodatečně ověřit s využitím originálních dat.

Teprve dodržení obou výše zmíněných pravidel vede k ověřitelnému a replikovatelnému výzkumu, což je nezbytným předpokladem pro jakékoli zobecnění vědeckých poznatků. Co když se český stát rozhoduje na základě špatně postavených epidemiologických modelů? Nebylo by vhodnější je přezkoumat? A co když se naši vrcholní činitelé rozhodují čistě na základě svého „pocitu“? Jak můžeme vědět, že tento pocit je správný, či alespoň nejlepší možný?

Evidence‑based rozhodování v politice

Specifikem „evidence‑based“ přístupu v politice je právě prolnutí politického a vědeckého rozhodnutí. Jen málokdy je vědecké doporučení jednoznačné, častěji existuje více doporučení, mezi nimiž je nutné si vybrat. Jednou z příčin může být prostý nedostatek dat, nejasnost či provizornost vědeckých závěrů. Dobré vědecké zjištění vždy zahrnuje zvážení nejistoty plynoucí z dat, žádné závěry nejsou „zcela přesné“. Veškerá vědecká zjištění jsou proto vždy jen dočasná a mohou být „přepsána“ novějšími závěry; politické rozhodnutí je však nutné provést právě teď.

Druhým specifikem kombinace politiky a vědy je morální stránka rozhodování. Z čistě statistického hlediska je kupříkladu irelevantní, zda uskutečníme krok A, v jehož důsledku zemře kupříkladu 1.000 osob, anebo krok B, který s 50% pravděpodobností všechny zachrání (a tedy nedojde k žádnému úmrtí), nebo naopak dojde k dvojnásobku úmrtí, tedy 2.000. Průměr úmrtí v důsledku kroku B je 1.000 osob stejně jako v prvním případě a obě řešení jsou proto přísně statisticky vzato „stejně dobrá“. Z morálního hlediska se však obě hypotetická řešení zásadním způsobem liší; ostatně v psychologii a behaviorální ekonomii jsou podobné otázky dnes extenzivně zkoumané, příkladem může být i tzv. „tramvajové dilema“. Je proto na politikovi, aby z možných řešení a alternativ vybral sám.

Ostatně jde i o otázku zodpovědnosti. Nikým nevolený vědec nemůže rozhodovat o osudech dalších osob. Toto právo a povinnost je v demokratických zemích svěřeno výhradně do rukou volených zástupců občanů. Pokud politikové nesou tíhu zodpovědnosti, je samozřejmé a nezbytné, aby na nich ležela rovněž tíha samotného rozhodnutí.

Třetím specifikem je pak multidisciplinární charakter podobných rozhodnutí. Řešení dnešní situace vyžaduje využití poznatků medicíny a epidemiologie (informace o viru a jeho šíření), pokročilého statistického modelování (pro tvorbu co nejlepších predikcí), ekonomie (k redukci hospodářských škod), psychologie a sociologie (dopadů na psychiku obyvatel), politologie a marketingu (bylo by velmi nešťastné, pokud by ve stávající situaci padla vláda) a celé řady dalších oborů.

Ve dnešním světě neexistuje žádný vědec, který by se dokázal adekvátně vyznat ve všech těchto oborech a provést rozhodnutí, které by bylo skutečně optimální po všech stránkách. Je však možné sestavit multidisciplinární tým zahrnující odborníky z různých oblastí, kteří vypracují různé scénáře, doporučení, poskytnou je k veřejné debatě... a na jejich základě představitelé státu učiní rozhodnutí. Je jisté, že v prvních chvílích takový tým neexistuje a je naprosto v pořádku, že první rozhodnutí byla vzhledem k časové tísni rozhodnuta spíše intuitivně. Teď už však máme relativní dostatek prostoru pro kvalitní rozhodnutí. Kvalitu rozhodnutí naší vlády však nelze přezkoumat, když neznáme podklady, na jejichž základě k těmto rozhodnutím dochází.

Na důkazech postavené rozhodování v politice tedy v žádném případě nesnižuje roli politiků a neubírá jim na jejich důležitosti. Naopak, klade na ně další nároky a zvyšuje jejich odpovědnost při sestavování těchto odborných týmů, vyhodnocování dat. Rozhodnutí na základě „pocitu“ je relativně snadné, zatímco zvážit a vybrat mezi různými variantami při lepší znalosti jejich důsledků může být výrazně obtížnější.

