Například v Norsku, které má nejvyšší počet dnů nemocenské v Evropě, někteří kritizují tamní sociální systém. Zaměstnanci totiž dostávají po dobu jednoho roku plnou mzdu s horní hranicí o něco vyšší, než je průměrná mzda, a poté dvě třetiny předchozího příjmu. 

V Británii se počet ekonomicky neaktivních osob v produktivní věku zvýšil od začátku roku 2020 téměř o 800 000 osob. Dlouhodobá nemocnost si podle pojišťovny Zurich vybírá daň na produktivitě ve výši téměř 33 miliard liber. Toto číslo by se podle odhadů mělo do konce desetiletí zdvojnásobit.  

Podobně dramatická čísla se podle agentury Bloomberg objevují i jinde v Evropě. Zaměstnavatelé v Německu loni vydali na nemocenskou rekordních 77 miliard eur, což je více než dvojnásobek roku 2010, uvedl německý ekonomický institut IW. 

Pomoc lidem, kteří nemohou ze zdravotních důvodů pracovat, může však být pro některé existenčně důležitá.

Norský architekt Andreas Tingulstad nepracuje na plný úvazek od doby, kdy měl mrtvici a poranění mozku, a je tak odkázán na dávky, které mu doplňují plat. Sedmačtyřicetiletý muž si uvědomuje, že model sociálních dávek není dokonalý, ale zneužívání ze strany některých by podle něj nemělo být záminkou ke zrušení něčeho, co funguje pro skutečné uživatele.

„Neočekávám, že mi NAV (Norská správa práce a sociální péče – pozn. red.) spraví život, ale jsou existenční,“ konstatoval. „Za postižení nebo nemoc většinou nikdo nemůže. Prostě se to stane,“ dodal. „Jsem si jistý, že je spousta lidí, kteří toho zneužívají, nemyslím si, že se takových lidí někdy zbavíte. Ale můžete pracovat na tom, aby se to zlepšilo.“

Vlády evropských zemí ale chtějí zabránit tomu, aby lidé úplně vypadli z pracovního procesu, zejména pokud existuje forma zaměstnání, která je pro ně bezpečná a nezhorší jejich situaci.

„Jednou z nejděsivějších statistik v této oblasti je, že pokud je někdo na nemocenské alespoň šest měsíců, pravděpodobnost, že zcela opustí pracovní proces, je vyšší než pravděpodobnost, že se vrátí,“ řekl Christopher Prinz, vedoucí analytik trhu práce v OECD v Paříži.

Řešení je velmi složité, jelikož vlády a firmy musí brát ohled mimo jiné na fyzické a psychické zdraví zaměstnanců a je tak nutné postupovat opatrně a citlivě. V opačném případě mohou jejich kroky působit bezohledně.

Navíc pouhé snížení počtu dnů nemocenské nemusí vždy znamenat oživení ekonomiky. Výzkumy OECD totiž ukazují, že lidé, kteří přicházejí do práce nemocní, oslabují produktivitu dvakrát až třikrát více než ti, kteří zůstávají doma.

Politici v různých evropských zemích zvažují řešení této situace. Francouzský státní auditor předložil kontroverzní návrh na zrušení náhrad za absenci kratší než osm dní, což by mohlo ušetřit 470 milionů eur ročně. Objevují se ale námitky. Odborový svaz Unsa (Národní svaz autonomních odborů – pozn. red.) uvedl, že je nutné „přestat stigmatizovat nemocné“.

Ve Spojeném království chce premiér Keir Starmer zavézt opatření zlepšující práva zaměstnanců, včetně návrhu na rozšíření přístupu k nemocenským dávkám. Tyto reformy by stály až 4,5 miliardy liber ročně, vláda však tvrdí, že náklady budou částečně kompenzovány „lepšími podmínkami pro zaměstnance“, které zvýší produkci.

Najít řešení, na kterém by se shodli všichni, je obtížné. V Norsku se jednání mezi zaměstnavatelskou organizací NHO a odbory o dlouhodobé dohodě o „inkluzivním pracovním životě“ zasekla na otázce benefitů.

„Společnost si nemůže dovolit, aby absence v nemoci pokračovala tak, jak je tomu nyní,“ řekla Anne Louise Aartun Byeová, vedoucí oddělení trhu práce v NHO. „Máme společnou odpovědnost za to, abychom tento trend zvrátili.“

adn Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít