Svůj projev zahájila poděkováním všem, kteří se nebojí podporovat politické vězně. Zdůraznila, že pro ni bylo těžké přijmout pravdu o válce, ale během pobytu ve vězení definitivně přišla o poslední pochybnosti. „Dříve jsem měla jedno procento pochyb, ale teď jsem si jistá, že divadlo v Mariupolu bombardovalo Rusko,“ prohlásila. Přiznala, že měla snahu ospravedlnit jednání své vlasti, ale postupně si uvědomila realitu, píší The Moscow Times.

Ponomarenková podrobně popsala své zkušenosti s izolací v samotce, tzv. ŠIZO. Uvedla, že se tam ocitla už třináctkrát a že k jejímu umisťování do izolace přispívá i její zdravotní stav – trpí disociativní poruchou a klaustrofobií. Podle ní byla trestána za samotný fakt své diagnózy. „Byla jsem tam bita a moje modřiny nebyly ani zdokumentovány,“ uvedla s tím, že dozorci odmítají vést jakýkoliv oficiální záznam o jejím zranění. 

Ve svém proslovu detailně popisovala, jakým způsobem jsou vězni vystaveni ponižování a násilí. Ženy jsou často nuceny podstupovat degradující tělesné prohlídky, proti kterým se snažila bojovat. 

Ponomarenková se několikrát dostala do psychiatrických klinik, kde podle ní dochází k ještě většímu násilí než ve věznicích. Popsala zážitek z psychiatrické kliniky, kde ji při zásahu násilím svázali, přičemž si bolestí prokousla jazyk do krve. „Hodili mě na stůl, zkroutili mi ruce tak pevně, že mám jizvy. Upadla jsem, udeřili mě do břicha, kopali do mě, mlátili mě o zdi,“ svěřila se. 

Podobné zkušenosti zažila i v jiné psychiatrické léčebně. Popsala, jak ji vzali hygienické potřeby, včetně menstruačních vložek, s odůvodněním, že by je mohla sníst. Když namítla, že pokud by měla potřebu něco jíst, mohla by sníst prostěradlo, byla okamžitě podrobena nucené léčbě silným antipsychotikem haloperidolem. „Zpočátku mě to šokovalo, ale později jsem si uvědomila, že se může stát ještě něco mnohem horšího,“ dodala. 

Popsala podmínky, které panují v ruských věznicích, zejména v zimním a jarním období. Zmínila, že chlad a špatné hygienické podmínky se využívají jako forma mučení. Jako příklad uvedla situaci, kdy ji nechali čtyři hodiny čekat ve sprše bez teplé vody. V malé místnosti bez oken začala pociťovat paniku a nakonec ztratila vědomí. Když přišla k sobě, byla obklopena skupinou dozorců, kteří na ni křičeli, aby se okamžitě oblékla. 

Popisovala také situaci, kdy během transportu omylem stoupla na nosítka a byla za to brutálně napadena sanitáři. Hodili ji na lavičku a sedli si na ni, přičemž jí způsobili vážné obtíže s dýcháním. 

Ve svém projevu ostře kritizovala vládnoucí režim a beztrestnost mocných. „Máme tolik nedotknutelných úředníků. Kradeš? No a co. Někdo tě zabije? No a co - pro ně to není vážný zločin,“ uvedla a poukázala na to, že realita v Rusku je mnohem horší. „O západním úpadku slýchám už od 90. let, ale když se podívám kolem sebe, vidím, jak hnijeme my,“ řekla. 

Ponomarenková apelovala na potřebu reformy ruského vězeňského systému. Zdůraznila, že trestem by měla být pouze izolace od společnosti nebo nucené práce, ale ne systematické týrání. „Běžní lidé by neměli mít možnost mučit jiné běžné lidi,“ uvedla. 

Vyzvala veřejnost, aby si uvědomila, že být apolitický není zárukou bezpečí. „V našich věznicích jsou desetitisíce nevinných lidí! Obracím se na všechny - být apolitický vám nezaručí bezpečí,“ varovala. 

Svůj projev zakončila výzvou k ukončení násilí a nenávisti. „Přestaňme ve všech vidět nepřátelé. Možná pak přestanou existovat,“ řekla. Navzdory utrpení, kterému čelí, se snažila zachovat si naději. „Život je krásný, i přes všechno. Miluji ho, i když občas stojím na hraně.“

Nyní ji čekají další tři roky vězení. „Teď budu dlouhé tři roky mlčet,“ dodala na závěr svého posledního slova před soudem. 

ntu Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít