Válečná reportérka: Znásilnění je efektivní a ‚levnou' zbraní. I proto je tak těžké proti němu bojovat
Naše těla, jejich bojiště. Tak britská novinářka Christina Lambová nazvala svou knihu popisující skrze jednotlivé příběhy taktiku znásilňování jakožto válečné zbraně. Sexuálnímu násilí podle OSN například v Bosně a Hercegovině čelilo až 50 tisíc žen, od začátku konfliktu v Kongu jich jsou statisíce. „Chtěla jsem, aby si lidé uvědomili, že jde o globální problém, nejsou to individuální případy,“ popsala pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál reportérka.
V knize popisujete výpovědi obětí znásilnění od Latinské Ameriky přes Evropu po jihovýchodní Asii. Konflikty nebo situace, v rámci nichž k činům dochází, mají různý původ. Co ale všechny spojuje v tom, že v nich sexuální násilí hraje roli válečné zbraně?
Nedá se říct, že by šlo o jeden konkrétní region, náboženství nebo etnicitu. V zásadě v každém aktuálně probíhajícím konfliktu se se sexuálním násilím bohužel setkáte, nicméně důvody se liší případ od případu.
Luxusní kožich a pod ním znetvořené tělo. Mít silný a publikovatelný snímek je těžké, říká válečný fotograf
Číst článek
Smutným faktem ale všude zůstává, že znásilnění je velmi efektivní a „levnou“ zbraní, chcete-li terorizovat nebo ponížit stranu nepřítele, a i proto je tak těžké proti tomu něco dělat. Zpravidla jde útočníkům o to vyhladit nebo zničit určitou demografickou skupinu, čehož jsme byli svědky mimo jiné ve Rwandě, Bangladéši nebo u jezídů. V Kongu za tím ale třeba jsou i ekonomické důvody.
Kromě traumatu život obětí často provází i stigma. Zmiňovala jste to ve vícero situacích, například u filipínských či korejských žen, které Japonci odvlekli během druhé světové války. Popisovaly, jak se to často styděly své rodině říct, protože se setkaly s odsouzením právě od ní, o společnosti pak nemluvě…
Myšlenka, že to oběť udělala něco špatně, platí vůbec v mnoha případech znásilnění, je to asi jeden z nejsmutnějších důsledků. Vybavuji si nigerijské dívky unesené Boko Haram, donucené jim sloužit jako sexuální otrokyně, které po osvobození vojáci znovu znásilnili. A jejich komunity se k nim pak ještě otočily zády, protože měly za to, že jim islamisté vymyli mozky.
Ani u jezídů to nebylo jednoduché. Jejich duchovní vůdce Bábá Šajch je nakonec přesvědčil, že ženy unesené Islámským státem jsou hrdinky, což bylo velmi důležité. Jenže zapomněl zmínit děti. Musely si tak vybrat, buď se bez dětí vrátí zpět k jezídům, nebo zůstanou s nimi, ale u svých únosců.
Jedním problémem tedy je, že nikdo nenese odpovědnost za spáchané trestné činy a je velmi těžké se dovolat spravedlnosti, a druhým je právě nekonečné stigma. Rohingské ženy nebo dívky unesené Boko Haram souhlasily s tím popsat jednu z nejtěžších životních situací a jsou ochotné mluvit, ale nejsou tolik vidět, nikdo s tím nic nedělá.
U jedné mladé jezídky jsem viděla, že je pro ni opravdu strašně těžké se k minulosti vracet, ale chtěla pokračovat, protože pokud budou podle ní lidé vědět, co se jim stalo, nemohou se pak vymlouvat na nevědomost. I to všechno mě přimělo knihu napsat.
Nikdy vás prý nepřestane pronásledovat pocit znásilněných, podle kterých „v hrobech leží ty šťastnější z nich“. Co vám prochází hlavou, když slyšíte, že by raději volily smrt, než se celý život vyrovnávaly s danou bolestí?
Příběhy je velmi nesnadné číst, nelehké psát a opravdu nepředstavitelně těžké poslouchat. Říkáte si, co může útočníkům přinášet to, když například ženu přiváží ke stromu a před očima dětí ji znásilní. Těžce se nad tím vším přemýšlí.
Byla jsem naštvaná a asi chtěla i určitým způsobem knihou šokovat, aby se v lidech vzbudilo povědomí o tom, co všechno se děje a že nejde jen o pár jednotlivých případů, nýbrž o globální problém.
‚Nic se nezměnilo'
Když se ptáte místních úřadů, vůdců komunit a podobně, proč nikdo nenese odpovědnost a jak je možné, že k tomu v daném místě stále dochází, jaké slyšíte nejčastější důvody, proč tomu nedokáží zabránit?
Spíše než mluvit o prevenci bychom asi měli změnit způsob, jak na daný trestný čin nahlížíme. Proč se to děje? Protože za to nejsou dostatečné postihy. Nejde o to, že by nám chyběly zákony, ale lidé jsou velmi laxní v tom, aby něco dělali. Podobné to je ale všude. Když si vezmete Velkou Británii, méně než dvě procenta nahlášených případů za poslední rok vedla k nějaké formě trestního stíhání. A to je strašně málo.
Christina Lambová
Je britská válečná novinářka, spisovatelka a hlavní zahraniční zpravodajka The Sunday Times. Zaměřuje se především na dopad válečných konfliktů na ženy. Pokrývala mimo jiné sovětskou okupaci v Afghánistánu, konflikty v Libyi, Iráku, Angole nebo Sýrii. Zabývá se také osudy jezídek unesených Islámským státem nebo dívek zajatých Boko Haram. Je autorkou knihy Naše těla, jejich bojiště, spoluautorkou publikace Já jsem Malála a laureátkou několika britských i mezinárodních ocenění.
Z mnoha válečných míst vyplývají na povrch děsivá svědectví o tom, že útočníci znásilňují i ty nejmenší. „Když budou znásilňovat nemluvňata a malé děti, získají nadpřirozenou obranu. Když smíchají panenskou krev s bylinami, zaručí jim to neviditelnost.“ I těmito cíli, jak uvádíte, dokáží různí představitelé v Kongu vybízet k sexuálnímu násilí na dětech. Zmiňovala jste lékaře Denise Mukwegeho, do jehož nemocnice se pak oběti často dostanou. Kolik takových případů jste tam za strávenou dobu viděla?
Během jednoho týdne jsem viděla šestiměsíční dítě a čtyřletou holčičku, které někdo znásilnil. Nedokážete to pochopit. Denis říká, že sice dostal Nobelovu cenu a všichni slyšeli jeho projev, ale stejně se nic nezměnilo. Oběti jsou pořád mladší a mladší, některým rodinám se to stává po generace.
Jinak je to velmi pozoruhodný člověk, nábožensky založený. Možná je právě víra to, co mu pomáhá. Také to může být pocit, že za dané děti a ženy musí mluvit a něco s tím prostě dělat.
Abychom situaci v zemi uvedli do trochu širšího v kontextu, podle místních jde násilné straně, ozbrojencům, hlavně o těžbu nerostných surovin, především kobaltu, zlata či rudy coltan. Cílem systematického znásilňování je obyvatele z území vyhnat. Kde kromě Konga jste se s obdobnými důvody setkala?
Myslím, že v daném kontextu bychom měli také trochu přemýšlet o původu věcí, které běžně používáme. Jinde než v Kongu jsem na to zatím nenarazila, ale nedávno jsem mluvila s odborníkem na řešení konfliktů jedné těžařské společnosti, podle kterého ke stejným situacím dochází i v Zambii.
Tálibán vyhrožuje aktivistce videem jejího znásilnění. Záběry dokazují sexuální útoky na afghánské ženy
Číst článek
Známé jsou zlehčující výroky mimo jiné amerického exprezidenta Donalda Trumpa, brazilského exprezidenta Jaira Bolsonara nebo filipínského exprezidenta Rodriga Duterteho. Jak moc velký problém v otázce uznání vážnosti daných činů světoví politici představují?
Podle mě je to celé propojené s nedostatkem žen v politice, mírových silách nebo justici. Žádné mírové jednání na světě momentálně nevede žena a vůbec všeobecně jsou v nich málo začleněné. Jenže právě zde se řeší, kdo bude postaven před soud. A když u stolu sedí jen muži, často znásilnění nepovažují za tak vážný problém.
Mám také pocit, že od doby, co jsem novinářkou, na světě nyní probíhá snad nejvíce konfliktů najednou a vedení mnoha států nejsou ideální. Navíc se také od začátku války na Ukrajině či útoku Hamásu na Izrael v loňském říjnu už svět tolik nezajímá o jezídy, dění v Afghánistánu, Jižním Súdánů či Tigraji, kde ale také byly tisíce žen znásilněny.
Ženský pohled
Například britský politik William Hague se snažil o problému na půdě OSN zahájit větší debatu, ale často se setkal s názorem, že když muži narazí na ženskou záležitost, tedy znásilnění, předpokládají, že si to ženy tak nějak vyřeší samy. Jak se tedy s podobným přístupem může dát něco změnit?
To jsme opět u toho, proč je třeba do řešení konfliktů více zahrnovat i ženský pohled. Kdyby bylo více premiérek či prezidentek, předpokládám, že by se téma bralo vážněji. Jak jsem popisovala v knize, jednoho ze soudců v Iráku, který měl na starosti členy Islámského státu, jsem se tázala, jestli měli i jezídské sexuální otrokyně, na což odpověděl, že ano.
Ptala jsem se tedy, proč znásilnění není jedním z obvinění, a on se jen smál s tím, proč by to tam dával, vždyť přece zabíjeli lidi. Společnost to často nebere jako problém, chybí jí porozumění. Byla jsem válečnou zpravodajkou roky a ani mně nedocházelo, v jak moc velké míře se to děje, tak jak by to mohli lidé mimo profesi vědět.
V posledních letech se problematika dostává trochu více do povědomí vzhledem k Ukrajině a znásilňování ze strany ruské armády. Nepamatuji si, že by se o tématu kdy tolik psalo. Když jsem pár let zpátky chtěla dělat reportáž s podobným námětem, dostala jsem odpověď, že to je „až moc“ a nikdo to nebude chtít číst, natož v souvislosti s tím přemýšlet.
Pořád doufám, že se ale celé vnímání změní. Už jen fakt, jak moc se o tom ve spojitosti s Ukrajinou, kdy začaly padat i žaloby, mluví, je v rámci situace dobrou zprávou a snad náznakem, že se věci mohou posunout správným směrem.
Knihu začínáte právě příběhem z Ukrajiny. Všichni máme v paměti děsivé příběhy z Buči, Irpině. V poslední době se nicméně objevuje stále více zpráv o tom, že oběťmi sexuálního násilí jsou ze strany ruské armády ve značné míře i muži. Psala jste, že s podobnými zprávami jste se setkala už i v Bosně, Afghánistánu, Čadu nebo syrských věznicích. Nejde tedy pořád jen, i kvůli stigmatu, o špičku ledovce?
V souvislosti s ruskou armádou mě nejprve pořád zaráží, že jsem o hrůzách, kterých se na ženách dopustila, psala už v souvislosti s druhou světovou válkou. Nečekáte, že budete podobné horory vídat i dnes. Nemáme důkazy, že by její vedení znásilnění přímo nakazovalo, nicméně do rozkazů nevidíme.
Sexuální násilí jako zastrašování civilistů. Ukrajina eviduje na 300 případů od začátku války
Číst článek
Co se týká mužů, nemyslím si, že by u ní šlo o úplně novou věc. Mimo to si ještě k danému tématu vybavuji rozhovor s jedním mužem z Mauritánie, kterého bez obvinění několik let zadržovali a mučili v Guantánamu (kontroverzní americké zadržovací zařízení na Kubě, kde končí například podezřelí z teroristických útoků, pozn. red.)
Když jsem ho zeptala na jeden z klasických novinářských dotazů, tedy co nejhoršího zažil, zmínil sexuální násilí s tím, že ho napadla jedna z dozorkyň. Říkal, že se cítil jako objekt a od té doby má problémy s intimitou, což je přesně to, co říkají i ženy.
Když jsme mluvily o nedostatku žen v politice či justici, nemůže být jejich nízké zastoupení v určitých armádách příčinou právě i toho, proč je mezi danými vojáky taktika znásilnění tak rozšířená?
Dává to smysl. Jinak to ale také dost souvisí se všeobecnou kulturou země a někdy i kolektivním pocitem, že to musí dělat, protože tak činí ostatní. Myslím ale, že opět více žen by v armádách přineslo změny.
Odvaha mluvit
Zmiňovala jste klasickou novinářskou otázku. Co nejhoršího jste kdy tedy vyslechla?
Nejhorší asi bylo poslouchat příběhy jezídek. Bylo to poprvé, kdy jsem v takovém rozsahu mluvila s takto nevinnými, mladými ženami, které si ale prošly nepředstavitelnou hrůzou. Popisovaly, jak sloužily jako sexuální otrokyně, jak si je muži vybírali doslova na trhu, kde jim šahali na vlasy, na prsa.
I jezídi se sami sebe ptají, proč je svět tolik opomíná. Mnozí z nich se stále nemohou vrátit domů, mnohé ženy a děti se stále pohřešují. Pak mě napadají ještě Filipínky, které několik let žily s tím, že se bály o své minulosti mluvit. Rodiny jim často říkaly, že sdílením příběhu na veřejnosti na ně akorát snesly hanbu, ony ale i tak našly odvahu mluvit. Každá žena, se kterou jsem jinak kdy mluvila, odpovídala, že chce hlavně spravedlnost.
Mají kromě toho všichni něco dalšího společného v tom, co jim pomáhá o traumatu mluvit, žít s ním? Například, aby se to už nikomu nestalo?
To určitě také často zmiňují. Vzpomínám si třeba na ženy ve Rwandě, které byly strašně zklamané z toho, že jim se sice některé odpovědné podařilo dostat před soud, ale v mezinárodním kontextu to k ničemu nevedlo.
Tisíce lidí v Brazílii protestovaly proti potratovému zákonu. Ženám by hrozily vyšší tresty než pachatelům
Číst článek
Rovněž neexistuje nějaká velká mezinárodní organizace, která by se výlučně daným problém zabývala, jde spíše o menší lokální asociace, které si ale nemohou vždy navzájem předávat zkušenosti.
Pozoruhodné jsou také Argentinky, které své děti ztratily během vojenské diktatury. Přes čtyřicet let chodí týden co týden s transparenty na hlavní náměstí v Buenos Aires a stále pátrají po zmizelých dcerách a synech. Myslím, že sílu berou z toho, že se jim přeci jen podařilo několik dětí či už vnoučat najít, a tak mají motivaci pokračovat.
Ona celá tato problematika má i jednu pozitivní stránku, potkáte totiž opravdu výjimečné lidi, kteří se snaží něco změnit, někoho zachránit. Jinak bych svou práci už asi vzdala, ale právě i to vám dodává naději.
