Mám první velkou zlatou, to co si celý život přeji, uvedl šťastný Svoboda
Petr Svoboda se dočkal první zlaté medaile na velké akci. Na halovém mistrovství Evropy v Paříži totiž suverénně vyhrál běh na 60 metrů překážek.
Petr Svoboda je novopečeným halovým mistrem Evropy! Petře, jaké jsou to pocity?
Teď, když už jsem se trochu uklidnil, je to pořád takové silné. Mám svoji první velkou zlatou medaili a je to v podstatě to, co si celý život přeji. Za tu práci, za tu snahu. A konečně to vyšlo a mám první zlatou medaili. Protože co si budeme povídat, v Barceloně to moc nevyšlo. Tady je to moje velká satisfakce za Barcelonu. I když je to tedy jenom halové, není to venkovní. Někdy se to počítá, že je to horší, menší, ale stejně je to zlatá medaile. Ta už se neodpáře.
Vy jste v tom finálovém závodě zakopl hned na první překážce. Vrátila se Vám do hlavy Barcelona, o které už jste mluvil?
Hned mi to cvaklo v hlavě – ježiš, snad se to … Nebo to ani ne ježiš, já jsem si v podstatě ani nestačil nic říct. Jenom mi ta událost přeběhla před očima, a pak najednou ve mně něco bouchlo jako, že ne, to se nesmí opakovat. A díky bohu, že se to neopakovalo. Dokázal jsem zrychlit a ještě vyhrát.
Jak moc Vám pomohlo, že odpadly rozběhy?
To teď neumím ani říct. Já jsem se bál této haly, protože je to fakt hrozná pružina. Ale na druhou stranu, když jsem se ráno vzbudil, tak už v té době nějak běžela Lucka Škrobáková, hned jsem se koukal na výsledky a tam bylo flash interview, že se jí běželo dobře, že se na tom dá běhat hodně rychle. Což mě tak nějak uklidnilo, protože ona je dejme tomu podobný typ, taky je trošku víc silovější. Takže když se na tom běhá rychle, tak proč bych na tom nemohl i já běžet rychle.
V cíli jste měl obrovskou radost, bylo to na Vás vidět, dokonce jste si sundal dres. To bylo plánované?
Já se přiznám, že dejme tomu tak dvě minuty po doběhu jsem ani pořádně nevěděl, co dělám. Že jsem si sundal dres, to bylo prostě impulzivní jednání, něčím jsem chtěl mávat a radovat se. A najednou jsem čapl dres, sundal ho ze sebe a začal jsem tam mávat. A tím, že jsem neměl českou vlajku, ukazoval jsem jenom nápis na dresu. Bylo to spíš udělané tak impulzivně.
Ty dva běhy trvaly každý zhruba sedm a půl sekundy. Předpokládám, že oslava bude delší!
Já taky doufám, že bude mnohem delší! A doufám, že taky vydržím mnohem déle než dohromady patnáct vteřin. Protože jsem alkohol nepil – jéžiš – hrozně, hrozně, hrozně dlouho. Vždycky to bylo jenom jedno pivo u večeře nebo takhle, ale ne alkohol ve větším množství, více jak dvě piva. Myslím, že s trenérem si připijeme šampaňským nebo nějakým panákem, prostě na medaili. A já zase půjdu spinkat, protože víc toho nevydržím.
