Stovky, převážně křesťanských rodin se vracejí do starého Homsu. Kdysi výstavní a starobylé město padlo za oběť válce mezi povstalci a vládními jednotkami. Po pěti letech vypadá jako rozbombardované Drážďany nebo Varšava na konci 2. světové války, už ale není městem duchů, naopak se do něj zase, i když pomalu vrací život.

2:18 18. dubna 2016 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Pan Abdul má svůj krámek se zeleninou hned za hlavním check-pointem syrské armády u vjezdu do starého města. Na chodníku vždy rozprostře pár krabic, židli, váhu a slunečník.

Naproti jeho pouličnímu obchůdku se k nebi smutně trčí zbytek minaretu, vedle stojí, no jen tak tak budova kdysi výstavního hotelu, ze kterého zbyly jen obvodové zdi.

Najednou ulicí zazní radostné hlasy. Dojemné shledání dvou přátel. Neviděli se dlouhé roky, a tak se mohutně objímají. Nechybí ani vřelé polibky na tvář.

„Moje pocity vycházejí z mého srdce, protože tohle je naše země. Jsem šťastný, že jsem se mohl vrátit a doufám, že mír brzy zavládne v celé Sýrii," svěřuje se nadšeně 51letý George.

„Prostě existuje něco, co nás tady drží, co nám nedovolí odejít. Já mám peníze na to, abych se s rodinou sbalil a odešel do zahraničí, ale jednoduše nechci. Tady jsem se narodil a tady zemřu," dodává.

O kousek dál hrají děti fotbal, branky si udělaly z několika kamenů, o které tu není nouze, a za míč jim slouží shluk ovázaných hadrů. Naprostá většina sutin už ze silnic zmizela. Do některých se ale stále nesmí, protože narušené domy se mohou kdykoli zřítit.

Cestou k hlavnímu kostelu, je slyšet stále sílící hudbu, která se line z nádvoří chrámu. Několik kluků a dívek totiž nacvičuje na Velikonoce.

Rušno je ale i v nedaleké restauraci, vůbec první, kterou tu otevřeli.

Číšník roznáší jedno jídlo za druhým, dobře zásobovaný je i zdejší bar a nechybí ani oblíbené vodní dýmky, které si vychutnávají muži i ženy.

Výhled z okna na rozstřílený dům s balkonem visícím jen na několika drátech není zrovna ideální, ale pro místní už je to prý jen detail:

„Život se sem vrací pomalu, ale zlepšuje se to. Pomáhá nám také jedna humanitární organizace, díky které si můžeme dovolit začít rekonstruovat zničený byt," vysvětluje 33letý Marcel procházející kolem ruiny evidentně zasažené mnoha bombami. Za ruku drží svou ženu, budoucí maminku.

„Nejdříve jsme se o naše ještě nenarozené dítě báli, o jeho budoucnost, ale zároveň si od našeho návratu hodně slibujeme. Takže věříme a doufáme. A taky šetříme, protože všechna výbava pro miminko je hrozně drahá. Sice tu seženete, co potřebujete, ale peněz je málo.“

Paní Mais je v šestém měsíci těhotenství, přesto se vrátila, jak společně s manželem říká, domů:

„Až vyroste, tak mu pochopitelně budu vyprávět, co se tady dělo. Aby věděl a aby se nic podobného v jeho životě už neopakovalo."

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít