Zjistila, že Česko je takřka ve všech měřených ukazatelích pod průměrem – většinou dokonce velmi hluboko. A protože vzájemná důvěra je logicky předpokladem úspěchu celku, vidíme tady skutečně něco velmi podstatného. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Honzejk: Ideální uspořádání nedůvěřivého Česka? Federace hobitínů!

Když se zběžně podíváme na výsledky – nejnižší důvěru mají v Česku politické strany, jen 14 procent (průměr OECD je přitom 24 procent). Parlamentu věří 19 procent občanů (průměr OECD je 36,5 a půl procenta). Média mají v Česku důvěru 27 procent lidí (průměr OECD je 39 procent). A tak by se dalo pokračovat. Více než polovina Čechů věří ze zkoumaných institucí jen policii, ale i tady je to o tři procentní body méně než průměr OECD.

A pozor, teď to nejpodstatnější, z čeho dost možná všechno ostatní vychází: Největší rozdíl mezi námi a nejvyspělejšími zeměmi je v tom, jak si věříme navzájem. Lidem ve svém okolí věří 57 procent Čechů – průměr vyspělého světa je přitom o 15 procentních bodů vyšší. Nelze tedy říci, že si naše instituce mohou za nedůvěru samy, problém je hlubší. Česko můžeme směle nazvat společností nedůvěry, ve které nízká důvěra mezi lidmi logicky přerůstá v nedůvěru v instituce, které si vytváříme. 

Starostové a zastupitelstva

Jaké to má důsledky? Tím nejobecnějším je pověstná „blbá nálada“ ve společnosti. Těžko může mít dobrou náladu společnost, která si vzájemně nevěří, kde je většina lidí přesvědčena, že na instituce není spoleh a že se je velká část jejich okolí pokouší tak či onak podfouknout.

Z toho pak vyplývá celá řada praktických problémů. Je to například nízká ochota platit daně. Proč platit státu, kterému nevěříme, že ano. Je to náchylnost k nejrůznějším konspiračním teoriím, dezinformacím. Proč jim nenaletět, když si myslíme, že standardním médiím není co věřit?

Je to obecná neochota převzít odpovědnost za správu věcí veřejných. Proč to dělat, když víme, že se budeme potýkat s hlubokou nedůvěrou a lidé na nás budou hledět spíše jako na potenciální zloděje?

Asi vůbec nejhorším důsledkem je ale ultrapomalé fungování státu – v podmínkách všeobecné nedůvěry se každý bojí cokoli rozhodnout. A když už se to stane, všechno se několikanásobně kontroluje, brzdí, často vrací zpět na začátek, jedna instituce podráží druhou, což požírá nejen čas, ale i veřejné peníze a v důsledcích to nedůvěru ve funkčnost státu ještě posiluje.

A vlastně není divu: Jak věřit státu, který třicet let nebyl schopen postavit dálniční síť a když se pokusí o digitalizaci čehokoli, dopadne to jako vždycky? Jenže marná sláva – ten stát jsme my.

Dá se z tohoto destruktivního kolotoče nedůvěry, který je zdrojem zaostávání země, nějak vystoupit? Těžko. Takže návrh na řešení může být jen smutně ironický. Jedinou institucí, která si vede v důvěře lépe, než je průměr zemí OECD, jsou místní samosprávy. Sice jen o jeden procentní bod, ale přece.

Své města, městečka, vesnice a vesničky máme rádi. I proto asi máme v poměru k počtu obyvatel nejvíce samostatných obcí v Evropě. Státu sice nevěříme, ale s našimi starosty a zastupitelstvy, kterým jakž takž vidíme pod prsty, je nám vcelku dobře. Jsme opravdu tak trochu jako hobiti, kteří mají rádi své domečky a zahrádky a s krajní nedůvěrou hledí na velký nepřátelský okolní svět. Takže to „řešení“? Snad udělat z Česka federaci hobitínů a bude nám všem fajn.

Autor je komentátor Hospodářských novin

Petr Honzejk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít