Nic to snad neilustrovalo lépe než nedávné jednání slovenského premiéra Roberta Fica v Bruselu. Hlavním tématem byla dvojí kvalita potravin v EU. Česko tepe tento nešvar už roky a stejně dlouho se ho snažilo protlačit na nejvyšší unijní agendu. Když se to konečně podařilo a o klamání spotřebitelů na východě se byl ochotný bavit sám šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, jednat s ním za V4 přijel ministerský předseda Slovenska.

Z čistě formálního hlediska k tomu přitom nebyl žádný důvod. Bratislava nepředsedá ani unii, ani visegrádské čtyřce. V čele tohoto stále více problematického středoevropského spolku stojí momentálně Maďarsko. Jenže to se kvůli politice premiéra Orbána ocitlo v EU na vedlejší koleji. V případě polské vlády se dá mluvit rovnou o koleji odstavné. A jelikož ani ochota bavit se s Českem není právě teď v Bruselu bůhví jaká, logicky se mluvčím „remcající“ střední Evropy stalo Slovensko.

Bratislava si udělala dobré jméno svým předsednictvím EU ve druhé polovině loňského roku a na rozdíl od regionálních partnerů v poslední době soustavně ujišťuje, že chce patřit do hlavního unijního proudu po bok velkých hráčů Německa a Francie. Fico to potvrdil i ve středu v Salcburku po jednání slavkovského trojbloku s Emmanuelem Macronem. A podle toho Slovensko také koná, i když to mnozí od jeho populistického premiéra vnímají jen jako projev oportunismu.

Slovákům to přitom nebere právo být k unii kritičtí a odmítat některé její nesmyslnosti. Sám Fico před časem označil bruselské úředníky za odtržené od reality a stejně jako zbytek visegrádské čtyřky nesouhlasí s uprchlickými kvótami. Rozhodnutí o nich Slovensko dokonce napadlo u Soudního dvora EU.

K tomu se česká vláda nikdy neodhodlala (ke slovenské a maďarské žalobě se připojila jen Varšava) a čeká v závětří, jak tribunál v Lucemburku rozhodne. Místo toho svou odvahu demonstrovala teatrálním odmítnutím plnit unijní závazek na přijímání migrantů.

Praha sice také prohlašuje, že nechce patřit na periferii EU – vyjma šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, který se ještě jako vicepremiér a ministr financí dobrovolně přihlásil k pomalejšímu pruhu ve vícerychlostní Evropě –, některé její kroky ale naši zemi směřují právě tam.

Výsledkem je, že se Čechy stále někdy vysmívané Slovensko těší pozici respektovaného evropského partnera, jehož premiér má dveře v nejvyšších patrech EU otevřené a ministr financí je horkým kandidátem na příštího šéfa vlivné – a v budoucnu pravděpodobně ještě vlivnější – Euroskupiny.

Česko se ničím takovým pochlubit nemůže. Místo toho vede v unii „pět minut po dvanácté“ osamocené tažení proti směrnici o zbraních a očekává žalobu u evropského soudu kvůli neplnění uprchlických kvót. Na jejím konci může být obří pokuta, kterou bude muset český stát zaplatit. A to za přijetí o čtyři migranty méně než současný „miláček EU“ Slovensko.

Nelze se moc divit bývalému státnímu tajemníkovi pro evropské záležitosti Tomáši Prouzovi (ČSSD), když si před pár dny na twitteru povzdechl, že tohle měl být český příběh, a ne slovenský. Česká republika podle něj ale v posledních měsících zahodila všechno, co roky budovala.

Po zářijových německých volbách se přitom v unii začne rozhodovat o jejím dalším směřování. A kdo ho bude chtít ovlivnit, nesmí stát stranou a jen kritizovat, jak mají Češi většinou ve zvyku. Ostatně i v březnové Římské deklaraci souhlasily členské státy včetně Česka s tím, že na toho, kdo nechce, Evropská unie čekat nebude. Počítat ale musí se všemi důsledky takového rozhodnutí. Slovensko to zjevně pochopilo. Na tahu jsou teď čeští politici…

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít