Jenže tehdy, v únoru 1993 odjížděli sociální demokraté ze sjezdu v Hradci s novým předsedou Milošem Zemanem a naplněni optimismem, že se z nich časem stane nejsilnější česká strana.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Tentokrát mají vyhlídky o poznání skromnější. Sice mají také nového lídra - Jana Hamáčka, ovšem na slavné časy, které přišly po Zemanově zvolení a které vyvrcholily dvěma slavnými třicetiprocentními volebními trumfy v letech 1998 a 2002, můžou jen vzpomínat. A raději si vůbec nenamlouvat, že je teď čeká podobná cesta.  

Hamáčkův úkol bude mnohem méně ambiciózní, ovšem možná srovnatelně obtížný: udržet ČSSD jako relevantní politickou stranu. Času má minimum. Už na podzim jsou tu komunální volby, které spoustu straníků zajímají ještě mnohem víc, než ty sněmovní a už teď je zřejmé, že ČSSD čeká další ústup z pozic, které ještě na radnicích drží. 

Sociální demokraté jsou v situaci, jakou pamatují jen ti služebně nejstarší - a vlastně ani ti ne. ČSSD se od roku 1989 podílela na celkem pěti vládách ve třech volebních obdobích. Ale vždy v nich měla premiéra, jak to nejsilnější vládní straně přísluší.  

Teď právě sociální demokraté chvátají do spojenectví s Andrejem Babišem v pozici ani ne menšího partnera, ale jako přívěšek 15 hlasů k 78, kterými disponuje ANO. Patrně se s tím dá něco uhrát - ale vědí sociální demokraté přesně, co to má být? 

Zůstat sněmovní stranou 

Zřejmě jisté programové ústupky, kterými budou před svými voliči kompenzovat fakt, že v čele vlády bude sedět trestně stíhaný Andrej Babiš, jakkoliv si sjezd odhlasoval, že je to „zásadní problém“. Ano, to asi je, ale problémy a zásady jsou tu od toho, aby se překonávaly. 

Takže to asi bude nějaký čas trvat, ale sociální demokraté se nakonec nějak s obviněným Babišem smíří - protože jsou přesvědčeni, že jim nic jiného nezbývá. A dá se to pochopit, protože snad ani na ODS po volbách 2013, kdy na tom byla skoro přesně stejně jako ČSSD dnes, nebyl tak smutný pohled.

Demoralizovaná strana, jejíž někdejší vlastně užitečná nesourodost se proměnila v prostou lidskou nenávist, kterou k sobě navzájem cítí “přátelé”, jak se oficiálně členové ČSSD stále ještě nazývají.  

Ten rozdíl oproti ODS model 2013 je ale ještě dramatičtější. ODS věděla, proč tak dopadla a mohla se utěšovat, že až vyblednou vzpomínky na těžké roky 2010 - 2013 a trapný pád Nečasovy vlády, voliči jí odpustí. To se pomalu děje. Petru Fialovi navíc vcelku viditelně prospěl oddechový čas v opozici.  

Sociální demokraté vlastně ani pořádně netuší, proč od nich voliči odešli poté, co vcelku úspěšně vládli celé čtyři roky a co jim vlastně mají nabízet teď: umírněný sociálnědemokratický program, který de facto převzalo ANO nebo pobíhání s puškou na hranicích a permanentní dodávku strachu, jak to dělá Okamura? 

A teď chvátají do vlády s člověkem, který jim už jednou ukázal, jak efektivně je dokáže marginalizovat. S chutí to udělá podruhé - a je v mnohem lepší pozici než poprvé. Mimo jiné i proto, že má stále v záloze volební koalici s komunisty a SPD a po vzniku vlády a hlasování o důvěře už nebude ČSSD kromě estetického dojmu příliš k ničemu potřebovat.  

Těžko říct, jestli Jan Hamáček povede ČSSD až do příštích voleb. Ale teď to vypadá, že za úspěch v nich budou sociální demokraté považovat, pokud zůstanou sněmovní stranou. Což, aby bylo jasno, pro tuhle zem není úplně nejlepší zpráva. 

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít