Filip Nerad: EU hodně tlačila na cenu a pořídila vakcíny levně. Platí za to ale pomalejšími dodávkami

Mezi EU a Británií se minulý týden rozhořel spor o počty dodaných vakcín, pro který se obratem vžil termín „vakcinační válka“. Vysvětlíš nám, proč se to vlastně stalo? Čeho jsme svědky?
Vakcínová nebo vakcinační válka je naštěstí zatím jen válkou slov, ale v jednu chvíli už přerůstala do obří politické krize v Evropě. Evropská komise naštěstí včas pochopila, jaký přešlap provedla a zařadila zpátečku. Přesto v uplynulých dnech sledujeme obrovské komunikační fiasko Evropské komise a také vážné poškozování mezinárodního renomé EU. Ta dlouhodobě bojuje proti obnovování hranic a hraničním bariérám. Obrovskými investicemi do vývoje vakcín se chtěla stát takovým vakcínovým zachráncem světa. Místo toho teď v té zoufalé snaze zajistit si nasmlouvané dodávky vakcín působí naopak jako někdo, kdo myslí jen na sebe a chce bránit jejich vývozu.

Vezměme to od začátku. EU se rozhněvala na výrobce vakcín, kteří varovali, že nejsou schopni dodat slíbené množství očkovací látky. Když to vezmeme úplně od bodu nula, o kolik méně vakcíny tedy EU měla dostat?
To omezení dodávek oznámili prakticky všichni výrobci, jejichž vakcíny jsou momentálně v EU schválené. Tedy jak americký Pfizer a německý BioNTech, tak americká Moderna, a nakonec i britsko-švédská AstraZeneca. Zásadní problém pro EU představuje ten poslední jmenovaný, tedy výpadek od AstraZenecy.

Problém s Astrou Zenecou spočívá v tom, že na této vakcíně má většina unijních zemí postavený svůj očkovací plán. Je lehce skladovatelná i transportovatelná. K jejímu uchovávání nejsou potřeba nízké teploty jako u vakcíny od Pfizeru. Může se skladovat v normálních ledničkách, takže je vhodná pro očkování například praktickými lékaři. Téměř úplně se na ni spoléhalo například Nizozemsko, které proto začalo očkovat v EU jako poslední a teď je jednou z nejméně proočkovaných zemí. AstraZeneca původně slíbila dodat v prvním kvartálu letošního roku až 100 milionů dávek. Ten závazek potom snížila na nějakých 80 milionů. Poplach ovšem vyvolala na konci předminulého týdne, kdy oznámila, že dávek do konce března bude nakonec jen 31 milionů. V ten moment to začal být velký problém, protože členské země musely začít předělávat své vakcinační plány. A to byl i důvod, proč zasáhla Evropská komise a začala velmi tvrdě vymáhat naplnění té smlouvy a dodání množství, ke kterému se britsko-švédská firma zavázala.

Reakce EU vyvolala velkou kritiku a zdvižená obočí. Brusel se rozhodl, že bude čelit situaci tím, že zavede kontroly na vývoz vakcín. To je krok, který vzbudil velkou kritiku, což ale evropští představitelé museli tušit. Přibliž nám, Filipe, úvahy, které stojí za tímto opatřením. Proč se k tomu Brusel odhodlal? Jak to vysvětlil?
Evropská komise argumentuje tím, že ty kontroly nemají za cíl blokovat vyvážení vakcín a nějakým způsobem omezovat jejich pohyb. Ale že chce zkrátka vědět a mít přehled o tom, kam míří vakcíny vyrobené v EU. A zda je výrobci, tedy především AstraZeneca, nedodávají do jiných zemí, které za ně platí víc, zatímco právě Evropské unii tvrdí, že kvůli výrobním problémům v jednom ze svých závodů v Belgii nemůže splnit to dohodnuté množství.

To se zdá ale jako docela legitimní úvaha…
Je to legitimní úvaha, a navíc podle unijních pravidel má EU právo takové opatření zavést. Problém je v tom, že AstraZeneca i další výrobci, Pfizer/BioNTech, vyrábějí vakcíny v evropských závodech nejen pro evropský trh a odběratele, ale i ty zámořské. Velká část těch dodávek jde do Velké Británie a zejména v Británii tyto úvahy vyvolaly velké zděšení. A sice že by EU mohla zastavit dodávky vakcín pro britské občany.

V Británii je očkování už velmi silně rozběhnuté. Dá se říct, že očkování je určitě jedním z největších úspěchů britského boje proti pandemii, kde si jinak britská vláda už musela odškrtnout 100 000 zemřelých. Británie se proti tomuto plánu Evropské komise ostře vymezovala, začala mluvit o vakcinačním nacionalismu apod. Ačkoliv se Evropská komise hájí tím, že nic takového v plánu nemá. Nutno říct, že v krajním případě to opatření umožňuje Evropské komisi i národním úřadům zablokovat vývoz vakcín. A to v případě, pokud by došly k názoru, že ta dodávka je v rozporu s uzavřenými smlouvami. Jinak komise tvrdí, že nic takového v plánu nemá, že cílem toho opatření je opravdu jen kontrolovat a mít přehled o tom, kam ty dodávky z EU putují.

Minulý pátek ovšem provedla to, o čem už jsme mluvili na začátku. Zavedla kontroly na hranicích mezi Severním Irskem a Irskem a v podstatě chtěla blokovat převoz vakcín směrem do Velké Británie přes Irsko. Tím jako by pohřbila veškeré záruky a argumenty. Málem tím rozpoutala velmi vážnou mezinárodní krizi.

Od této myšlenky ale nakonec EU ustoupila. Co ji přesvědčilo? Byl to ten mezinárodní tlak?
Určitě. Podle mě ji přesvědčila okamžitá vlna odmítavých reakcí, která se spustila jak ve Velké Británii, tak v Severním Irsku, ale i v samotném Irsku. Protože i Dublin, irská vláda, tvrdila, že o tom nebyla předem informována a dozvěděla se o tom ze sociálních sítí. Já to vysvětluju i tak, jak to vidí zahraniční média. Tedy že nějaký úředník v Evropské komisi nedomyslel důsledky takového kroku, kterým Evropská komise v podstatě popřela všechno to, co doposud hlásala. Mimo jiné popřela i to, co tvrdila během celých brexitových a pobrexitových vyjednávání.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová měla ještě tu noc údajně ostré hovory jak s britským premiérem Johnsonem, tak s irským premiérem Martinem. A na základě této velmi silné a velmi odmítavé reakce zařadila zpátečku a nařízení obratem zrušila. O provázanosti ale svědčí i to, že podle britských médií londýnská vláda údajně zvažovala, že v rámci odvetných opatření do celého sporu zaangažuje i nového amerického prezidenta Bidena. Ten se silně zasazuje o zachování mírového procesu v Severním Irsku a o to, aby se na irském ostrově neobnovovala hranice. To všechno v kombinaci se silným odporem proti tomu opatření vedlo k tomu, že komise od opatření ustoupila. Nicméně byl to velmi velký politický přešlap, když to řekneme takto eufemisticky, a napáchal poměrně velké škody, zejména na pověsti EU.

Zaostřeme z této vysoké mezinárodní úrovně čistě jen na dění mezi Bruselem, Británií, firmou AstraZeneca. Víme, že vypukla tvrdá bitva o to, kdo má jaké závazky z té uzavřené dohody. Filipe, dá se z těch zpráv, které máš k dispozici, říct, kdo je za tu současnou situaci zodpovědný? Kdo udělal chybu?
Chyby se asi staly na obou stranách. Celá ta rozepře se vedla o to, k čemu se vlastně AstraZeneca ve smlouvě zavázala. Firma tvrdila, že ji kontrakt nezavazuje k naplnění slíbeného množství vakcín, které měla dodat v prvním čtvrtletí, ale pouze vyvinout nejlepší možné úsilí, aby dodávku naplnila. Evropská komise naopak argumentovala a argumentuje tím, že ta smlouva ji ke splnění na 100 % zavazuje. Spor se také vedl o původ těch vakcín. AstraZeneca tvrdila, že dodávku má doručit pouze ze závodu v EU, zatímco EU požadovala, aby firma vzhledem k výpadku jednoho z evropských závodů tu dodávku doplnila z továren ve Velké Británii. To byla další věc, která Brity a britská média velmi vyděsila. Začali se totiž obávat, že EU požaduje vakcíny pro britské občany. Že by AstraZeneca měla vzít část vakcín vyprodukovaných v Británii a poslat je do Evropy. A to i kvůli pobrexitovému napětí vyvolalo na ostrovech velmi ostré reakce. 

To vyvolalo velké vášně, které se Evropská komise pokusila uklidnit tím, že vyzvala AstraZenecu ke zveřejnění té smlouvy. Všechny smlouvy s výrobci jsou totiž tajné nebo důvěrné, tudíž jejich zveřejnění nemůže provést komise sama. Musí získat souhlas té příslušné firmy. AstraZeneca s tím nakonec souhlasila, i když velké části toho textu potom vyšly ven začerněné. Z textu, který máme k dispozici, se nedá jednoznačně říct, která strana má pravdu. Ano, na jednu stranu se tam mluví o tom, že by AstraZeneca měla vyvinout nejlepší možné úsilí o splnění té dodávky. Komise ale argumentuje tím, že tato formulace vznikla v době, kdy ještě žádná vakcína vůbec neexistovala. A zvolila vágnější formulaci, když ještě nebylo jisté, že se výrobci podaří vakcínu dotáhnout do konce. V této chvíli už je podle komise (AstraZeneca) zavázána ke splnění kvóty v té smlouvě. Bohužel zrovna ta část, kde jsou rozepsané jednotlivé dodávky a termíny, je začerněná. Takže o nich víme jen ze sekundárních neoficiálních zdrojů.

