Ztráta ledviny, bití a elektrické šoky: oběti obchodu s lidmi v Asii čelí brutálnímu zacházení
Část dospívání strávil na ulici ve vietnamské Hanoji. Dnes vede neziskovou organizaci a pomáhá obětem obchodu s lidmi v jihovýchodní Asii. „Oběti jsou nuceny pracovat na trollích farmách, kde od rána do noci podvádějí lidi na internetu. Ženy jsou často nuceny pracovat v nevěstincích,“ popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál pětatřicetiletý Do Duy Vi, šéf organizace Blue Dragon.
Jako dítě jste se dostal na ulici. Žil jste v Hanoji, kde jste jako čtrnáctiletý čistil boty. Můžete popsat, jak vypadal váš typický den?
V roce 2002 mi bylo čtrnáct let a můj běžný den vypadal tak, že jsem se probudil v šest ráno ve slumu. Bydlel jsem u řeky, kde žilo mnoho dalších lidí, kteří pracovali na ulici. Muži, ženy, pouliční děti – všichni jsme spali v jedné místnosti pohromadě.
Do Duy Vi strávil část svého dospívání na ulici, kde se živil leštěním bot. Dnes vede jednu z nejvýznamnějších vietnamských neziskových organizací, která už přes dvacet let pomáhá dětem z ulice a obětem obchodu s lidmi.
Bylo nás tam deset. Za noc jsme platili asi dvacet centů, což je přibližně dvě koruny. Vstával jsem v šest hodin bez snídaně. Vzal jsem si své náčiní na leštění bot a pak jsem se celý den toulal ulicemi Hanoje.
Musel jsem vstávat brzy, protože to je doba, kdy lidé vstávají a jdou na snídani nebo na kávu, než jdou do práce. Denně jsem pak nachodil patnáct až dvacet kilometrů. Denně jsem si vydělal třicet až padesát korun. Byl jsem na svůj věk dost drobný, což znamenalo, že mě ostatní přeprali.
Musel jsem si dávat pozor, kde nabízím své služby, protože některé oblasti „patřily“ někomu jinému. Pokud bych šel na místo, kde čistil boty někdo jiný, byla velká šance, že mě někdo zmlátí nebo mi vezme moje leštící náčiní.
Nejtěžší dny byly ty, kdy pršelo, byla zima, byl jsem nemocný, nebo se ke mně lidé chovali odmítavě či agresivně. Většina lidí v Hanoji nevěří pouličním dětem, myslí si, že kradou boty. Někteří lidé jsou sice milí, ale většinou to nebyla příjemná práce.
Proč jste vůbec do Hanoje odešel?
Mým cílem bylo šetřit peníze, abych mohl podporovat své rodiče na venkově. Posílal jsem jim peníze jednou za měsíc nebo když jsem po několika měsících jel domů. Moje rodina žila na venkově, asi čtyři hodiny od Hanoje. V té době pracovali na farmě. Mám dvě sestry, které chodily do školy. Můj otec byl tehdy nemocný, takže nemohl moc pracovat. Hlavně moje máma pracovala na farmě.
Jak vypadal váš život před tím, než jste odešel do Hanoje?
Žil jsem v klidné, ale nesmírně chudé vesnici. V té době tam nebyla téměř žádná auta ani motorky, jen jedna rodina v celé vesnici měla televizi, a to černobílou. Většina dětí žila v chudobě a lidé tvrdě pracovali.
Kromě zemědělství, hlavně pěstování rýže, tam nebylo co dělat. Práce na rýžovém poli vám sotva vydělala na to, abyste měli co jíst, ale nebylo možné si našetřit. Ve Vietnamu vlastní lidé maličké pozemky, takže nešlo o žádná velká zemědělství. Jako dítě jsem často musel pracovat na poli nebo chodit rybařit k řece, abych přinesl něco k jídlu pro rodinu. Tak vypadalo moje dětství.
Často se stávalo, že rodiče nemohli zaplatit školné. Ve Vietnamu nejsou školy zdarma, každý musí platit. Není to moc, ale pro nás to bylo hodně. Učitelé nás často posílali domů s hláškou: „Tento měsíc jsi neplatil, musíš jít domů.“ Neměli jsme dost oblečení, takže jsme často nosili špinavé nebo roztrhané věci. A já se za to styděl. Když mi bylo 12 let, začal jsem se ptát sám sebe, proč to musím snášet.
Říkal jsem si, proč musím chodit do školy, když moje rodina musí trpět, jen aby mi to umožnila. Neviděl jsem žádnou naději pro svou budoucnost, protože jsem věděl, že moji rodiče mě nebudou moci podporovat, abych šel na univerzitu. Tak jsem školu opustil a odešel do Hanoje.
A dnes jste ředitelem neziskové organizace Blue Dragon, která bojuje proti obchodu s lidmi a pomáhá dětem na ulici. Co se stalo mezi rokem 2002 a dneškem?
Upřímně, nikdy jsem si nemyslel, že se stanu někým významným. Dokonce ani když jsem pracoval na ulici nebo když jsem začal pracovat v Blue Dragon, nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl stát ředitelem. Když jsem žil na ulici, můj život byl velmi bídný. Neměl jsem žádné přátele, žádné vztahy, žádné peníze.
Věděl jsem, že nemůžu snít o velkých věcech. Myslel jsem si, že si kvůli svému společenskému postavení zasloužím žít na ulici. To, co změnilo můj život, bylo setkání se zakladatelem Blue Dragon, Michaelem. V té době učil na univerzitě v Hanoji a já jsem ho potkal na ulici. Jen jsem řekl: „Dobrý den, leštění?“
To byla jediná anglická slova, která jsem tehdy znal, kromě „dobré ráno“ a „sbohem“. On tehdy neuměl vietnamsky, právě přijel do Vietnamu z Austrálie. Dal mi čokoládový dortík a zeptal se mě, zda se chci naučit anglicky.
Řekl mi, ať za ním přijdu v neděli do kavárny na první lekci. To bylo poprvé, kdy se ke mně někdo choval hezky a kdy o mě někdo cizí projevil zájem. Myslím, že jsem si tehdy uvědomil, že někomu na mně záleží a chce mi pomoci. Postupně k němu na lekce začaly chodit i další děti z ulice. Po hodině nás vždy pozval na polévku.
Myslím, že mnozí z nás chodili k němu spíše kvůli jídlu než kvůli angličtině. Michael ve mně věřil. Pamatuji si, jak mi jednou řekl: „Ty jsi chytrý a dobrý člověk. Můžeš dosáhnout velkých věcí. Můžeš být kýmkoliv chceš.“ To bylo poprvé, kdy mi to někdo v životě řekl. A tak jsem si řekl, že se mohu alespoň naučit anglicky, a to mi změnilo život. Michael mi pomohl dostat se z ulice.
O pár měsíců později založil organizaci Blue Dragon, skrze kterou nám poskytoval ubytování, jídlo a peníze na vzdělání. Postupně jsem se osamostatnil. Nejprve jsem začal pracovat v kanadské restauraci v Hanoji a později v hotelu. K organizaci Blue Dragon jsem se vrátil až po několika letech a postupně se vypracoval na pozici ředitele.
Můžete popsat, jaká je situace dětí bez domova v ulicích Hanoje dnes? Liší se od dob, které jste zažil jako kluk?
V naší organizaci máme tým sociálních pracovníků, kteří každý večer vyrážejí do ulic. Před dvaceti lety, když Blue Dragon začínal, bylo v ulicích Hanoje vidět stovky dětí. Mnohé z nich čistily boty, prodávaly pohlednice, noviny nebo žvýkačky turistům. Bylo velmi snadné je najít.
Kdo je příliš malý, nesmí studovat. Vietnamská škola nepřijme uchazeče nesplňující nové požadavky
Číst článek
Dnes tolik dětí na ulici nevidíte. Možná občas někoho zahlédnete, ale nikdo přesně neví, kolik dětí žije na ulici ve Vietnamu, protože neexistují žádná data a nikdo tyto informace nesbírá. Přesný počet tedy neznáme.
Víme však, že každý den přicházejí do města nové děti. Dnes už neprodávají žvýkačky ani nepracují přímo na ulici, ale přicházejí do města hledat práci, což často končí tím, že jsou zneužívány a nuceny pracovat v těžkých podmínkách, například na stavbách, nebo jsou zejména dívky často zneužívány v karaoke barech.
