Do maďarského pohraničí se stěhuje spousta Slováků
Média často informují o sporech mezi Slovenskem a Maďarskem. Hlavně za minulé slovenské vlády Roberta Fica byly politické přestřelky tak silné, že to vypadalo, že se na Dunaji snad bude válčit. Člověk potom snadno získá dojem, že Slováci a Maďaři se navzájem nesnášejí natolik, že by si spolu nestoupli ani do fronty na chleba. Pravda je ale mnohem méně dramatická. Slováci se vesele stěhují do maďarského pohraničí a svoje maďarské sousedy si nemůžou vynachválit.
Manželé Masárovi bydlí v Maďarsku už rok a půl. Chtěli domek blízko Bratislavy, jenže nemovitosti na Slovensku byly drahé a navíc nekvalitní. Tak to zkusili za Dunajem a v Maďarsku našli, co chtěli. Velký dům s velkým pozemkem je stál dva miliony slovenských korun.
„To je třetina ceny, kterou bychom zaplatili deset kilometrů za hranicí na Slovensku,“ říká pan Masár.
„Měl jsem rodný dům v Trenčíně jako víkendový dům. Ale řekli jsme si, že tu chceme bydlet. Vůbec toho nelituju. Nikdy v životě mi nebylo tak dobře,“ říká pan Masár.
Vesnice Dunakiliti rozhodně není metropole nočního života. Můžete tu tak maximálně chodit na procházky nebo obdivovat bobry v zátočinách Dunaje. Za vším ostatním musíte dojet autem, většinou do Bratislavy. Není to však žádné umělé satelitní městečko, ale skutečný venkov s normálními sousedy, na které se můžete obrátit, když se vám pokazí auto nebo potřebujete pomoct na zahradě.
Paní Masárová vzpomíná, jak nedávno při sněhové kalamitě přijeli domů a cesta k jejich vratům byla proházená. To jejich maďarský soused vzal lopatu a z dobré vůle uklidil i vedlejší chodník. „Snažíme se vycházet si vstříc,“ vysvětluje paní Masárová.
„V sobotu ráno, nebo když jsme v týdnu ráno v Dunakiliti, tak manžel odhází sníh sousedům. Pokud sněží v době, kdy jsme v práci, můžeme se spolehnout na to, že když přijedeme domů, sníh je odházený,“ dodává Masárová.
Jazyková bariéra není nepřekonatelná. Kdo chce, ten se domluví. A navíc, paní Masárová se začala sama učit maďarsky.
„Maďarská studentka nám pomáhala, byli jsme se představit u starosty, informovat se co se může a co se nemůže,“ ilustruje paní Masárová začátky v Maďarsku
Jdeme skrz vesnici, tu a tam stojí auto se slovenskou poznávací značkou. Slováci pomalu kolonizují maďarské pohraničí, ostatně totéž dělají i v sousedním Rakousku o pár kilometrů dál.
Politika je jinde
Tady v Dunakiliti mají ještě pořád převahu Maďaři, jinde už se ale z maďarského venkova pomalu stává venkov slovenský.
„Když jsem sám s vnučkou a nechce se mi vařit, zajdu sem do restaurace na menu, ale do hospody večer ne,“ říká pan Masár. Na otázku, jak si objednává, odpovídá:
„Podívejte se, většina těchto obchodníků už umí i základní věci ve slovenštině. Jak říká váš prezident Klaus: obslouží vás ne proto, že vás má rád, ale proto, že vydělá.“
Za celé odpoledne neslyším od Masárových jediné špatné slovo o místních Maďarech, mají tu prý dobré a slušné řemeslníky, pohodové obchodníky i vstřícné úředníky. V Budapešti by se asi na Slováky dívali s větším despektem, ale tady v pohraničí nemá nikdo s nikým problém.
„Umím si představit, že v Maďarsku strávíme zbytek života. Pokud budeme ještě zvládat řízení,“ říká paní Masárová.
Teď je na maďarsko-slovenské politické frontě zrovna klid, ale další přestřelky určitě přijdou. A zatímco si politici budou v televizi vyměňovat ostrá slova, Masárovi si budou možná zrovna se sousedem přes plot posílat komplimenty o hezky vonícím guláši nebo o pěkně rostlých jahodách. Čert vem politiku.
