Další ze série zavádějících e-mailů šíří konspirační teorie o tom, že premiér Petr Fiala (ODS) hodlá vyhrát volby díky „Sudeťákům“, kterým dá české občanství.
Některé končí hořkosladce, jiné tragicky. Všechny z 24 povídek ale spojuje nadčasová naděje a touha, která přetrvává, ať už dvojici zamilovaných rozděluje ostnatý drát, vězeňská zeď či železná opona.
O většinu německých hrobů se po roce 1945 nikdo nestará a někde takto zanikly celé hřbitovy. Pomoct s péčí alespoň o část z nich má nová dotace ministerstva pro místní rozvoj.
Románovou kronikou ze Sudet přibližuje dění kolem odsunu německého obyvatelstva. „Lidí tu zbylo velmi málo a ti, kteří odsud odešli, odnesli pověsti, tradice, příběhy a zvyky," říká spisovatel.
Film Krajan se odehrává během silvestrovského večera roku 1944 v Sudetech na chatě odstřihnuté od civilizace. Setkává se v ní starší muž s důstojníkem SS.
I když historická hranice Sudet desítky let formálně neexistuje, stále vytváří mezi lidmi předěl. Prokázala to i nejnovější studie vědců z Národního institutu SYRI.
Tisíce dokumentů muzejníci přivezli z bavorského Waldkraiburgu. Jsou mezi nimi písemnosti, korespondence, fotografie, ale také šaty nebo dřevořezba zachycující rodinný výlet. Pochází z roku 1938.
„Když propukne 28. října to nadšení a skutečně vznikne nový stát, tak Němci to téměř neregistrují," popisuje historik, jak se Němci ocitli v roce 1918 v cizím státu.
Lipavský vystupoval v úterý na parlamentním summitu Krymské platformy v Praze. Platforma usiluje o obnovení územní celistvosti Ukrajiny včetně ukončení ruské okupace Krymského poloostrova.
Do zahrady se kameny dostaly v 60. letech minulého století při její větší poslední rekonstrukci. Náhrobky byly otočené nápisy směrem dolů. Nikdo dodnes netušil, že se jedná o náhrobky.
Obec Heřmánkovice na Náchodsku odstranila ze hřbitova desítky hrobů německých starousedlíků. Starostka se brání, že chtěla hřbitov zvelebit a likvidovaly se pouze úplně zničené hroby.
Nejvyšší politický představitel sudetských Němců Bernd Posselt prohlásil, že Rouček se Schmidtem představují osobnosti, které Evropa potřebuje k dialogu.
Největší hodnota Rozpůleného domu není v tom, že by objevoval v českých dějinách něco zásadně nového. Sudetské dějiny známe. Jde ale o detailní, nuancovaný a skvěle strukturovaný vícehlas.
„Otázkou je, jestli bylo přijetí mnichovské dohody správné, nebo ne. Z mého pohledu by zůstalo stejně nesprávné, i kdyby proběhlo podle ústavy,“ myslí si politolog a historik Stanislav Balík
Tento týden hrajeme v pravidelné knižní soutěži serveru iROZHLAS.cz o nový román Alice Horáčkové, který čtenáře zavede do malebné česko-německé vesnice první poloviny 20. století.
V historii českého státu přes naše území přešlo již několik vln uprchlíků. Nejmasovější odchod obyvatel Československa nastal po roce 1945, kdy se Němci ocitli na straně poražených.
Jak připomněl mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, znělo v uplynulých měsících jedno z hesel na česko-německých demonstracích proti zavřeným hranicím, že se „potřebujeme navzájem“.
Spisovatel Jiří Padevět současné české společnosti nejvíce zazlívá, že se z odsunu Němců vytváří politická munice. Událost, která se stala v roce 1945, využívají politici proti svým oponentům dodnes.
Osada Morgenland v Jeseníkách bývala vyhledávaným místem pro turisty i lázeňské hosty. I teď tudy vede červená turistická značka, k zastavení ale láká už jen stín starého jasanu.
Na německé hranici u Přebuzi na Sokolovsku v nadmořské výšce přes 900 metrů stojí uprostřed rozsáhlých rašelinišť ruiny nacistické továrny, kde za války zajatci těžili a zpracovávali cín.
Dobrodružný román nejen pro malé vypráví události prvních měsíců samostatného Československa očima malého příznivce kopané. O novou knihu můžete tento týden hrát v knižní soutěži serveru iROZHLAS.cz.
V loňském roce zamířily do Českého rozhlasu hned dvě ze sedmi Česko-německých novinářských cen. Zvláštní cenou Mileny Jesenské byli oceněni například tvůrci rozhlasového dokumentu Yusra plave o život.
„Utlačování tří a půl milionu Němců v Československu musí přestat!“ Tahle věta zazněla přesně před osmdesáti lety, 12. září 1938, v projevu Adolfa Hitlera na sjezdu nacistické strany v Norimberku.