‚V zimě jsme dělali zákopové svíčky, teď píšeme dopisy.‘ Ukrajinci se vrací domů jen pomalu
Vesnice poblíž ukrajinského města Izjum přetrpěly přes čtyři týdny těžkých bojů a skoro šest měsíců ruské okupace. Teď už jsou tři čtvrtě roku osvobozené. Život se do nich ale vrací jenom pomalu. Z vysoké trávy v nich stále vyčnívají ohořelé stěny a krovy střechy. Třeba do vesnice Kamenka se zatím z původních asi 1200 obyvatel vrátilo jenom necelých 90 lidí.
V zahradě padesátnice Julie kvetou měsíčky a dýně, kousek od nich stojí několik zahradník trpaslíků a vrak rozstříleného auta. „To naštěstí není naše,“ říká a ukazuje na zničený dům sousedů.
Julii ostřelování ale úplně zničilo garáž. Cihly z ní použili na opravu poničeného domu. Střechu překryli modrou plachtou s logem Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky OSN. „Už mi v domě rosly houby,“ popisuje Julia následky několika měsíců, během kterých do domu přes střechu zatékalo.
Voda je jinak ve vesnici vzácná komodita. Zvlášť ta pitná. „Musíme ji vozit z Izjumu. Ve vesnici nemáme vodovod a voda ze studní rozhodně pitná není,“ ukazuje Julie na několik kbelíků se zažloutlou zakalenou vodou. Ve vesnici chybí i elektřina a plyn. Julia má v zahradě malá provizorní kamna na dřevo.
Některé jídlo jim přiváží humanitární organizace. Domy tu opravují ze všeho, co najdou. Nový plot si Julia udělala z prázdných beden od munice, které jí v zahradě nechali ruští vojáci.
4:55
Pod přehradou záplavy, nad ní sucho. Obce závislé na kachovské nádrži se bojí, co bude, až vyschne
Číst článek
Znak invaze a štáby okupantů
Když loni na jaře ukrajinská a ruská armáda bojovala o udržení nebo ovládnutí Izjumu byla Kamenka na frontové linii. Pak ji ovládli Rusové. Na některých domech zůstává nasprejované velké bílé Z. Místní vysvětlují, že na těchto místech si ruské síly zřídily své štáby.
Lidé z vesnice utekli. Často do vesnice v nedalekých kopcích, které byly pod ruskou okupací, ale ruští vojáci jimi prošli rychleji a většina domů tak rozsáhlému poškození unikla.
„U nás shořelo deset domů, čtyři rodiny zahynuly. Ale vedlejší vesnici ostřelovali mnohem víc,“ vypráví starší paní Fedorovna ve vesnici Synyčine. Je skrytá uprostřed kopců, polí a lesů. Vede do ní jen polní cesta. Fronta je od vesnice teď vzdálená asi 50 kilometrů na východ.
Občas tu tak slyší výbuchy. „Z lymanské fronty. Když tam střílí dělostřelectvo, rakety, drony nebo protivzdušná obrana, tak to všechno slyšíme. Ale naštěstí k nám teď už nic dlouho nepřiletělo,“ popisují bezpečnostní situaci.
„Z Izjumu a Kamenky k nám přišlo 86 lidí, 20 dětí,“ vzpomínají místní na loňské jaro a boje o Izjum. Když mluví o tom, jak je v září osvobodila ukrajinská armáda, derou se jim do očí slzy.
Hlavní úder ukrajinské protiofenzivy podle médií začal. Pokud půjde dobře, potrvá tři týdny
Číst článek
„Teď bychom potřebovali, abychom na příští zimu už měli elektřinu,“ přejí si, zatímco čekají u studny s dřevěným zdobeným přístřeškem na to, až jim charkovská humanitární organizace přiveze teplé obědy.
Žlutá dodávka Myrneho neba zastaví na okraji silnice. Izjumská koordinátorka Jana v dlouhých zelených šatech z kufru vytáhne několik bílých kbelíků s polévkou a hlavním jídlem a tašky s chlebem.
Rychlá každodenní akce. Dveře dodávky se zavřou a auto míří do dalších obcí.
‚Podpořit naše chlapce‘
Pitná voda a plyn na vaření stále chybí i v další vesnici – Jaremivce. „Dřív nám tu humanitární organizace vozily alespoň barely s vodou a plynové bomby, ale teď přestaly,“ povzdychne si místní dobrovolnice.
Na teplé jídlo si na obecní úřad chodí hlavně starší lidé. V největší místnosti je malé pódium, na jeho okraji leží několik porcelánových talířů a lžíce.
Při čekání na dovážku oběda vážou místní maskovací sítě pro ukrajinské vojáky. „V zimě jsme tu dělali zákopové svíčky,“ vypráví postraší paní. „Teď naši chlapci potřebují hlavně naši podporu, tak jim píšeme dopisy.“
Z vesnice od začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu neutekla a snaží se celou dobu pomáhat těm, kteří se rozhodli podobně, i těm, kteří neměli jinou možnost než zůstat. „Za okupace nás tu bylo 88, teď už nás je 110,“ vypočítává dobrovolnice.
Vrací se i rodiny s dětmi. Před deseti dny se totiž podařilo v některých ulicích obnovit dodávky elektřiny. „Když nebyla elektřina, tak se sem rodiny s dětmi nevracely, protože děti měly online výuku a neměly by se k ní jak připojit.“
Ve vesnici nemají obchod, to nedaleké městečko Studenok má větší štěstí. Obchod v něm funguje. I tak lidé čekají před obecním úřadem na humanitární pomoc.
Penze starším lidem často nestačí, pro mladší většinou není v osvobozených vesnicích práce. I přesto se do Studenku vrátilo už přes 600 lidí. Před válkou jich tu žilo asi 1500.
