„Vzali jsme veškerou elektroniku. Fotky jsem rychle posbírala. Kluci si vzali ruksaky do školy. Všechno jsme hodili do auta, ještě jsme bouchali sousedům na dveře, protože máme z obou stran důchodce. Nevím, jestli už odjeli sami anebo ještě spali. A tak jsme prostě odjeli,“ popisuje zpravodajovi Českého rozhlasu ve Spojených státech Olga Gutteridge.

Už týden žije se svou rodinou u sestry, v té části města, kterou plameny ušetřily. Na místo, kde bydlela posledních 17 let, úřady ještě obyvatele nepouštějí. Jenže i tak už má Olga smutnou jistotu. Soused hasič se na spáleniště dostal a poslal fotku.

„Blízko nás bylo kulturní středisko. Když jsme slyšeli, že tam hoří, tak jsme se na sebe s manželem podívali. Před dětmi jsme nic nechtěli říkat, ale podívali jsme se na sebe a věděli jsme,“ pokračuje Olga Gutteridge.

Na fotce, kterou na telefonu ukazuje, je vidět spáleniště. „Nic tam není. Jen pár cihel z různých baráků. Prostě tam nic nezbývá. Když jsme tu fotku viděli poprvé, tak jsme museli počítat, kde náš barák asi je. To jinak prostě nevíš,“ říká.

V Kalifornii teď podobně shořely tisíce domů, zemřely desítky lidí, některé oběti ve spáleništích hasiči a policie teprve nacházejí. I proto Čechoameričanka Olga dokáže brát ztrátu domova s nadhledem a šibeničním humorem.

„V pondělí jsem musela být silná pro děti. V úterý ráno jsem se vzbudila ve tři, čtyři ráno. Každý v baráku ještě spal, tma jak v pytli. A já jsem si sedla k počítači a koukala na facebook. V té době jsem začala brečet. Prostě jsem si sama ve tmě zabrečela. Nemůžu se ale sama litovat, protože nejsem jediná. To je prostě celá komunita. Ve škole syna Alexe skoro čtvrt studentů nemá barák. Musíme si z toho tak nějak dělat srandu, jinak bychom se z toho zbláznili,“ dodává Olga Gutteridge, smířená s tím, že bude trvat i několik let, než se s manželem a třemi dětmi zase nastěhují do svého.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít