Americké děti se vracejí do školních lavic. Pro prvňáky je nejtěžší loučení s rodiči
Českým školákům začíná poslední týden prázdnin, ve Spojených státech už jdou ale na mnoha místech do školy už dnes. A i když obě země dělí oceán a tisíce kilometrů, radosti, starosti a hlavně emoce školáků a jejich rodičů jsou stejné.
Ředitelka Marita Sherburnová vládne už deset let pevnou rukou škole Wood Acres Elementary na předměstí Washingtonu.
V českém prostředí by to byla to klasická obecná škola od 1. do 5. třídy. Jen s tím rozdílem, že sem chodí také pětileté děti do přípravného ročníku.
„Máme skoro 800 žáků a 90 zaměstnanců – učitelů a podpůrného personálu. 31 vyučujících vede vlastní třídu. Ostatní jsou specialisté na tělocvik, výtvarnou výchovu, jazyky a také pro výuku dětí se zvláštními potřebami,“ popisuje ředitelka.
Ve škole na washingtonském předměstí Bethesda natáčel zpravodaj ČRo Vít Pohanka
Než se školní chodba hlasy dětí, zbývá ještě trochu času. Zkušené ředitelce dělá největší starosti počasí.
„Každá máma a táta chce svého školáka nebo školačku první den roku doprovodit. Organizujeme přivítání venku před školou a na hřišti. Na každou třídu tam čeká někdo s velkým transparentem. Takže všichni vědí, kam se zařadit a tam dají také průchod svým emocím. Když je hezky, odbude se to všechno venku a mně spadne velký kámen ze srdce,“ vysvětluje.
A když bude pršet? „Všichni se musejí vejít dovnitř, celé se to komplikuje. Rodiče a děti musejí najít své místo na chodbách, ve vstupní hale a v tělocvičně,“ říká Marita Sherburnová.
Těžké loučení
Problémy v takovém případě nedělá ani tak organizace, ta se dá připravit a nacvičit. Horší je to s emocemi rodičů. „Nejtěžší je loučení. Hlavně pro rodiče dětí ve školce. Snaží se je doprovodit až do třídy a my je musíme u dveří zastavit. Dokonce zatahujeme rolety oken v přízemí – rodiče se snaží nakukovat dovnitř a některé děti to rozpláče. Vidí venku maminku a tatínka, a ti často také pláčou,“ vypráví ředitelka.
Marita Sherburnová učí v Montgomery County na předměstích Washingtonu už třicet let, posledních deset let je ředitelkou. Podle jejích zkušeností pláčou první školní den více rodiče než děti.
„Rodiče uroní víc slz než děti. Ty jsou zaplavené i jinými emocemi: očekáváním, radostí i obavami a na pláč často prostě nemají čas,“ vypozorovala ředitelka.
