Příliš mnoho ‚ale‘ na to, aby se dohoda dala označit za výhru. Reportérka Aktuálně.cz rekapituluje kauzu Turów

Heleno, my jsme s vámi mluvili zhruba před 14 dny, kdy byla v plném proudu dohadování kolem česko-polské dohody o dole Turów. Víme, že dohodu v mezičase podepsali premiéři obou zemí. Ministerstvo životního prostředí v pondělí zveřejnilo plný text smlouvy mezi Českem a Polskem o řešení následků těžby v dole Turów. Minulý čtvrtek to bylo, kdy smlouvu podepsali český a polský premiér. Pojďme připomenout, co všechno dohoda řeší a jak je důležitá?
Hlavním smyslem smlouvy je nějakým způsobem sjednotit podmínky české a polské, ze kterých může pokračovat a dále se rozšiřovat těžba hnědého uhlí v povrchovém dole Turów na polské straně hranice hned u Libereckého kraje.

Což je otázka, kterou oba státy řešily několik posledních let, velmi intenzivně pak poslední měsíce a týdny. Takže podpis smlouvy je jakési vyústění všech snah, do kterých ve finále byla zapojena i Evropská komise, Evropský soudní dvůr a tak dále.

Co se dozvídáme ze samotného textu dohody, jsou tam nějaké body, které by posunovaly to, jak dohoda byla minulý týden prezentována, jak jsme si ji všichni interpretovali?
V kostce bych řekla, že ne. Dohoda je totiž do značné míry podobná verzi, která unikla na veřejnost už na podzim loňského roku. V některých detailech se mění. Dá se říct, že odpovídá tomu, co říkal premiér Petr Fiala na tiskové konferenci po podpisu smlouvy se svým polským protějškem Mateuszem Morawieckým.

Jsou tam zásadní body, že smlouva může být vypověditelná oběma stranami po pěti letech, je tam výpovědní doba dalšího půl roku. To znamená, fakticky za pět a půl roku už smlouva nemusí platit. Pak jsou tam některé detaily, které tak úplně nezazněly na tiskové konferenci, a to například, že polská strana může těžit hlouběji, než předpokládal původní návrh smlouvy, a to až 30 metrů pod hladinu moře.

O tom se objevovaly informace ještě před podpisem smlouvy v posledních měsících, kdy polská média na základě informací ze svých nejmenovaných zdrojů od polské vlády psala, že těžba už mezitím postoupila do větší hloubky. Takže to je jeden z bodů, který se dal očekávat, pokud věříme informacím z polských zdrojů.

Jedna z dalších bodů, které nebyly tak úplně s jistotou prezentované, byla výše odškodnění, kdy se celou dobu mluvilo o celkové částce 45 milionů.

Nakonec se ukázalo, že v dohodě je zakotvená částka jen 35 milionů eur. Dalších deset milionů je dobrovolný dar pro Liberecký kraj. Nicméně podle dostupných informací už byly peníze převedeny, ačkoliv o nich smlouva explicitně nehovoří.

Vysvětlila vláda, proč zveřejnila obsah až s odstupem několika dnů?
Já jsem se na to ptala ministryně Anny Hubáčkové hned po tiskové konferenci obou premiérů. Ona říkala, že to je z procesních důvodů, že to bude trvat několik dní. Zpětně jsem pak nikde žádné další vysvětlení neviděla, proč s tím čekali od čtvrtku až do pondělí.

Heleno, vy jste vysvětlovala hned v úvodu, co všechno obnášelo to, než se obě strany na dohodě shodly. Můžete připomenout, co se během let všechno událo?
Ono to začalo jako lokální téma, kdy si stěžovali obyvatelé z obcí na české straně hranice, že jim ten důl bere vodu nebo potenciálně bude brát vodu, že nebudou mít dostatek zásob vody, protože jsou to některé obce, kde nejsou vybudované vodovody.

… a vadil jim hluk a také prach, který opravdu velká důlní jáma způsobuje.

Pak se spor prostřednictvím Libereckého kraje dostal až na celostátní úroveň, kdy se v tom angažovali ještě ministři předchozí vlády, zejména ministr zahraničí Tomáš Petříček a ministr životního prostředí Richard Brabec. Byl to právě ministr Petříček, který se nakonec rozhodl na Polsko podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru. Což byla z české strany taktika, jak Polsko přivést k jednacímu stolu, aby se vůbec diskuse o dopadech dolu na české území mohla nějak efektivněji rozproudit – což se nakonec loni v létě stalo.

Mezitím spor u Soudního dvora Evropské unie dál paralelně pokračoval, trošku v ne úplně totožné, nicméně úzce související věci. Ze stejného důvodu pak Polsko dostalo od Evropského soudu vyměřenou pokutu, protože odmítalo těžbu přerušit, dokud se celá záležitost vyřeší. Tam to vyeskalovalo až do bezprecedentní situace, kdy Evropská komise řekla, že peníze určené na platbu pokut, které Varšava platit odmítá, budou strženy z peněz původně určených na evropské dotace pro Polsko.

Takže skutečně docela dramatická situace, do které to dospělo. Teď máme dohodu, která toto všechno má ukončit. Nicméně dohoda se ihned po uzavření stala předmětem kritiky. Jaké jsou hlavní argumenty těch, kdo říkají, že není dostatečná?
Já bych to rozdělila na několik aspektů. Jednak bylo uzavření dohody kritizováno z procesní stránky. To znamená, že jsme se všichni dozvěděli ve čtvrtek ráno z ČTK, že do Prahy přijede polský premiér a že záměrem je i podepsat dohodu. Což byla úplná novinka, protože ještě pár dní předtím říkal premiér Fiala, že dohoda připravená k podpisu ještě není.

Tam došlo k nějakému velmi intenzivnímu vyjednávání na poslední chvíli mezi polskou a českou delegací, kdy dva poslední body – což znamená, jak dlouho bude dohoda platit a jaká bude výše kompenzací – se domlouvala právě až na premiérské úrovni v posledních dnech podle mých informací.

Pak se ten stejný den odpoledne konala tisková konference na Úřadu vlády, kdy bylo předneseno, že dohoda je uzavřená. Ale zase, jak už jsme zmiňovali – že zveřejněná bude až za několik dní.

Návštěvě premiéra Morawieckého předcházelo schválení dohody oběma kabinety, polským i českým. Což v Česku proběhlo ne úplně v tajném režimu, jak nám pak vysvětlovala paní ministryně Hubáčková, nicméně já bych to za sebe nazvala režim polotajný, protože to nebylo na programu, nebylo o tom informováno nikde dopředu. Také informace o tom, že dohoda je vládou už schválena, se objevila až zpětně.

Objevila se i další kritika, a to ze strany přímo obyvatel pohraničního regionu, konkrétně na české straně. Jak lidé svůj nesouhlas vysvětlují?
Řekla bych to asi tak, že záleží, co je pro nás referenční bod – jestli je ta dohoda dobrá, nebo nedobrá.

Z pragmatického hlediska se dá asi souhlasit s argumenty českých vládních představitelů, že dohoda je lepší než soudní spor, že to urovnává česko-polské vztahy. Nicméně pokud se na to podíváme trošku z idealističtějšího pohledu, který samozřejmě ale vychází ze zcela základní potřeby místních obyvatel po vodě a po čistém životním prostředí, tak panuje dost velká nejistota, jestli smlouva dokáže zajistit to, co je její základní smysl.

To znamená, ona počítá s výstavbou jakési podzemní bariéry, která by měla zabránit odtoku podzemních zásob vody z českého území do té důlní jámy. To je argument, který hodně opakuje pan Milan Starec, což je jeden z místních obyvatel.

… a není úplně zřejmé, ze kterého tzv. kolektoru, tzn. ze které zásobárny podzemní vody, v jaké hloubce voda přesně odtéká, kudy přesně odtéká. Místní obyvatelé zastupovaní panem Starcem, podobně jako organizace Frank Bold, Petra Urbanová, tak jsou velmi kritičtí k tomu, že to nemůže fungovat, úplně nejzákladnější atribut dohody, že nemůže technicky fungovat.

Nicméně se třeba odkazují často na vyjádření expertů České geologické služby, pana Zdeňka Venery. Ale nedá se říct, že on by byl úplně kritický k té dohodě.

Poslouchala jsem s ním rozhovory a četla články teď úplně z poslední doby a on tu smlouvu označuje globálně za úspěch.

Označuje ji za úspěch i premiér Fiala. Je to pravda, pokud se na věc díváme z české perspektivy?
Řekla bych, pokud se na věc díváme pragmaticky, tak se to za úspěch označit dá ve smyslu, že dohoda bezpochyby spor na nějakou dobu zahladí. Může tak vlastně vytvořit prostor, což je něco, co opět premiér Fiala velmi zdůrazňoval na tiskové konferenci minulý týden.

Může to v česko-polských vztazích uvolnit prostor pro jiná témata, ve kterých třeba obě země mají společnou řeč. Typicky hrozbu ruské agrese na ukrajinských hranicích.

Nicméně z mého pohledu to, čím zástupci české vlády argumentují, proč je dohoda takovým úspěchem, je něco, co by se dalo od vztahů mezi dvěma sousedními zeměmi ve střední Evropě čekat tak nějak automaticky, že spolu budou komunikovat, že si budou sdílet nejlepší dostupné vědecké informace, že se budou společnými silami snažit zabránit škodám na životním prostředí.

Z polského prostředí jsem slyšela, že co si česká strana teď dohodou jakoby zajistila, je přístup k poznatkům o vlivu těžby na polské straně. Slyšela jsem, že to jsou třeba data, která měla k dispozici polská společnost PGE, ale úplně pak třeba nesdílela ani s vlastními, to znamená ani s polskými geology a hydrogeology. Takže to by se teď mělo zlepšit.

Nicméně otázka je, jestli tyto komunikační kanály a požadavky nejsou něco, co by mělo být při dobrém vztahu mezi dvěma sousedními státy tak trochu samozřejmostí, aniž by to řešila separátní bilaterální smlouva.

Když se podíváme na samotné kritické body, hlavně ze strany českých obyvatel, jak se vláda kritice, že smlouva je nevýhodná, brání?
Nedá se říct, že by odpovědi byly úplně argumentačně bohaté ze strany vlády. Kritiku označují za nepochopení toho, o co v dohodě jde.

Nicméně zase opět, když jsem po tiskové konferenci mluvila s ministryní životního prostředí Hubáčkovou a konfrontovala jsem ji s některými stížnostmi nebo kritikou místních obyvatel a neziskových nevládních organizací, tak ona připustila, že nejde zabránit tomu, aby z českého území do toho dolu jakákoliv voda odtékala, že to se prostě dít bude a že záměrem smlouvy není to zastavit, ale způsobit, aby se to dál nezhoršovalo.

A že pokud se to bude dále zhoršovat, tak že se těžba nebude ještě více přibližovat české státní hranici, aby česká strana měla přehled o tom, že se to skutečně děje, by měla přístup k polským datům, aby tam probíhala větší odborná přeshraniční komunikace.

Takže vlastně do určité míry připouští ministryně Hubáčková, že škody na českém území na životním prostředí prostě budou v nějaké míře pokračovat, podobně jako třeba hluk a prašnost, ačkoliv tam má vzniknout zase nějaký pozemní val, který by to měl limitovat. Takže na jednu stranu říkají, že to je nepochopení ze strany místních obyvatel, co je gros dohody. Na stranu druhou vlastně připouští, že škody budou pokračovat, ale že ta dohoda je nejlepší způsob, jak je limitovat.

Heleno, vy jste zmiňovala jeden velmi zajímavý bod, který se týká toho, jakým způsobem pak dohoda byla uzavřena. A sice, že v nějakou dobu – a není to tak dávno – si pod sebe jednání stáhli oba premiéři. Předtím o tom vyjednávaly ministryně životního prostředí. Víme více o tom, jaké politické důvody v tom uvažování a hrály největší roli?
To stažení premiérů pod sebe avizovala už ministryně Hubáčková během cesty do Varšavy, který byla několik týdnů zpátky – s tím, že některé body jsou tak sporné, že je na ně potřeba politická váha premiérů, aby došlo ke kompromisu.

Já to čtu tak, že spor, který se vlekl opravdu dlouho, se stal politickou zátěží pro česko-polské vztahy. Když se podíváme, tak ODS v Evropském parlamentu je ve stejné stranické rodině jako Právo a spravedlnost polského premiéra Mateusze Morawieckého. To mohl být jeden z důvodů, proč po proměně vlády na české straně byla o to větší motivace spor nijak dál neprotahovat.

Samozřejmě s rozvíjející se situací na Ukrajině a dalšími tématy, která je třeba řešit – Česko čeká ve druhé polovině letošního roku předsednictví v Evropské radě, kde evropská úroveň je jedna z platforem, kde se čeští politici rádi odkazují na spojenectví, ať už třeba v rámci Visegrádské čtyřky ve střední Evropě nebo právě s nejbližšími sousedy, jako je Polsko, tak myslím, že byla snaha do všech těchto událostí nebo agend vstupovat bez zátěže sporu o Turów.