Rozhodování v České republice

Ne, naše vláda nerozhoduje na základě vědecké metody. Rozhoduje na základě dojmů a pocitů jednotlivých představitelů, rozhoduje překotně a bez jasného plánu, jak ostatně sledujeme v živém přenosu, kdy se stanoviska mění jako na běžícím pásu. Kvalitu rozhodování našich politiků nejde přezkoumat. I pokud se vláda odkazuje na stanovisko odborníků, tito odborníci zůstávají anonymní, jejich závěry jsou zkresleny prvně politiky samotnými, následně pak médii. Tato situace je jistě příjemná pro politiky, protože nemusí veřejnosti nic vysvětlovat; je však naprosto nepřijatelná pro občany naší země, protože nevede k optimálnímu rozhodování v našem a tedy veřejném zájmu.

Současnou epidemii můžeme chápat jako příležitost. Na tomto místě vyzývám jednotlivé politické strany, aby se chopily příležitosti, a požadovaly na naší vládě splnění několika jednoduchých návrhů:

1. Vytvoření multidisciplinárního týmu pro řešení otázky epidemie covid-19, ve kterém nebudou politici, ale odborníci na jednotlivé oblasti, a kteří budou poskytovat vládě potřebné podklady. Tento tým nemůže zahrnovat výhradně epidemiology; vědci z různých oblastí ekonomie, medicíny, statistiky, sociální práce apod. spolu musí být v kontaktu, aby dokázali jednotlivá doporučení připravovat společně a v souladu. Tato doporučení navíc nemusí být jednoznačná, mohou nejistotu zahrnovat, a na politicích (a veřejnosti) již bude, které z nich si vybere.

2. Činnost tohoto týmu musí být transparentní a jeho závěry musí být veřejné alespoň do takové míry, která neohrozí bezpečnost našeho státu. Jednotlivá doporučení musí být jednoznačně artikulovaná, aby je bylo možné nezávisle přezkoumat.

3. Veškeré datové podklady musí být veřejné, a to v co nejširším rozsahu, který nezasáhne do soukromí našich občanů, nebo opět neohrozí bezpečnost naší země. Data mohou být různým způsobem anonymizovaná či přístupná jen některým vybraným odborníkům či institucím například na základě prohlášení o mlčenlivosti.

Dodržení těchto bodů povede k nutnosti politiků argumentovat jejich kroky v návaznosti na doporučení odborníků. Pokud tato doporučená budou chybná, bude možné je přezkoumat a upravit, a bude-li na základě mylných či nekvalitních analýz přece jen učiněno rozhodnutí, bude zodpovědnost za chybu rozptýlena. Nebudou‑li však rozhodnutí navazovat na doporučení či s nimi budou dokonce v rozporu, bude na politicích, aby svá rozhodnutí zdůvodnili. To povede k menšímu prostoru pro osobní zisk, vedlejší plány zúčastněných osob, a konečně pak mrhání veřejnými prostředky. A hlavně k efektivnějšímu zvládnutí dnešní epidemické krize.

Je zřejmé, že zejména poslední důsledek navrhovaných změn nutně působí odpor stávajících politických hráčů. Je příjemné nemuset argumentovat svá rozhodnutí, případně je podložit nejasně formulovanými argumenty. Chci však připomenout, že dopady dnešních chybných rozhodnutí či neuskutečnění takových rozhodnutí pocítíme jako občané České republiky během několika málo měsíců. Dnes je pravý čas využít tuto situaci, pokusit se prosadit lepší způsob rozhodování ve veřejném prostoru. Nejenže zachráníme více životů a snížíme ekonomické dopady na Českou republiku, ale nabídneme světu něco, co není zcela samozřejmé; racionální chování státu a rozhodování založené na důkazech. Jsme dostatečně malá země, aby bylo možné podobně radikální krok prosadit nejen při řešení dnešní epidemie, ale při veřejném rozhodování obecně. Není mnoho věcí, které by mně jako vědci udělaly větší radost.

Hynek Cígler

Související témata: koronavirus, věda, Datová žurnalistika, osvícenství, kritické myšlení, data, důkazy, rozhodování