Kupříkladu české úřady se rozhodly uznávat pouze certifikáty o očkování vakcínami, které byly podané jen v České republice. Pokud tedy nějaký český občan pracuje v zahraničí, od samého počátku mu hrozilo a stále hrozí, že ve své domovině bude vnímaný jako neočkovaný.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Thomase Kulidakise

Jelikož to byl od počátku na první dobrou nesmysl, rozhodl se kočí spřežení s byrokratickým šimlem přepřáhnout. Začaly se uzavírat dvoustranné dohody s různými zeměmi, především v okolí naší země a v tradičních letních dovolenkových destinacích.

Zdá se, že vše záleží na schopnosti ministra zahraničí cestovat, ten se ale nemůže pochopitelně rozkrájet. A tak kam zatím Jakub Kulhánek (ČSSD) jel o věci vyjednávat, odtamtud přivezl dohodu o vzájemném uznávání certifikátu už po uplynutí tří týdnů od první dávky vakcíny podávané nadvakrát.

Je to činnost zajisté záslužná a ministrovi zahraničí i zbytku vlády, která akci podporuje, za ni patří dík. Stejně jako vstřícným zahraničním partnerům.

Nabito na dobrodružství

Nástěnku zásluh ulehčování života občanů by jistě ale neobsadili úředníci z ministerstva zdravotnictví sloužící v době vedení Petra Arenbergera (za ANO), toho času v politickém propadlišti dějin. Přišli s argumentací, že Interpol upozornil na několik případů možného falšování certifikátů, tudíž je možné věřit jen českým. Postrádá to logiku, protože než falšovat, je mnohdy jednodušší si udělat test, nebo (a hlavně) se nechat očkovat.

Celá kauza zatím vypadá tak, že co se člověk od začátku koronakrize naučil, v její další fázi jako když najde. Vyhledávání opatření platných doma i v zahraničí jen doplnilo vyhledávání, se kterou zemí už naše vláda uzavřela dvoustrannou dohodu a se kterou nikoliv. Přitom jsme od začátku poslouchali, že jde hlavně o zdraví důležitější politiky, společenských vazeb, ekonomiky a v konečném důsledku i jiných chorob v podobě odkládání operací, zdravotní péče a podobně.

V případě uznávání certifikátů se ale zdá, že politika je nejdůležitější, obzvláště ta vakcínově zahraniční. Vypadá to, jako kdyby snad podle ouřadů dodávali výrobci do jednotlivých zemí starého kontinentu jiné vakcíny pod stejnou značkou, případně jako by partnerské vlády byly nějaká nanejvýš nedůvěryhodná chaotická sebranka, na jejíž potvrzení se nedá spolehnout.

Korunu tomu nasazuje takzvaný unijní certifikát, ještě nefunkční, který podle plánu uzná jen vakcíny schválené Evropskou lékovou agenturou a Světovou zdravotnickou organizací, plus opět nechává prostor na rozhodnutí členských států plynoucí z dvoustranných dohod. Takže zase je nabito na dobrodružství hledání v mateřské řeči, případně i v mluvách cizokrajných, aby člověk věděl, na čem je.

Převzato z Plusu

Je to absurdní v případě vakcín unijní agenturou uznaných, ale i v případě vakcín agenturou neuznaných. Pokud kupříkladu mohou být v Unii schválené certifikáty maďarské v případě Sputniku V a čínské vakcíny, či slovenské v případě Sputniku V, mohou být stejné látky schválené i ze zemí jiných. Pokud si každá vláda naopak bude moci rozhodnout, co uzná a co ne, tak nepořádek a bádání zůstávají. To aby člověk pomalu vystudoval filologii všech evropských jazyků, k tomu právo a obor archivnictví a spisová služba.

Komentář píši ve chvíli, kdy jsem přejel skoro půl Evropy a nemůžu nevzpomenout slavný bonmot Černomyrdina z 90. let, který se hodí na dnešní vedení beze zbytku. Je o nejlepších úmyslech a snaze, přičemž vše dopadlo jako vždy. Naprostou kafkovinou, občanu nijak nevstřícnou.

Hlavně, že byrokracie tvořící od stolu pravidla mimo realitu může se svým koněm radostně ržát. Přitom stačí jen certifikáty ostatních vlád uznávat.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít