'Zabijte ty americké bastardy!'
Masakrem z 18. srpna vyvolali
Severokorejci přízrak 3. světové války

Svět si připomíná den, kdy stál na pokraji třetí války: děsivý útok na hranici Severní a Jižní Koreje hrozil katastrofou. Kulisy? Masakr sekyrou, ohlušující rachot zbraní - a jeden přerostlý topol. Obyčejný strom, kvůli němuž Severokorejci surově ubili k smrti dva Američany. A který rozpoutal tak obří důkaz vojenské síly USA, že to šokovaný Pchjongjang vůbec poprvé donutilo k omluvě. Tedy... svým způsobem.

Korejské léto bývá nemilosrdné: slunce pálí a horký vzduch jako by do sebe natáhl veškerou vlhkost světa. Ten mohutný topol, vysoký 28 metrů a s úctyhodným kmenem o průměru skoro 1,5 metru, by si proto kdekoli jinde v Koreji hýčkali jako dárce úlevného stínu. Kdekoli jinde – jenom ne na nejstřeženější hranici světa.

27. července 1953 se možná podepsalo příměří, ale zde, na ostnatým drátem odříznutém pomezí mezi Severem a Jihem, byla korejská válka nepříjemně čilá i 23 let poté. Demilitarizované pásmo, řeklo by se. A byla by to pravda. Jenže v jeho bezprostřední blízkosti z obou stran statisíce ozbrojených vojáků a všude kolem nich hustá atmosféra studené války.

Kubánská krize po korejsku

18. srpna 1976 - přesně před 41 lety – právě tady křísla jiskra, která ten válečný led hrozila roztavit v pořádný oheň. Stačilo málo, a Korejský poloostrov se znovu mohl topit v krvi. A dost možná by s sebou stáhl ke dnu i celý svět.

Nebohý topol si nejspíš zoufal, že vyrostl zrovna na tomhle místě. Jenže jak mohl tehdy vědět, že tu jednou dohodnou klid zbraní a on se octne uprostřed čehosi nazvaného Společná bezpečnostní zóna?

Maličký neutrální prostor, známější pod anglickou zkratkou JSA (Joint Security Area) či jako „vesnice příměří Pchanmundžom“, je jediným styčným bodem podél uzavřené, téměř 250kilometrové hranice – a také jediným místem, kde ji jednotky obou znepřátelených stran mohly v rámci svých bezpečnostních operací volně překračovat. Severokorejci (KPA) i koalice OSN (UNC) tu měli své přísně střežené budovy i kontrolní stanoviště (CP). A vzrostlý topol, bohužel pro něj, bránil životně důležitému výhledu z jednoho stanoviště UNC na druhé.

Nejlepší by bylo strom úplně porazit, jenže to se zase nelíbilo Severokorejcům. A s ohledem na setrvalé napětí bipolárního světa i minulé výbuchy násilí ze strany KLDR se muselo našlapovat po špičkách. UNC proto rozhodlo, že se topolu pouze prořežou větve, a učinilo tak po předchozí domluvě se severokorejskou stranou. Tedy alespoň domnělé.

Ruce pryč od Kim Ir-senova topolu!

„Pořád mám pocit, že kdybych u toho tenkrát byl, mohl jsem zabránit vraždě,“ vzpomíná Mike Luttrull na ono dopoledne 18. srpna, kdy ke stromu vyrazila skupina složená z pěti korejských dělníků a armádního doprovodu pod velením tří důstojníků: Jihokorejce a dvou Američanů. Poručík Mark Barrett řídil zrovna nasazenou četu, kapitán Arthur Bonifas už dosluhoval – za dva dny se totiž chystal domů do Států a „mise topol“ měla podle jeho řidiče Luttrulla patřit k jeho posledním.

Krocení stromu okamžitě upoutalo pozornost severokorejských stráží v čele s nadporučíkem Pak Čchulem, sveřepým mužem, který si u vojáků UNC pro svou výbojnost vysloužil přezdívku Buldok. Asi čtvrt hodiny Severokorejci nečinně přihlíželi, v 10:50 se však situace prudce obrátila: Pak Čchul rozkázal, ať topol okamžitě nechají na pokoji, protože ho „osobně vysadil Kim Ir-sen a roste pod jeho ochranou.“

Kapitán Bonifas se na Pakova slova neohlížel: vyzval dělníky, aby pokračovali v práci, a k „Buldokovi“ se otočil zády. Načež věci nabraly bleskurychlý – a velmi děsivý – spád.

Celou událost zachytilo hned několik videokamer, a tak dnes přesně víme: že si nadporučík Pak Čchul sňal hodinky, zabalil je do kapesníku a pečlivě uložil do kapsy své uniformy; že si jiný severokorejský voják vyhrnul rukávy; že se od přilehlého mostu přiřítilo přes dvacet dalších Severokorejců, vyzbrojených palicemi; že „Buldok“ zařval: „Zabijte ty americké bastardy!“, a vzápětí se jeho muži vrhli na své šokované oběti.

Napadení byli v menšině a navíc, v souladu s platnými pravidly v JSA, neozbrojení; přinesli si jen sekery, jimiž prosekávali topol. Teď se těchto seker chopili Severokorejci. Kapitán Bonifas ve vteřině skončil na zemi, nad sebou pět severokorejských vojáků, kteří ho prakticky okamžitě umlátili k smrti tupou stranou sekery. Poručík Barrett zmizel v prohlubni za nízkou zídkou, další agresoři obklíčili a napadli zbylé členy UNC týmu.

Brutální útok netrval ani minutu; po asi 30 vteřinách do vřavy vjel jeden z vojáků UNC v nákladním autě, čímž Severokorejce rozehnal a umožnil naložit Bonifasovo tělo. Ale co se stalo s Markem Barrettem?

Pátrání nakonec odhalilo hrůznou pravdu: u kontrolního stanoviště Severokorejců se střídali nepřátelští vojáci, kteří si předávali sekeru a jeden po druhém skákali do prohlubně za zídkou. Trýznili tam Barretta – a to celou hodinu a půl, než se ho jednotkám UNC podařilo zachránit. Bohužel jen na okamžik. Poručík zemřel už během leteckého převozu do soulské nemocnice.

Dva mrtví, další zranění a výjev jak z hororu, který jeho svědci nemohli vyhnat z hlavy. „Bál jsem se týden v kuse,“ vzpomíná armádní zdravotník Chris Reilly. Když v JSA dosedl jeho pohotovostní vrtulník a on vyběhl nakládat zraněné, před očima se mu míhala zmlácená těla a groteskně vyhlížející Severokorejci, jimž z rukou a uniforem kapala krev.

Pomstít se. Jenže jak?

Co se to dopoledne stalo, si dodnes pamatují i další vojáci nasazení v demilitarizované zóně (DMZ). Kupříkladu rychlost, s níž velení po krveprolití jednalo, líčí veterán Steve Sprague. „Naše třetí četa měla jednu z nejrychlejších reakcí vůbec. Jen dvě minuty od rozhoukání sirén do příjezdu našich náklaďáků k jižní hranici DMZ. Vzpomínám, jak náš poručík vtrhl do kasáren a křičel: ‚Tohle není cvičení!'“ (Další výpovědi pamětníků např. v tomto textu Korea Times z roku 2001.)

Masakr, pro nějž se vžilo označení „axe murder incident“ (incident s vraždou sekerou), případně „poplar tree incident“ (incident s topolem), byl u konce ještě rychleji. Jenže skutečné nebezpečí teprve začínalo.

Zděšené UNC okamžitě zalarmovalo Washington a rozběhla se horečná jednání: Co teď? Čím potrestat komunisty z KLDR a ukázat naši sílu, tolik potřebnou po nedávné vietnamské facce? Jak postupovat, když chceme splatit surový útok a smrt dvou svých lidí a ukázat sílu, aniž bychom přitom rozpoutali další vítězné tažení smrti napříč Korejským poloostrovem – a následně nejspíš i celým světem?

Nervózní spor o adekvátní řešení, v němž hráli prim tehdejší prezident USA Gerald Ford, ministr zahraničí Henry Kissinger, velitel amerických sil v Koreji generál Richard Stilwell a samozřejmě i CIA (přizvukoval jihokorejský diktátor Pak Čong-hui), trval přes dva dny. Vyjádření Pchjongjangu, který masakr prezentoval jako sebeobranu před „vražedným útokem amerických imperialistických gaunerů na naše stráže“, věci příliš nepomáhala – tím spíš, že podle zjištění CIA šlo ze strany KLDR o předem promyšlený krok.

VERZE KLDR

"Dnes kolem 10:45 vyslali američtí imperialističtí agresoři 14 gaunerů se sekerami do Společné bezpečnostní zóny, aby tam svévolně káceli stromy (...) Čtyři osoby z naší strany se je vydaly varovat, aby v práci nepokračovali bez našeho souhlasu. Navzdory našim domluvám hromadně zaútočili na naše stráže a dopustili se vážné provokace bití našich mužů, přičemž využili smrtících zbraní a faktu, že byli v početní přesile. Našim strážím vzhledem k této lehkovážné provokaci nezbývalo nic jiného než se uchýlit k sebeobranným opatřením."

Kim Ir-senův režim, naznačovaly informace amerických agentů, neusiluje o válku, ale o diskreditaci Spojených států a v důsledku pak oslabení jejich vlivu na korejské půdě. Pouhé hodiny po útoku už Kim Čong-il v otcově jménu řečnil na summitu Hnutí nezúčastněných zemí ve srílanském Colombu a dosáhl přijetí rezoluce, jíž hnutí „americkou agresi“ odsoudilo a vyzvalo ke stažení armády USA z Korejského poloostrova a rozpuštění UNC.

Ve Washingtonu se mezitím dohadovalo mnohé, přičemž v sázce bylo ještě mnohem víc. Kissinger prosazoval obezřetný, ale rázný vojenský úder, padaly nejrůznější návrhy (detailní rekonstrukci čtěte zde ). A jak to drama nakonec dopadlo? Zvítězil dětsky prostý plán: Zkrátka jim ten zatracený topol porazíme!

'Operace pohádkový dřevorubec'

Snad to zní až komicky, jenže v pozadí byl promyšlený záměr. Severokorejcům se mělo dostat odstrašující lekce: symbolické manifestace síly nepřítele bez jediného výstřelu, zato extrémně rychlé a překvapivé. A ono to fungovalo! Operace Paul Bunyan, pojmenovaná příznačně po mytickém dřevorubci z americké lidové slovesnosti, skutečně zatlačila KLDR do defenzivy.

Jistě, svou roli v tom bezpochyby sehrála veškerá vojenská síla, jež operaci Paul Bunyan jistila. Neboť byla velkolepá. Posuďte sami:

21. srpna ráno vjel do JSA konvoj 23 armádních vozidel, které u topolu vypustily celkem 160 vojáků vybavených motorovými pilami. Dřevorubci se začali tužit na stromě, zatímco na jejich obranu byli připraveni zasáhnout: dvě 30členné čety vyzbrojené pistolemi a násadami od sekyr; 64 mužů ze speciálních jihokorejských jednotek, vycvičených v mistrovství taekwonda a vybavených nejen puškami a granátomety, ale také výbušninami a šťavnatými nadávkami směrem k protivníkovi; hlavně bojových vozidel namířené na most vedoucí z KLDR; desítky stíhaček a helikoptér; dělostřelectvo, pěchota i protiletadlové střely; ze zámoří přivolaná posila 12 000 mužů; letadlová loď Midway.

První omluva – nebo něco na ten způsob

Severokorejci byli konsternováni - podle zpravodajského důstojníka, který monitoroval jejich bezprostřední komunikaci, jim gargantuovská přehlídka moci „vyrazila dech“. Nezbylo jim než sledovat, jak topol mizí před očima. Operace Paul Bunyan byla spuštěna v 7:00. V 7:45 byla u konce.

Ještě v ten stejný den obdrželo ústředí UNC vzkaz od samotného Kim Ir-sena. Vyjádření severokorejského vůdce proslulo jako výjimečný a vůbec první případ, kdy KLDR uznala svou zodpovědnost za násilí spáchané v oblasti DMZ. Vyhýbavě a ve svém typickém duchu, leč přece:

„Bylo dobré, že se v Pchanmundžomu dlouhou dobu neodehrál žádný velký incident. Je ovšem politováníhodné, že se incident ve Společné bezpečnostní zóně, Pchanmundžomu odehrál nyní. Musí být vyvinuta snaha, aby se takové incidenty v budoucnu neopakovaly. Obě strany by v tomto duchu měly vyvinout snahy. Vyzýváme vaši stranu, aby se vyvarovala provokací. Naše strana nikdy neprovokuje první, ale v případě provokace přijímá sebeobranná opatření. Toto je náš setrvalý postoj.“

Hmatatelným důsledkem událostí z 18. srpna 1976 – kromě bezprostřední hrozby 3. světové války, která se naštěstí rychle rozplynula – zůstává nejen tato diskutabilní omluva, dva zmařené lidské životy a pařez pokáceného topolu v muzeu na jižní straně DMZ.

Od 6. září 1976, tedy už přes 40 let, je Společná bezpečnostní zóna rozdělena na území Severu a Jihu. Už žádná volná setkání, žádná promísená kontrolní stanoviště. Demarkační linii z obou stran vymezují pruhy z betonových desek, jež od sebe obě strany ostře oddělují. A vojáci na jižní straně? Ty tu nepotkáte jinak než v silných černých brýlích. Kdepak módní výstřelek: snaha zabránit očnímu kontaktu s „kolegy“ ze Severu. Mohl by totiž zavdat záminku ke konfliktu.

Magdalena Slezáková