Tisíce Japonců se 3 měsíce po katastrofě stále nevrátily domů
Evakuační zóna u jaderné elektrárny Fukušima zůstává mrtvým územím. Ani tři měsíce po přírodní katastrofě se nepodařilo stabilizovat poškozené reaktory, desetitisíce lidí navíc zůstávají v provizorních ubytovacích centrech. Většina z nich se navíc do svých domovů nebude moci vrátit ani za 10 let.
„Jmenuji se Katsunobu Sakurai a jsem starostou v městě Minami Souma. Zemětřesení, vlna tsunami a jaderná havárie vážně zasáhly a zničily naší obec. Chybí nám základní věci i potraviny, ale především informace,“ prohlásil v internetové výzvě o pomoc krátce po 11. březnu nejvyšší představitel Minami Souma. Od té doby uplynuly tři měsíce a město ležící částečně v evakuační zóně, tedy necelých 20 kilometrů od elektrárny Fukušima Daiiči se i nadále potýká s velkými problémy.
„Po pravdě řečeno, k nějakému pokroku nedošlo. Nejvíce nás trápí kontaminace půdy a radiace. Po přírodní katastrofě odtud uteklo na 50 tisíc lidí a 20 tisíc se stále nevrátilo, mnozí navíc ani nemají kam, protože jejich domy se nacházejí v zakázané zóně. Takže už nemáme žádné potíže se zásobováním, ale životní podmínky jsou stále velmi špatné,“ přiznává jeden z představitelů místní radnice, Abe Sadayasu. Názorně vše také ukazuje na mapě.
„Tady je Minami Souma a tohle je jaderná elektrárna Fukušima Daiči. Jak vidíte, asi třetina obce leží v dvacetikilometrovém evakuačním pásmu. Samotná radnice se pak nachází ve vzdálenosti do 30 kilometrů od poškozených reaktorů, nemuseli jsme tedy být evakuováni, ale kdo chce, může odjet. Je to dobrovolné. I z tohoto důvodu provádíme každý den vlastní měření úrovně radiace na celkem 35 místech, nejvyšší, tedy kolem čtyř mikrosievertů za hodinu, což už je zdraví škodlivé, je u mostu Sakashita Bashi,“ dodává Abe Sadayasu.
Vrátí se za 10 let...
Prioritou je prý tedy co nejdříve odstranit následky jaderné havárie, optimismem ovšem nikdo nehýří. „Kdy se vrátíme domů, na to je těžké odpovědět. Než se situace stabilizuje, bude to trvat deset let. Já osobně si ale myslím, že naše domovy zůstanou opuštěné mnohem déle,“ svěřuje se padesátiletý Watanabe Toshijuki z Odaky, vesnice ležící v evakuační, tedy mrtvé zóně. Nyní pomáhá v evakuačním centru zřízeném ve střední škole v městě Minami Souma. Právě tady našly útočiště desítky, převážně starších lidí.
„Čekáme, až nám postaví provizorní domky. Pak se tam přestěhuji spolu se svým manželem, který nyní čeká na operaci. A pak se konečně zase budu moci vídat s vnoučaty, hrozně mi chybí. Navíc utrpěly těžký šok, jejich kamarády totiž přívalová vlna zabila,“ říká sedmdesátiletá paní Suzuki. Vlna tsunami se onoho osudného 11. března zastavila jen pár desítek metrů od jejího domu, protože ale žila kousek od jaderné elektrárny, musela také odejít. Kvůli životu nebezpečnému záření.
„Chceme, aby se vyřešil problém s kontaminací a radiací a samozřejmě aby se vrátil život do našeho města. Jak můžete vidět, nejsou venku žádné děti, neuslyšíte tedy žádný dětský smích. Všechny zůstávají doma, jejich rodiče mají strach. A to je naše největší přání, zase slyšet všude kolem dětský smích,“ doufá za všechny obyvatele Abe Sadayasu.
Chybí 52 tisíc domů
Ve třech nejhůře zasažených prefekturách Fukušimě, Mijagi a Shinchije je zapotřebí 52 tisíc nových, provizorních domů, zatím ale stojí zhruba polovina z nich. Celkem na ně čeká přes 90 tisíc lidí.
V obcích na pobřeží mezi evakuační zónou u jaderné elektrárny Fukušima a městem Sendai, z nichž některé vlna tsunami smetla z povrchu, zůstávají i nadále neodklizené trosky domů, aut nebo lodí. Na mnoha místech je cítit silný zápach. Vojáci i zaměstnanci technických služeb je odklízejí bez přestávky a následně je odvážejí na obří skládky.
Rozsah katastrofy je tak veliký, že obnova, pokud je vůbec možná, bude trvat řadu let.
Minami Souma