Mimochodem, co se bude teď dál dít na evropské úrovni? Zmiňovali jsme, že to prošlo i Evropským soudním dvorem. Co se bude dít dál ve vztahu k Polsku? Je vše opravdu definitivně uzavřeno?
Co se týče žaloby, kterou jsme zmínili, která se týkala toho, zda Polsko při schvalování rozšíření těžby dostatečně bere ohled na životní prostředí a dostatečně o tom komunikuje se svými sousedy – kde mimochodem Evropský soudní dvůr dal za pravdu Česku, tedy že Polsko, co se týče komunikace a hodnocení dopadu těžby, nepostupovalo v souladu s evropskou legislativou – tak tento spor pokračovat nebude.

To byla jedna z podmínek polské strany, že jakmile dojde k uzavření dohody, k zaplacení kompenzací, tak Česko svoji žalobu stáhne, což česká strana už potvrdila. Nicméně si myslím, že – i to avizují některé neziskové nevládní organizace, pokud se nepletu, tak Greenpeace už přímo řekli, že to udělají – je možné, že budou vznikat další stížnosti k Evropské komisi, co se týče obsahu dohody.

Například organizace Frank Bold argumentuje tím, že dohoda, jelikož fakticky vyslovuje souhlas se škodami na životním prostředí na české straně, je v nesouladu jak s českým, tak i s evropským právem. Takže se podle mého názoru dá očekávat, že tyto organizace se budou snažit na tuto linku nějak navázat, a ještě do toho evropské instituce zapojit.

Říkala to i ministryně Hubáčková po tiskové konferenci, že dohoda nevylučuje možnost podat na Polsko znovu žalobu, že by ji podal zase stát, Česko, u Evropského soudního dvora. Nicméně – nejsem právník – pokud tu dohodu správně čtu, tak minimálně po dobu jejího trvání, to znamená nejméně pět a půl roku, toto možné není.

Heleno, vy spor opravdu sledujete dlouhodobě, několik let. Dá se v tuto chvíli říct, pro koho to skončilo vítězstvím, pro koho to skončilo prohrou – jestli se takto vyústění celého sporu vůbec dá hodnotit?
Pokud bych vyšla z definice diplomacie jako umění možného, tak si myslím, že to je mírný úspěch diplomacie, protože dohoda vznikla na nějakém minimálním souladu obou stran. Asi se dá souhlasit s vyjádřením vládních představitelů, že je lepší se dohodnout, když je to náš soused, než se soudit u Evropského soudu.

Na druhou stranu, pokud bych se na to podívala skutečně z perspektivy životního prostředí, místních obyvatel, tak se to za českou výhru označit rozhodně nedá. Z diskusí se úplně vytratilo to, že se jedná o hnědouhelný důl, to znamená důl na surovinu, která velmi zatěžuje životní prostředí. Ve stejnojmenné elektrárně, která stojí hned vedle, vznikají velké emise skleníkových plynů. Jsou samozřejmě zátěží nejen pro obce na české straně, ale i pro polské obyvatele, kteří jsou bezprostřední blízkosti.

Je jednotná evropská snaha zdroje špinavé elektrické energie limitovat. Tato diskuse se třeba z toho úplně vytratila. Samozřejmě není podle mě dobře, že panují tak velké pochyby a nejistoty i zmatenost plynoucí z nejrůznějších vyjádření, co dohoda vlastně zajišťuje, jak je možné se na ni spolehnout.

Tam je předpokladem, že pokud by vznikl spor ohledně některých bodů ve smlouvě, tzn. přístup k monitoringu, co se kolem dolu děje, vyhodnocení, jestli podzemní val bránící úbytku vody skutečně funguje, nebo nefunguje, že na to má dohlížet Evropský soudní dvůr. Když se na to podíváme v širším kontextu, tak to je instituce, jejíž rozhodnutí polská vláda dlouhodobě odmítá respektovat.

Česko právě na to v tuto chvíli nějak spoléhá, že dohoda bude dělat to, co má. Takže bych řekla, že z diplomatického pohledu mírný úspěch, ale je tam příliš mnoho ale – na to, aby se to dalo označit za skutečnou výhru.