Svět vs. klima: nový fond pro ohrožené státy a kličky kolem fosilních paliv

Na začátek shrnu závěry egyptského klimatického summitu parafrází titulku CNN: vznikla dohoda na pomoci obětem klimatických změn, neudělalo se nic pro přechod od fosilních paliv. Musím se tedy zeptat, byl summit fiaskem, anebo úspěchem?

Bylo to tak trochu obojí a možná spíše, než že bychom měli hodnotit jeden summit, tak bychom se měli dívat na všechna klimatická jednání, která probíhají už třicet let, která nějaké úspěchy mají a nějaké úspěchy nemají. Nějaké věci se stále nedaří. Takže myslím, že je fér říct: některé věci se nedaří, a rozebrat to později, a některé věci se možná posunuly, a taky to můžeme rozebrat víc do detailu.

Určitě. Pojďme se držet toho summitu, který skončil v Egyptě, a pojďme ho rozebrat podrobněji. Co znamená, že se neudělalo nic pro přechod od fosilních paliv? Jak tomu mám rozumět?

Pokud jste to četl někde na CNN, tak se ten titulek nejspíš týkal závěrečného textu, který je jedním z asi třiceti dokumentů, které se vyjednávají. Ten závěrečný text poměrně kopíruje text, který byl minulý rok v Glasgow. Používá stejná slova a například se vyhýbá tvrzení, že by se státy měly snažit o úplný phase-out fosilních paliv. 

Myslím si, že to je jedna z věcí, které se nepodařilo posunout, že není silnější mezinárodní shoda na tom, že by se měla přestat spalovat fosilní paliva, a to všechna a rychle. Stále se hledají nějaké kličky, jak nechávat otevřený prostor pro to, aby se dala spalovat například ropa nebo uhlí, když bude opatřeno zařízeními na zachytávání uhlíku.

Týká se to jak uhlí, tak ropy? Není problém právě v tom, že některé státy mluví jenom o uhlí, některé vůbec neřeší ropu, některé řeší jenom omezování těžby, nemluví o tom finálním konci?

Myslím si, že problém spočívá v tom, že přestože máme docela silnou krizovou situaci, tak používáme poměrně nerozhodná a slabá slova v rámci mezinárodních jednání a v rámci dohod. Takže na jednu stranu bych řekl: není to problém, protože to zásadní, co se bude dít, se bude dít v těch jednotlivých státech. Třeba Evropská unie se o zastavení těžby a používání uhlí a ropy velmi dobře snaží. Ale zároveň je to trošku problém právě proto, že se na mezinárodní diplomatické rovině nedaří použít mnohem rozhodnější jazyk, který by byl potom silnějším signálem i pro firmy a který by mohl být více závazný. Ještě jiná věc, která se děje krom toho společného rozhodnutí zhruba dvou set států; dějí se bilaterální dohody, tedy vlastně přímé dohody mezi například Jihoafrickou republikou a rozvinutými státy, Velkou Británií, Spojenými státy. Podobné dohody se teď rozjíždějí s Indonésií a tam se mluví velmi konkrétně o plánech na uhelný phase-out a o podpoře chudších zemí v tom, aby jejich rozvoj neprobíhal fosilní cestou, ale aby šel jinou cestou. A myslím si, že tyto bilaterální dohody jsou mnohem konkrétnější a že se daří přece jenom lépe, než najít shodu mezi dvěma sty státy, mezi kterými jsou i státy závislé na vývozu ropy. Tedy možná ta cesta pro další roky a další mezinárodní jednání bude víc v těch bilaterálních dohodách, než ve snaze najít silnější jazyk ve společném vyjádření.

A proč se celý svět nemůže shodnout na tom, že za deset let zkrátka nebudeme těžit ani dál používat, já nevím, ropu a uhlí?

Odpověď bude mít dvě úrovně. Jedna jsou ta mezinárodní jednání, kde některé státy jsou skutečně závislé na vývozu fosilních paliv a jiné státy naopak pro to, aby se rozvíjely, budou potřebovat fosilní paliva. Ta druhá odpověď je trochu technologická a spočívá v tom, že za deset let budou i v Evropě potřeba fosilní paliva, ale v mnohem menší míře než dnes. Kdybych to řekl na případu elektráren, tak v dnešní době fosilní elektrárny, to znamená elektrárny na uhlí a plyn, jedou prakticky bez zastávky a jenom v některých okamžicích mírně snižují výkon. Ale když se posuneme do roku 2030, tak realistický výhled je, že elektrárny na uhlí nebo plyn budou v letních měsících stát a čekat pouze na okamžik, kdyby náhodou nesvítilo slunce a nefoukal vítr. V zimních měsících možná pojedou na malou část svého výkonu a budou připraveny jako záloha pro chvíle, kdyby nebylo dost elektřiny z větru. Tedy i technologicky je fér říct, že v nějakém malém množství budou i v rozvinutých státech potřeba fosilní paliva i někdy po roce 2030, ale ve výrazně menším množství, než ve kterém je používáme teď.

Pomoc zranitelným

Rozumím tomu. Pojďme teď k druhému bodu, který mě zajímá stran egyptského klimatického summitu, a totiž dohoda na vzniku jakéhosi speciálního fondu pro zranitelné země, pro oběti klimatických změn. V čem to má spočívat?

Téma, kterého se tento fond týká, se nazývá „loss and damage“ neboli ztráty a škody a dal by se přirovnat k nějaké pojišťovně, která by pomohla řešit ztráty a škody způsobené klimatickou změnou, což můžou být extrémní hurikány, velké povodně, sucha nebo velké neúrody. Takový fond, taková pojišťovna by měla vzniknout pro země, které samy žádné silné pojištění nemají, tedy pro chudé země, zejména africké nebo ostrovy v Karibiku nebo jižní Asii a Jižní Ameriku. O takovémto fondu nebo o nějakém mechanismu, ve kterém by mohly chudé země dostávat nějakou pomoc na řešení ztrát a škod, se mluví již docela dlouho, ale až nyní v Egyptě se povedlo udělat nějaký průlom k dohodě, ke kterému přispěla mimo jiné Evropská unie, která řekla, že do takového fondu se odhodlá přispívat a že souhlasí s jeho založením.

To znamená, že to může být i úspěch české mise, která jako předsednická země zastupovala Evropskou unii?

Troufám si tvrdit, že ano. Myslím si, že tam může být souvislosti i s českou misí.

Pokud bude Evropská unie přispívat, jaké další státy budou přispívat? Předpokládám, že asi hlavně ty bohaté.

Měly by přispívat zejména bohaté státy. Mluví se o tom, že by měly přispívat i bohaté firmy, ale ten mechanismus je zatím docela nejasný. Nějaký, řkeněme morální argument, proč by něco takového mělo vzniknout, je jasný a dlouho se o něm ví. Prostě když vytopíte souseda a způsobíte mu škodu, tak byste mu měli tu škodu zaplatit anebo byste měli být pojištění. Klimatická změna byla způsobena spalováním ropy, plynu a uhlí v rozvinutých zemích, ale škody jsou daleko nejvíce v chudých zemích, doplácejí na ně lidé v chudých zemích. Takže morální argument, proč by se něco takového mělo dělat, je poměrně jasný a těžko se dá říkat: my to platit nebudeme, my jsme to nezpůsobili. Právě proto, že to rozvinuté země způsobily.

Na druhé straně to, co není jasné, je mechanismus kdo má kolik přispívat, jakým způsobem to bude, jestli to bude fond, který bude zcela mezinárodní, nebo jestli se budou postupně řešit nějaké regiony tak, že například vznikne menší fond pro pacifické ostrovy, pro země subsaharské Afriky. Taky není jasné, jakým způsobem se budou peníze alokovat tak, aby rozvinuté země měly záruku, že když dávají nějaké peníze, tak ty peníze skutečně přispějí na řešení ztrát a škod a nepůjdou do kapes diktátorů v cílových zemích. Anebo z druhé strany rozvinuté země potřebují záruku, že fond na ztráty a škody nebude jen bezedná díra na peníze. Což trošku hrozí, protože pokud bude klimatická změna dále pokračovat, tak ztrát a škod bude čím dál více a mohou se zcela vymknout možnostem kohokoli na světě na ně nějak přispívat. 

I s ohledem na to, o čem teď mluvíte, nečekal jste od summitu víc? Možná jako evropští politici, které chci zmínit, například místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, který prohlásil, že výsledek je nedostatečný.

Myslím si, že výsledek je skutečně nedostatečný vzhledem k tomu, v jaké krizi se nacházíme. Ono to možná nevypadá, protože zatím se Česká republika oteplila za posledních šedesát let o dva stupně, za dalších šedesát let se o další dva stupně může také oteplit. Ale ty dopady jsou postupně ve světě cítit čím dál, tím více a budou cítit i na světové ekonomice. Je potřeba ten rozjetý kolos klimatické změny brzdit zavčasu, takže z tohoto pohledu je situace skutečně velmi vážná, tedy očekávali bychom od mezinárodních jednání více. Z druhé strany mezinárodní jednání jsou prostě jen mezinárodní jednání. Znamená to, že se má dohodnout dvě stě států. Zkuste se někdy dohodnout s dvěma sty sousedy ve společenství vlastníků jednotek na něčem konkrétním a uvidíte, jak to může být složitá věc. Takže z tohoto pohledu bych neřekl, že samotné jednání v Egyptě je nějaké zvláštní fiasko. Prostě jenom nedosáhlo toho, co bychom potřebovali. Ale zároveň je důležité zdůraznit, že jednání Egyptem nekončí, ona budou pokračovat v průběhu celého roku a v dalším roce se vyjednavači opět sejdou a opět budou mít podobný milník, jako byl letos v Egyptě.

A byly na stole i nějaké ambicióznější návrhy? 

Celý summit vyjednával o více než třiceti dokumentech, které se týkají zemědělství, tržních mechanismů pro obchodování s emisemi, které je potřeba celosvětově nastavit. Vyjednávalo se o cílech pro adaptace a zároveň se vedla bilaterální jednání, tedy mezi jednotlivými státy, a zároveň se pokračovalo v dokončování nějakých dohod, které začaly na minulém summitu v Glasgow. Tak trochu není v kapacitách jednoho člověka usledovat všechny tyto dokumenty a udělat si pořádek v tom, kde se něco posunulo významně a kde se neposunulo ani jaké konkrétní návrhy byly na stole. Co jsem se díval na nějaké detaily, tak se posouvala jednání s jižní Afrikou a Indonésií ohledně uhelného phase-outu. Myslím si, že na tržních mechanismech pro obchodování s emisemi zůstala nějaká zablokovaná témata, ztráty a škody jsme už komentovali. Budu se asi dále dívat na další části dokumentů a to, co se v nich povedlo vyjednat.

Jak jsme na tom teď s rozsahem klimatických změn na planetě? Stále, i po tomto summitu, platí dohoda udržet růst teploty na planetě o jeden a půl stupně Celsia? 

Myslím si, že málokdo zpochybňuje to, že by mělo smysl o to usilovat. Zároveň je asi férové říct, že momentálně tomu neodpovídají činy nebo rychlost, se kterou by státy byly schopny odstavovat fosilní paliva. Takže cíl jeden a půl stupně, nebo možná by se dalo říkat limit, udržet oteplení do jednoho a půl stupně stále dává smysl vzhledem k tomu, že jakékoli další překročení znamená čím dál větší dopady. Kdybychom minuli jeden a půl stupně, tak je z hlediska dopadů velký rozdíl, jestli ho mineme o pět setin, jednu desetinu nebo tři desetiny stupně. Takže stále má smysl usilovat o to udržet oteplení co nejmenší. Vzniká nám ale postupně, dalo by se říct mezera nebo rozpor mezi tím, jaké máme cíle a jak se nám k nim daří přibližovat z hlediska snižování emisí.

Smrky na vymření

Co se týče té propasti, tak možná nemluvme jenom v číslech. O jakých konkrétních dopadech se bavíme?

Kdybych se pokusil vykreslit události, se kterými můžeme mít aspoň trošku zkušenosti, možná nejblíže nám jsou smrkové lesy. Možná bychom správněji měli říkat smrkové plantáže v České republice, které nevydržely oteplení o dva stupně Celsia. Česká republika se od roku 1960 oteplila o dva stupně Celsia, což znamená, kdybychom si to představili, tak to je zhruba tři sta výškových metrů. Tedy ty stromy se jakoby snížily z vrcholků hor o tři sta výškových metrů níže, možná si lidé dokáží představit pásy lesů, že v nížinách bývají spíše bukové nebo dubové lesy, smrky mají přirozený domov někde vysoko. A pro smrky to znamená oslabení imunity a zároveň pro kůrovce to znamená, že se množí nejen například dvakrát, že má dvě rojení za sezonu, jako míval v 60. letech, ale že má v některých případech na jižní Moravě třeba čtyři rojení za sezonu. Tyto dva jevy, že máme sníženou imunitu smrkových lesů a zároveň mnohem rychlejší rojení kůrovců, způsobují, že ekosystém je nestabilní. My se ho sice můžeme snažit udržet tím, že budeme místa napadená kůrovci čím dál rychleji likvidovat, ale ten systém už sám není stabilní a dříve nebo později padne. 

Podobná věc se ale týká smrkových nebo jehličnatých lesů na Sibiři, v Kanadě. Pokud se oteplí o více než, a ta hranice je někde mezi dvěma až třemi stupni Celsia, čekal by je podobný rozpad. Totéž by mohlo čekat amazonský prales, kde je ta hranice také těsně nad dvěma stupni Celsia. Očekává se zároveň, že korálové útesy s takovými těmi barevnými rybičkami nebudou schopny přežít oteplení o jeden a půl stupně. Takže to je velký světový ekosystém, o který velmi pravděpodobně přijdeme. Toto jsou body zlomu, které se nachází někde poblíž hranice oteplení o jeden a půl nebo dva stupně Celsia. Jsou to všechno dopady, které by na ten svět byly, když se hranice oteplení přesáhne, a budou o to větší, čím více se přesáhne.

