Škrtání v dávkách nezpochybňuje ani ministr Jurečka, který ale tvrdí, že se má týkat především těch, kteří naopak nepracují. Stále pak očekává, že superdávku koalice schválí a začne platit začátkem letních prázdnin.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Dávky nenahradí problémy, které nahromadila mizerná rozpočtová politika

Přestože se finální podoba ještě ladí, není od věci se podívat na to, co se s největší pravděpodobností stane. A tím je skutečně snížení počtu příjemců dávek a tedy i seškrtání výdajů státu.

Ze současného systému dávek hmotné nouze a státní sociální podpory může podle propočtů ministerstva práce a sociálních věcí čerpat zhruba 29 procent populace, po revizi dávek se tento podíl sníží na 22 procent.

Skoro třetina populace je na dávkách

Pochvaly se za tento krok ministr Jurečka dočká jen stěží. Obě čísla jsou ve skutečnosti naprosto strašná. Jak je možné, že ekonomika, která se dlouhodobě vyznačuje velmi nízkou nezaměstnaností, stabilní či dokonce rostoucí ekonomikou a s výjimkou období, které trvalo od podzimu roku 2021 do jara 2023, také nízkou inflací, dokáže stvořit skoro třetinu populace, která má nárok na dávky?

A to ve chvíli, kdy řada ekonomů stále trvá na tom, že příjmové rozdíly v Česku patří k těm nejnižším?

Zkusme odpovědět jinak než oblíbenou mantrou pravice o štědré sociální síti, která umožňuje luxusní život bez práce a námahy.

Začněme třeba veřejnými službami: rodiče samoživitelé, kteří jsou častými příjemci podpory, si mohou reálně vybrat mezi životem na dávkách. A mezi tím, že svoje dítě svěří veřejné instituci, která se o dítě postará o velmi omezenou dobu, která je většinou kratší, než ta pracovní.

A to ještě v případě, že mají štěstí, protože jesle a školky jsou stále nedostatkovým zbožím a školní družiny do pozdních večerních hodin rovněž nefungují.

To samé platí i pro opačné věkové spektrum: denní stacionář pro nemohoucí rodiče je vzácnější než černá perla a stárnutí populace situaci nevylepší. Sendvičová generace, která se stará o nezaopatřené děti a nemohoucí rodiče je pak úplně mimo pozornost politiků.

Kdo je pod úrovní minimální mzdy?

Druhým problémem jsou mzdy a platy. Jak je možné, že i po letošní velké úpravě tarifů a přidávání na všech stranách, je jich stále dost pod úrovní minimální mzdy? A to jsme u veřejné sféry.

Ta soukromá se zaručenou mzdou od letošního roku řídit nemusí, a to, že se české ekonomice říká nízkopříjmová, není pouze městskou legendou.

A konečně je tady dlouhodobě neřešený problém bydlení, který si vlády přehazují jako horkou bramboru už více než dvě dekády. Na sociální bydlení politici rezignovali a přenechali jej majitelům ubytoven, kteří jsou všechno, jen ne sociální.

Dostupné bydlení pak bylo dlouhodobě hitem této vlády, posledních pár měsíců před volbami se ale toto téma opět vytrácí do neznáma. Výsledkem jsou extrémně pokřivené vztahy mezi nájemníky a pronajímateli, přičemž obě strany se cítí poškozené.

Ve chvíli, kdy bydlení, služby a odměny za práci reálně nefungují, přichází systém dávek. I kdyby byl nejlepší na světě, nemůže naplnit očekávání.

Protože pokud má hasit neduhy, které veřejná hospodářská politika vytvořila za posledních 30 let, nemůže být ani úsporný, ani pomáhat skutečně těm nejpotřebnějším.

Respektive platí, že pokud bude mít Česko setrvale vychýlenou hospodářskou politiku, potom se všichni smířit s tím, že těch nejpotřebnějších je a bude stále příliš mnoho.

Víc, než jakýkoli rozpočet dokáže unést.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít