Poslední šance. Výherce voleb Merz si připil na velké změny, s AfD flirtovat odmítá

Berlín 24. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Natáčíme v momentě, kdy známe první předběžné výsledky předčasných voleb v Německu. Je jasné, že vůbec nejvíc posílila Alternativa pro Německo (AfD) volební lídryně Alice Weidelové. Vypadá to, že krajní pravice v Německu zdvojnásobila svůj výsledek z minulých voleb, což lidé z AfD označují za historické vítězství, nikdy nebyli silnější. Jak významné je tedy druhé místo AfD v historickém kontextu?
Je to v první řadě symbolické a samotná strana to považuje za další etapu ve své deklarované cestě k tomu, aby se nakonec stala nejsilnější silou. Alice Weidelová hned po volbách prohlásila, že doufá, že tentokrát ještě skončila druhá, ale věří, že příště se jí podaří předstihnout unii CDU/CSU a stát se lídryní nejsilnější politické síly v Německu. V první řadě je teď důležitá symbolika, kterou tomu přisuzuje samotná AfD, ale i ostatní demokratické strany, které to naopak považují za jakési finální varování. Friedrich Merz, lídr konzervativců, obecně prohlašuje, že následné funkční období budou v podstatě čtyři roky, kdy etablované strany musí udělat velký progres ve všech dosud nevyřešených otázkách, které Německo trápí, a pokud se jim to nepovede, tak se prý Německo dostane definitivně na scestí a sklouzne k radikálnímu pravicovému populismu.

Podpora Weidlové už teď dosahuje velmi významných výsledků, v minulých volbách to bylo kolem 10 %, teď je to zhruba 20 %. Kde bere tak silnou podporu? Předpokládám, že v předvolební kampani bylo klíčové téma migrace, tak získávala právě na něm?
Do velké míry ano, ale tyto volby vůbec nebyly o tom, že Němci volí svého nejoblíbenějšího kandidáta na kancléře nebo stranu, které nejvíc věří. Do velké míry šlo o to, že Němci chtěli ukončit éru politické nestability a v mnoha případech spíš volili někoho, kdo nahradí nejneoblíbenější spolkovou vládu v historii Německa. AfD se profilovala jako jakási protiváha dosavadního pořádku, v očích jejích voličů spíš nepořádku, a snažila se cílit na nespokojené voliče. Ale vedle protestních hlasů bylo už velmi patrné, že řada Němců AfD nevolí jako protestní stranu, ale volí ji z přesvědčení kvůli víře v to, že AfD jako jediná může vyřešit problémy spojené s kriminalitou cizinců nebo i některé hospodářské potíže, ale spíš sociální než hospodářské problémy. Mnoho lidí pravděpodobně nalákal i přístup k válce na Ukrajině a obecně k zahraniční politice, ve které je AfD, řekněme, izolacionistická a chce se soustředit na to, čemu říká priority Německa.

Přesto se ještě pokusím držet u tématu migrace. Před pár týdny jsme se bavili s analytikem SeznamZprávy.cz Martinem Jonášem, bývalým zpravodajem v Německu pro Českou televizi, který mluvil o tom, že se německá migrační debata obrací a Německo se odvrací od odkazu Angely Merkelové. Je to podle něj vidět i na přístupu CDU. Řešili jsme protimigrační rezoluci, která prošla hlasy CDU i AfD a narazila až ve své zákonné úpravě. Alice Weidlová teď po volbách mluví o tom, že CDU kopíruje politiku AfD. Znamená to, že i CDU nakolejila na to, že u velké většiny Němců je nějaká protimigrační rétorika a že se nemluví o ničem jiném, než o tom, že je třeba ukončit, co Merkelová začala, a posunout Německo někam dál?
Už to není jenom CDU/CSU, popravdě takto už uvažují v podstatě všechny etablované strany. Ten, řekněme, rozkol s dosavadním pořádkem, který zavedla vláda Angely Merkelové, je patrný dokonce i u stran, jako je sociální demokracie (SPD). Dokonce do velké míry alespoň pragmatické křídlo Zelených je taky proto, aby se přístup vůči cizincům výrazně změnil a byl mnohem tvrdší, aby stát byl důrazný a zasáhnul v případě jakéhokoliv porušování zákona, byť to je například jenom v nějakém prvopočátku, v prvotní fázi plánování útoku nebo se jen objeví nedemokratické smýšlení v nějaké přistěhovalecké komunitě. Na tom, že se politika vůči cizincům a problémovým přistěhovalcům musí radikálně změnit, panuje už celospolečenský konsenzus. Dokonce i strany, které se označují za levicové, ve skutečnosti v tomto ohledu už dávno překročily pomyslný Rubikon a taky to tlačí směrem, aby Německo rychle něco udělalo. Ale je to spojené i s obavami z toho, že pokud to neudělají zavedené, v uvozovkách demokratické strany, jak se to zobecňuje, tak by to teoreticky mohlo další část voličů přesvědčit o tom, že pokud se v Německu něco musí změnit, pak se zkrátka musí volit úplně nové, nevyzkoušené strany, jako je AfD nebo hnutí kolem Sahry Wagenknechtové.

Vítězný konzervativní blok CDU/CSU Friedricha Merze, nejpravděpodobnějšího příštího kancléře, má přece plán na to, jak zpřísnit migrační a bezpečnostní opatření v Německu. Patří do něj přísnější deportace, kontroly na hranicích a tak dále. Když Weidlová mluví o natažené ruce k vládní spolupráci, a sám jsi říkal, že příště by už chtěla být nejsilnější politickou frakcí na německé politické scéně, tak nevytřou nám teď všem zrak tím, že by se unie CDU/CSU spojila s AfD a vytvořila tak příští německou vládu?
Vůbec ne. Merz i v povolební debatě vzkázal, že AfD může natahovat ruce, jak chce, ale on je v žádném případě nehodlá jakkoliv stisknout. Jde o to, že CDU/CSU cítí nejenom vnitrostranický, ale teď už celospolečenský tlak na to, že Německo musí přitvrdit. Friedrich Merz proto přišel s pětibodovým plánem, co udělat. Pro Česko je v tomto nejdůležitější bod o ochraně hranic, který počítá s tím, že policisté budou na hraničních přechodech kontrolovat doklady, a pokud dopadnou někoho, kdo nemá v Německu co pohledávat, tak ho na místě pošlou do vnitrozemí sousední země, to znamená například i do Česka, pokud se bavíme o dálničních přechodech tranzitních zemí. Merz v podstatě vzkazuje, že nebude brát ohledy na unijní pravidla a Německo bude ochotné riskovat rozpory i se svými sousedy kvůli tomu, že na jejich území bude deportovat nebo vyhošťovat nežádané cizince, kteří v Německu nemají co pohledávat. Tímto směrem Merz směřuje. Druhou otázkou je, jestli ze svých cílů nesleví, což je pravděpodobné, protože ho k tomu donutí politická realita spojená hlavně s koaličním vyjednáváním.

Skládání budoucí německé vlády

Friedrich Merz samozřejmě bude řídit koaliční vyjednávání, nejpravděpodobněji se stane příštím kancléřem a bez CDU a CSU se koalice asi jen tak nevytvoří. Byl jsi ve štábu bloku CDU/CSU, tak teklo tam šampaňské proudem? Výsledek mezi 25 až 30 % totiž představuje znamenité vítězství. Není to ovšem ani třetina voličů, proto je potřeba koaliční spolupráce, ale přesto jde o vítězství znamenité.
Máš pravdu, na druhou stranu CDU/CSU si dala podle informací deníku Handelsblatt takový interní úkol, že chce přesáhnout 30 % i kvůli tomu, aby v koaličních vyjednáváních tahala za delší konec provazu a mohla se prezentovat jako strana, jež splnila svůj úkol a ve volbách jednoznačně získala naprosto pevný mandát, díky kterému je předurčená k tomu, aby definovala následující čtyři roky v německé politice. Jenomže to se jí nakonec nepovedlo, takže ve štábu se sice slavilo, ne přímo šampaňským, spíš tekl ryzlink a pivo, záleží z jakého regionu ten který kandidát pocházel. Zároveň tam ale byla cítit i jakási pachuť, která je spojená hlavně s pochopením, že rozložení v Bundestagu nebude tak jednoznačné, jak všechny průzkumy naznačovaly. CDU/CSU čeká náročné koaliční vyjednávání, ve kterém sice bude dominantní partner, ale zároveň ví, že řada jejích plánů může narazit na jednoznačný odpor jakéhokoliv partnera.

Žádná z variant se neobejde bez SPD, jinými slovy CDU/CSU musí začít jednat se sociálními demokraty, musí s nimi navázat řeč. Tato nejstarší německá strana zaznamenala snad nejmenší podporu za posledních sto let. Nepamatuju si, že by někdy měla pod 20 %, teď se to stalo.
Ve spolkové politici se to ještě nestalo, takže bychom museli jít až někam do Výmarské republiky, a to se ještě nebudeme bavit o vyloženě demokratických volbách, kdy se SPD nedařilo. Takže ano, pro spolkovou historii je to poprvé, co SPD spadla na takovéto historické minimum. Kancléř Olaf Scholz označuje výsledek za trpký a dokonce i v nejvyšších patrech strany zaznívají hlasy, že by to chtělo restart, což mimochodem zaznívá v sociální demokracii skoro po všech volbách s výjimkou těch posledních, ve kterých Scholz velice překvapivě v posledním momentě vybral zatáčku a předstihl CDU/CSU. Tentokrát se to nestalo a pravděpodobně to znamená, že Scholz i jeho blízcí spojenci oslabí. Je velká otázka, kdo se v rámci SPD dostane ke slovu, zda to bude pořád, řekněme, umírněnější, pragmatičtější křídlo, které sází na středovou politiku, nebo naopak začne být mnohem víc cítit volání po jakémsi obratu zpátky doleva k získání levicovějších voličů. Ti se jednoznačně odvrátili nejen od SPD, ale dokonce i od Zelených, protože vyhledávali alternativu od umírněných stran. Musíme počkat, co se v sociální demokracii stane. Kancléř Scholz už oznámil, že nebude pokračovat v jakékoliv vládní funkci, pokud se sestaví vláda, ve které bude i SPD, a dokonce také vzkázal, že pravděpodobně nebude sedět ani u vyjednávacího stolu s Friedrichem Merzem. To je možná překvapivé, na druhou stranu mezi těmito dvěma politiky panuje poměrně otevřená nevraživost a rozhovory by to dost komplikovalo.

Kancléř Scholz přiznal, že za to všechno nese taky odpovědnost. Jako představitel SPD se nemůžeš chlubit výsledkem pod 20 %. Řekni ale, jak navázat rozhovory mezi SPD a CDU, jak najít společná téma? Budou se muset bavit o hospodářské reformě, asi taky o bezpečnostní otázce...
Na něčem shoda bude a na něčem nebude už čistě kvůli tomu, že uvnitř SPD není shoda například v podstatě v ničem, co se týká obranné politiky. Ještě pořád je poměrně silné křídlo lidí, kteří se opírají o mládí v pacifistickém hnutí, mimochodem i Scholz se tam kdysi angažoval, ale ten z toho takříkajíc vyrostl, zatímco jiní se hlásí k mnohem pacifičtější politice. Co se týče zbrojení, tam to může narážet i na odpor uvnitř části SPD, byť by se tam našli naopak i jasní obhájci toho, že Bundeswehr musí zbrojit. V první řadě je to dosluhující ministr obrany Boris Pistorius, který může v příští vládě pravděpodobně počítat s nějakou významnou funkcí už jen kvůli své vysoké popularitě.

Ale na jiných otázkách, hlavně těch hospodářských, to bude velice zajímavé sledovat. Vládní nezávislý tým ekonomických expertů už před časem varoval, že pokud budou rozhovory mezi CDU/CSU a SPD o koalici a dotknou se jakýchkoliv hospodářských témat, tak to bude velice nadlouho a pravděpodobně se dojde k názoru, že jejich pozice jsou tak protilehlé a reformy, které obě strany požadují, jsou tak objemné, že bude velká otázka, kde na to Německo vezme peníze, pokud se nechce zadlužovat. CDU/CSU a hlavně Merz zastávají ekonomický liberalismus. Pokud by se mělo subvencovat státem, tak spíš něco, co má nějakou perspektivu do budoucna. Sociálním demokratům na druhou stranu jde hlavně o to, co to udělá s pracovním trhem. Snaží se nějakým způsobem udělat jakýsi polštář, aby to nevedlo k masivnímu propouštění, chtějí to proložit nějakou podporou, aby podniky udržely své personální stavy tam, kde jsou. Jsou to dvě úplně odlišné koncepce toho, co má stát dělat, když chce pomoct ekonomice, která pomoc akutně potřebuje.

Nakonec to vypadá, že pokud se SPD dohodne s CDU/CSU, tak by nová vláda mohla vzniknout na tomto půdorysu, jinými slovy by Merz a Scholzovi kolegové nepotřebovali podporu Zelených.
Což je pro Merze splnění jednoho z jeho hlavních cílů, protože jestli se z něčeho chtěl poučit, tak to bylo právě období politické nestability, které snad skončilo 23. února 2025. Merz nechtěl, aby se také musel stát kancelářem trojkoalice, když to vezmeme do extrému, tak čtyřkoalice, protože CDU/CSU je složená ze dvou stran. Malá bavorská CSU má poměrně rozhodující slovo při všem a v podstatě zakládá své renomé na tom, že má přesah do spolkové politiky. Merz nechtěl, aby byl tak jako Scholz mediátorem, který se snaží sjednotit pozice několika stran, které mají úplně jiný ideologický základ. Je pro něj velká osobní výhra, že toho zůstal ušetřený.

Abychom nezapomněli, a je to důležitý aspekt předběžných výsledků německých předčasných voleb, potvrdil se prudký nárůst podpory pro Die Linke. Chápu správně, že Levice vstala z mrtvých?
Spíš se jí podařilo udělat tak velkou změnu image, že to velkou část voličů přesvědčilo, že chce volit tuto stranu. Roli v tom hraje několik faktorů. Za posledních několik let se SPD i Zelení posunuli ještě víc do středu, a tím pádem vznikla jakási prázdná bublina v levicovější části politického spektra. Právě na tuto bublinu mířila Die Linke, která se trochu očistila od některých problematických osobností, které odešly do hnutí Sahry Wagenknechtové, ale hlavně sama pragmaticky rozhodla, že svou kampaň oseká na minimum, vyhne se kontroverzním tématům, nebude příliš mluvit o svých vztazích k Rusku, nebude se ani snažit tvářit moc pacifisticky a bude radši sázet na klasická sociální témata, jako je nedostatek bydlení, zdražování potravin a tak dále. Výrazně díky tomu bodovala hlavně mezi nejmladšími voliči a prvovoliči, povedlo se jí oslovit mladé, takříkajíc progresivní jádro, jak to označil lídr Zelených Robert Habeck. Ten v tomto kontextu říkal, že to, že se Zelení posunuli víc do středu, snaží se být pragmatičtí a pokoušejí se nějakým způsobem zapojit do řízení země, je stálo hlasy v této voličské skupině a to je daň, kterou Zelení zaplatili. 

Začali Němci uvažovat jinak?

Kolik Němců přišlo k volbám? 
Svůj hlas mohlo odevzdat skoro 60 milionů lidí a 80 % z nich to udělalo, ať už rovnou u volební urny, anebo několik týdnů předem v rámci korespondenčního hlasování, které bylo opět poměrně populárním způsobem, jak lidé volili.

Na začátku jsi mluvil o tom, že Merz varuje před tím, že teď jsou čtyři roky na změnu, aby se Německo nedostalo na scestí. Tak o tom mluvil i Vladimír Handl z FSV UK na České televizi, který varuje, že normální strany demokratického středu, jak jim říká, mají poslední volební období na to, aby přesvědčily Němce, že má smysl volit střed a nehledat řešení na politických krajích. Nicméně teď to vypadá, že změna v uvažování Němců už je patrná, ne?
Nejenom v uvažování Němců, ale i demokratických stran. Ty doteď spoléhaly na to, že to nějakým způsobem vysvětlí, že dialog s občany všechno vyřeší. Teď vidí, že buď budou muset začít radikálně jednat, zaměří se například na potírání nelegální migrace a tvrdší postihy vůči problémovým cizincům, a pokud to neudělají, tak voliči odejdou. Takže uvědomují si to nejenom Němci, ale hlavně si to uvědomují etablovaní politici. Chtějí z toho vyvodit nějaké důsledky, protože vidí, že to je poslední šance. 

Je rozhodující, jak dlouhá vyjednávání teď Friedrich Merz a jeho kolegové a partneři povedou? Jinými slovy, jak moc by se mělo spěchat na utvoření potenciální budoucí německé koalice, aby Německo bylo v Evropě akceschopné? Nejde totiž jenom o Německo, hraje se o větší diplomatické hry. Migrace i ekonomika, vše je navázané na celoevropské dění a je tu samozřejmě taky otázka další vojenské pomoci Ukrajině. Připomínáme si třetí rok od zahájení velké ruské invaze v roce 2022.
Friedrich Merz zdůrazňuje, že evropská politika se už dlouho musela obejít bez silnější role Německa a ta doba musí skončit. Už jenom kvůli tomu, že je nejlidnatější a ještě pořád nejvýkonnější ekonomikou v rámci Evropy, Německo musí mít svůj hlas a musí aktivně pomáhat k tomu, aby se Evropa vymanila ze závislosti na Spojených státech. Merz to označuje za smutný výrok, který sám musí pronést, ale to, co Donald Trump ukazuje například ohledně svého přístupu k Ukrajině, je podle Merze jednoznačným signálem pro Evropany, že musí vzít věci do vlastních rukou, přičemž Německo v tom musí co nejrychleji začít hrát klíčovou úlohu. Kdyby to bylo jen na konzervativcích, tak ti chtějí mít koaliční jednání co nejrychlejší, okamžitě nastoupit k vládě a začít zavádět změny.  

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize a youtubové kanály Tagesschau a CDU.