Bod zlomu, o kterém se tady bavíme, jeden a půl, dva, tři stupně Celsia oteplování, tak v tuto chvíli, tak, jak s klimatickými změnami bojujeme nebo nebojujeme, kdy bychom se tohoto mohli dočkat?

Body zlomu se týkají jednotlivých ekosystémů, takže v případě smrkových lesů v České republice v podstatě přišel a teď budeme jen čekat, jestli se nám podaří smrky udržet někde ve smíšeném lese, na horách, anebo jestli smrkové lesy vymizí v České republice zcela. Kdybychom se dívali na další ekosystémy, tak třeba korálové útesy jsou v posledních letech zasaženy silně a tam očekáváme, že zprávy nebudou patrně v dalších letech lepší, ale spíš čím dál horší a stav korálových útesů se bude dále zhoršovat, až možná, a teď je otázka, kdy přijde zpráva, že už se daří přežívat jenom nějakému malému procentu Velkého bariérového útesu. Ale to jsou zprávy, které nečekám v této dekádě, ale je možné, že se jich dožiju, a to by mi bylo docela líto, ale zároveň vidíme, že to tam směřuje.

Příštím generacím

Jak by svět mohl v roce 2050 třeba vypadat?

To dost záleží na tom, jak se nám podaří jako lidstvu přestat spalovat fosilní paliva. Takový dobrý scénář je, že by se mohlo podařit někdy kolem roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy přestat přidávat oxid uhličitý a další skleníkové plyny do atmosféry. To by potom znamenalo, že někdy kolem roku 2060 bychom viděli, že se oteplování zastavilo. Kdyby se to podařilo opravdu docela dobře a rychle, tak bychom zachránili nějaké korálové útesy, většinu velkých ekosystémů jako sibiřské lesy nebo amazonský prales. Dopady by sice pokračovaly, řekněme v podobné nebo o něco větší intenzitě, jako je máme teď, tedy vlny veder by přicházely a byly by silné neúrody způsobené právě například velkým suchem, zhruba podobně jako teď. Ale další generace by už neměly výrazně horší svět, než ve kterém žijeme my.

Horší scénáře vedou k oteplení někam okolo dvou, dvou a půl stupně Celsia do konce století. To už je svět, ve kterém si nemůžeme být jisti, že se amazonský prales neproměnil v savanu a že rozloha severských jehličnatých lesů zůstala taková, jaká je dnes.

Kdybychom se vrátili zpátky k jedné z těch prvních otázek, které jsem dnes měl, tak svět nebo určité země se snaží, abychom k uhlíkové neutralitě dospěli co nejrychleji, to znamená, abychom si byli jistí, že se těch katastrofických scénářů vyvarujeme, chápu to správně?

Já myslím, že ano. A možná bych dodal, že některým zemím už se uhlíkové neutrality podařilo dosáhnout. Příkladem může být Bhútán, který se občas dává jako příklad země, ve které je velká spokojenost obyvatel. Ale těm zemím, a to je to, co říkáte, které vypouští velká množství fosilních paliv, Spojené státy americké, Čína, Evrospká unie, částečně jsou to státy, ve kterých je hodně obyvatel, částečně země, které se hodně rozvinuly cestou fosilních paliv, a těm se daří snižovat jen velmi pomalu. Tím pádem nejsme na trajektorii, která by momentálně vedla k oteplení o jeden a půl stupně. Kdybychom byli velmi optimističtí, tak při současných opatřeních bychom směřovali někam zhruba ke dvěma stupňům Celsia oteplení.

Nelichotivé závěry, ale já se musím ještě krátce zeptat. Objevila se informace, že Česko zvažuje pořadatelství jednoho z příštích klima summitů. Agentuře Reuters to řekl vládní zmocněnec pro mezinárodní jednání o životním prostředí Jan Dusík. Co by to pro Česko znamenalo? Jaká je to informace?

Neznám detaily. Pokud vím, tak jeden z následujících summitů by se měl konat ve východní Evropě, kam Česko spadá. Tedy by dávalo smysl se ucházet o spolupořadatelství či pořadatelství. Asi by to znamenalo, že tato agenda, tedy klimatické změny a zejména transformace společnosti tak, aby se klimatická změna podařila zastavit, by se v Česku dostala mnohem výše do priorit, což by asi bylo docela vhodné a politici by se už nemohli zmiňovat jenom o tom, že máme rádi přírodu, ale museli by se k tomu konkrétněji postavit. Takže z tohoto pohledu pro komunikaci klimatické změny a souvisejících témat v českém veřejném prostoru si myslím, že by to byla velmi dobrá zpráva.

V podcastu byly dále využity zvuky z Tagesschau, youtových kanálů The Sun, The Guardian News a Al Jazeera English.