Jde o obchod s lidmi. Mnoho dětí, které přicházejí do města, patří k etnickým menšinám, kterých je ve Vietnamu 37. Přicházejí z horských oblastí, protože jejich rodiny jsou, podobně jako byla ta moje, velmi chudé a rodiče nemají peníze na to, aby jim umožnili chodit do školy. Děti chtějí pracovat, aby podpořily své rodiče, a jediným místem, kde mohou najít práci, je velké město.
Ale představte si, že vám je 14 nebo 15 let, přijdete do města bez dokladů, bez vzdělání, bez povědomí o pracovním právu. Je velmi snadné vás zneužít. Když děti nemohou najít práci, stanou se z nich bezdomovci. Některé mladší děti od 3 do 10 let přicházejí do města s rodiči nebo jen s jedním z nich.
Jsou velmi chudí nebo mají mnoho sourozenců. Na ulici pak pracují spolu s rodiči. Mnoho dětí se také vyhýbá turistickým oblastem. Situace je jiná na jihu Vietnamu, kde plánujeme otevřít pobočku. Tam je v ulicích mnoho dětí. Situace se zhoršila po pandemii covidu-19, kdy mnoho firem zkrachovalo a rodiče dětí přišli o práci. Někteří rodiče zemřeli kvůli covidu.
Říkal jste, že děti v ulicích Hanoje často nejsou vidět. Jak se vám daří je identifikovat?
Máme tým, který vyráží do ulic každou noc. Chodíme na autobusová nádraží, kolem jezera, do parků, pod mosty, do internetových kaváren a na staveniště. Také budujeme síť lidí přímo na ulici.
Například řidiče mototaxi, uklízečky na ulici nebo prodavačky čaje, majitele stánků, prostě lidi, kteří vědí, co se v ulicích děje. Když lidé vidí dítě na ulici, mohou nám poslat zprávu na facebooku s tím, kde se dítě pohybuje. Tam pak vyrazí náš tým, který zjišťuje, o co jde a jak můžeme pomoci.
Major operation complete: 5 men and 2 women, aged 24-32, have just crossed back into Vietnam from Laos after 3 months in slavery in forced online scamming. Blue Dragon’s rescue operation took almost 1 month to complete but they are now safe and receiving care. pic.twitter.com/PJZyJECXT0
— Blue Dragon (@BlueDragonVN) July 11, 2024
Najít tyto děti je výzva, ale dnes je to trochu snazší, protože děti mají facebook a mohou nás samy kontaktovat. Ve Vietnamu jsou internetové kavárny snadno dostupné a levné. Takže pokud mají děti alespoň nějaké peníze, mohou přespat v internetové kavárně, které bývají otevřené 24 hodin denně.
Jak přesně dětem pomáháte?
U většiny dětí to není žádná věda. Zvláště pro ty nové, které právě dorazily do města, protože mají strach. Ještě se jim nic nestalo. Bojí se a jsou nejisté. Ale pokud jim pomůžeme hned na začátku, je to jednodušší, než když jsou pod palcem pracovních agentur či mafie.
Jde o to si získat jejich důvěru, možná jim přinést jídlo, oblečení, nabídnout jim bezpečné místo, kde mohou zůstat. Když nám začnou důvěřovat a poslouchat nás, poskytneme jim útočiště, psychologickou podporu a mentoring. Snažíme se zjistit, co se těmto dětem stalo, proč skončily na ulici.
Ptáme se jich na rodiče. Někdy to trvá déle, někdy je třeba se k nim vracet mnohokrát, než s námi začnou mluvit. Mnoho dětí má rodiny, které je milují, ale jsou velmi chudé. Často jim pomáháme vrátit se domů a zůstat doma.
Pomáháme jim vrátit se do školy nebo, pokud je to možné, snažíme se jim poskytnout odborné vyučení.
Také podporujeme rodiče v tom, aby zvýšili své příjmy, například opravou domu, chovem zvířat nebo otevřením malého podniku, který mohou provozovat z domova. Někdy potřebují investici do zemědělství. Potřeby dětí jsou tak různé, že neexistuje jedno plošné řešení pro všechny. Práce s dětmi může trvat pár týdnů až pár let.
Server Vice World News zdokumentoval příběh vietnamské ženy z etnické minority, kterou prodali do Číny. Setkal jste se s podobnými příběhy?
Ano, a nejde pouze o Čínu, ale také o Myanmar, Kambodžu a Laos. A nejen o ženy. Oběťmi jsou i děti a muži. Je to velký problém pro nás i pro země jihovýchodní Asie.
Odhaduje se, že v Kambodži a Myanmaru žije zhruba 220 000 lidí v otroctví. Mnohé z těchto obětí jsou nucené pracovat na trollích farmách, kde jsou od rána do noci nucené podvádět lidi na internetu. Ženy jsou často nuceny pracovat v nevěstincích.
Před pandemií bylo mnoho lidí prodáno do Číny, především dívky z etnických menšin. Často s nimi obchodovali lidé, které oběti znaly z vedlejších vesnic.
V Súdánu se nekontrolovaně šíří obchod s lidmi. Polovojenské milice unášejí a znásilňují
Číst článek
Dnes se však obětí může stát kdokoli. Jen pro představu té škály, naše organizace za posledních 15 let zachránila více než 1600 obětí obchodu s lidmi. Jen za poslední rok jsme zachránili více než 200 lidí ze šesti různých zemí. Děje se to opravdu hodně.
Jak vypadá práce v trollích farmách?
Trollí farmy jsou gigantické haly, kde pracují tisíce lidí. Několik mužů, kteří byli nuceni pracovat v těchto centrech, nám popsalo, že mají striktně dané kvóty a cíle týkající se počtu lidí, které musí v daný den oklamat.
Jinými slovy, musí z nich vylákat peníze. Když kvóty nedodrží, hrozí jim vážné tresty, včetně ztráty ledviny. Každý den musí například navázat kontakt s deseti lidmi, budovat s nimi vztah a přesvědčit je k investicím do kryptoměn nebo na akciovém trhu.
Pokud nesplní kvóty a nezískají žádné peníze, jsou potrestáni. Často musí pracovat 13 až 15 hodin denně. Pokud nesplní kvótu, musí pracovat více a někdy jsou fyzicky trestáni, například bitím, nuceným cvičením, elektrickými šoky nebo ztrátou ledviny.
Někdy jsou prodáváni do jiných center, kde jsou nuceni pracovat ještě tvrději a jejich situace se tak stále zhoršuje. Jedinou možností, jak se mohou dostat domů, je, že jejich rodiny zaplatí výkupné.
To je však často nemožné, protože tito lidé často pocházejí z velmi chudých poměrů. Často utratili všechny své peníze, aby se do Kambodži nebo Myanmaru vůbec dostali. Někdy mají dluhy a jejich rodiny nemohou zaplatit výkupné, které často činí klidně čtvrt milionu korun.
When Blue Dragon rescued this 20yr-old Vietnamese woman from sexual slavery in Myanmar this morning, her mother was so anxious to see her daughter again that she waited at the border all night. They are now back together and reporting to police. pic.twitter.com/cZF99xISPu
— Blue Dragon (@BlueDragonVN) June 16, 2024
Ztráta ledviny? Můžete být konkrétní?
Šlo o zhruba desítku případů. U jednoho muže nebyla ledvina v dostatečně dobrém stavu, takže ji neodebrali. Několik obětí nám však zmínilo, že byly na cestě k odběru, ale pak se něco pokazilo. Jiní operaci podstoupili a mají na těle jizvy.
Je to opravdu brutální. Mnoho obětí je po návratu traumatizováno tím, co se stalo. Naše práce tedy zahrnuje i pomoc s jejich uzdravením, což může být velmi dlouhý a náročný proces.
Máme v týmu sociální pracovníky, psychology a právníky, kteří pomáhají obětem, protože po návratu do Vietnamu musí spolupracovat s policií, aby nahlásily, co se stalo, kdo je obchodoval a jak by vláda a policie mohly obchodníky zatknout.
Často následuje soudní proces, kde zastupujeme oběti. Pomáháme jim také vrátit se zpět do rodin. Někdy je návrat k rodině velmi emocionální a traumatizující. Některé dívky nebo děti byly obchodovány třeba pět nebo sedm let. Rodiče si často mysleli, že jsou mrtvé a už za ně vykonali pohřební obřady. Když se pak dítě nebo dívka vrátí domů, je to velmi emocionální zážitek.