Evropská komise si je jistá, že pravda je na její straně. V té smlouvě, alespoň jak já jsem pátral, ale není žádná páka nebo bič na AstruZenecu, kterým by se dalo vynutit dodání všech těch přislíbených vakcín. Evropská komise se tam zavázala, že společnosti předem zaplatí přes 300 milionů eur za to, že bude mít na ty dodávky nárok. Dvě třetiny té částky měla zaplatit hned a zbylou třetinu doplatit později. Takže jediná páka na AstruZenecu je nezaplacení té jedné třetinu této úvodní splátky. To se ale nezdá být dostatečný nástroj k tomu, aby AstruZenecu přesvědčila k nějaké větší kooperaci. A momentálně to působí tak, a je to tak, že Evropská komise v tom sporu tahá za kratší konec provazu.

Filipe, ty jsi zmínil, jak tlak EU na firmu AstraZeneca vyvolal ve Velké Británii obavy, aby byl dostatek vakcíny. Na druhou stranu se to samé děje uvnitř EU. Celá věc přilila olej do ohně i v jednotlivých unijních státech. Problémy s očkováním se objevily ve Španělsku, ve Francii, v Německu. Koneckonců jsme toho svědky i v ČR. Když se díváme na ten přístup EU k očkování, dá se říct, že strategie „jeden za všechny a všichni za jednoho“, tedy objednávání vakcín centrálně přes Brusel, selhala?
Já bych neřekl, že selhala. Selhala možná z pohledu velkých států jako Německo, Francie, které by si bezpochyby asi dokázaly zajistit včas nějaké množství těch vakcín. Ale velká většina členských států EU, včetně ČR, by toho schopná nebyla. A přiznalo to i české ministerstvo zdravotnictví.

Když vidíme, s jakými problémy se potýká celý boj s koronavirem, včetně zajišťování toho očkování, je opravdu asi nepředstavitelné, že by Česko bylo schopné si v letošním roce v konkurenci Velké Británie, Německa, Francie nebo Spojených zajistit si dostatečné množství vakcín. Z pohledu středních a menších států EU ta samotná myšlenka pořídit vakcíny centrálně přes Evropskou komisi a nechat ji vyjednat ty smlouvy, ta špatná určitě nebyla. Problém je ovšem to následné provedení. Výrobci se potýkají s produkčními problémy, které jsou způsobené tím, že zájem o ty vakcíny je v celém světě. Oni musí plnit poptávku a smlouvy i s dalšími státy. Velmi napřed v očkování je Izrael, teď do něj velmi intenzivně chtějí „šlápnout“ Spojené státy. Takže se výrobci snaží naplnit ty smlouvy s mnoha stranami. A EU tím, že jednala o něco pomaleji, hodně tlačila na cenu, takže asi dostává ze všech těch stran vakcíny za nejnižší cenu. To je ale právě vykoupeno tím, že ji mnohé další státy předběhly. Mají s těmi firmami nějaké dohody, daří se jim ty dodávky lépe zpracovávat. A výsledkem je, že do EU dodávky vakcín proudí výrazně pomaleji, než se původně očekávalo. V tom je teď ten momentální zádrhel.

Podívejme se perspektivou malého, středního nebo možná jakéhokoliv státu EU. Ten asi legitimně žádá po Bruselu, aby dostál svým slibům distribuovat vakcínu, kterou měl centrálně objednat. Ale musíme také mít na paměti, že je tu ještě další sektor, a to jakým způsobem jsou jednotlivé národní vlády schopné rozdělovat ty vakcíny a očkovat své vlastní lidi.  Když teď EU třeba jedná i v kontextu toho, že v EU třeba v porovnání s Británií nebo Spojenými státy zůstává naočkováno malé procento lidí, měly by v tomto ohledu přidat i samotné národní státy. Je to tak?
Určitě mohou, pokud mají k dispozici dostatek vakcín. To je jeden problém. Ano, na jednu stranu platí, že velká část těch členských států nebyla doposud schopna zorganizovat očkování a oočkovat takové množství lidí, jako to vidíme třeba v Izraeli nebo i v té Velké Británii. V porovnání s těmito státy je ten proces a organizace očkování v některých státech EU dost tristní. Vidíme to i u nás. Ale zároveň to naráží i na to, že těch vakcín v EU obecně není tolik jako v těch jiných státech. Takže i kdyby ty unijní země byly schopné denně očkovat desetitisíce, statisíce lidí, tak by k tomu momentálně neměly dostatek očkovacích látek.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová po víkendu ohlásila, že po jednání s firmou AstraZeneca se přece jen věci pohnuly kupředu. Víme, kolik vakcín má teď EU dostat? Kam se ty věci pohnuly a jestli to je skutečně dopředu?Vzhledem k tomu ohlášenému výpadku to jistý pokrok kupředu je, ale opravdu jen velice mírný. Z toho nedělního nočního jednání mezi předsedkyní Evropské komise a zástupci AstraZenecy ale i dalších šéfů farmaceutických firem vyplynulo, že AstraZeneca nakonec v prvním čtvrtletí dodá do zemí EU celkem 40 milionů dávek své vakcíny. To je o nějakých 9 milionů víc, než původně avizovala, ale stále je to pouze polovina toho, co přislíbila původně. Takže se stále ani neblížíme k tomu původnímu závazku. Takovou další úlitbou Evropské komisi bylo, že začne ty vakcíny dodávat o týden dříve a zrychlí přebudovávání svých výrobních závodů, aby byly schopné co nejdříve dostát všem těm závazkům a produkovat dostatečné množství vakcíny. Takže ano, jistý krok kupředu tady je, ale velice malý. A následuje navíc po tom, co firma udělala tři kroky dozadu.

Z toho, co říkáš, vyplývá, že ten výpadek v dodávkách je velmi reálný, ty firmy prostě nestíhají očkovací látku vyrábět. A někdo to tedy nakonec pocítí. Možná to nebude tak velkou měrou EU, třeba to nebude Británie, ale na někoho z těch koncových příjemců to určitě dolehne. Dá se tedy v té souvislosti mluvit o tom, že státy nebo velké entity jako EU hrají čím dál víc na sebe? Že dochází k něčemu, co by se dalo označit za ten tzv. vakcínový nacionalismus?
Částečně asi ano. My jsme toho byli svědky už loni. Na přelomu února a března byl obrovský nedostatek ochranných pomůcek - roušek, respirátorů, rukavic a všeho dalšího potřebného ke zvládání té první vlny pandemie. A v té době právě velké státy razantně omezily nebo rovnou zakázaly vývoz těchto ochranných prostředků. To bylo něco, čemu se tehdy EU velmi bránila a tlačila na to, aby se už nic takového nedělo. Teď se do značné míry ocitáme v podobné situaci, tentokrát ale s vakcínami. Ty velké silné státy, které jsou schopné si zajistit ty vakcíny u těch farmaceutických firem, velmi hrají na sebe. Nebo tlačí na to, aby jim firmy dodaly nasmlouvané množství vakcín.

Ale třeba do subsaharské Afriky nebo Afriky obecně se těch vakcín, jestli se nepletu, dostalo snad 20 000. Jsou to opravdu nízké tisíce nebo desetitisíce vakcín. Takže my se tu přeme o to, kolik milionů která firma dodala nebo nedodala. Ale třeba celá Afrika si o takovém množství zatím může nechat zdát. Takže ten rozvojový svět opravdu v této „válce o vakcíny“ vychází jako ten, který zatím asi prohrává nejvíc. Na něj se zřejmě řada dostane až někdy v pozdějších měsících tohoto roku. Tehdy, až tyto velké silné státy nebo společenství jako EU budou schopné oočkovat velkou část své populace, začnou mít přebytky těch vakcín a budou ochotné je pouštět dál právě těm menším a chudším regionům, aby i ony mohly bojovat s tou pandemií. Ale dokud ji nezvládnou na svém území, k nějakému většímu humanitárnímu gestu nejspíš nesvolí.

Jaká je to pro nás jako lidstvo zpráva, že rok po začátku pandemie dochází k tomu, že státy znovu upřednostňují jen nějakou svoji nejužší vizi?
Podle mě to potvrzuje to staré známé české pořekadlo „bližší košile než kabát.“ Třeba Evropská komise se už dlouhé měsíce stavěla do pozice takového vakcínového zachránce světa. Pořádala různé vakcínové summity, jejichž cílem bylo sesbírat ohromné množství peněz, které měly jít právě na vývoj vakcín. A ty pak měly být distribuovány i do zemí, které by si ji za normálních okolností nemohly dovolit nebo by nebyly schopné soupeřit právě s těmi velkými státy při dojednávání objednávek. Ve finále, když jde do tuhého a když se rozhoří ten boj, kdo má dostat ty vakcíny první, tak každý bojuje za sebe. Toho jsme právě svědky teď.