Z konzervativců se postupně stává menšina, i proto útočí na liberály a progresivní hodnoty, říká politolog
V politice roste význam témat definujících hodnoty liberalismu a konzervatismu. Slovenský premiér Robert Fico by rád „hráz proti progresivismu a liberalismu“, maďarský premiér Viktor Orbán zase buduje otevřeně neliberální režim. „Jedním z vysvětlení je, že se někdejší konzervativní většina cítí ohrožena,“ vysvětluje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál politolog Vlastimil Havlík z Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI.
V poslední době můžeme u nás i v některých sousedních zemích pozorovat, že se ze slov „progresivní“ či „liberální“ staly v politice nadávky. Ve střední Evropě to vidíme hlavně na Slovensku, v Maďarsku či za minulé vlády v Polsku. Dá se říci, že je na vzestupu hodnotový konzervatismus, který odmítá progresivní myšlenky, má odmítavé postoje k právům LGBT lidí, zelené politice atd.?
Myslím, že odpověď může mít v zásadě tři roviny. První z nich se týká postojů veřejnosti, přičemž dostupná data, týkající se Evropy, ukazují, že mezigeneračně dochází k postupnému, ne skokovému oslabování sociálního konzervatismu.
25:48
Krajní pravice slibuje ‚welfare šovinismus‘ pro bílé a místní. Snadné recepty ale nefungují, tvrdí politolog
Číst článek
Jenže, a tím se dostáváme k druhé rovině, zároveň i vlivem externích událostí typu mimoevropské imigrace dochází k tomu, že roste význam témat, která definují hodnotový liberalismus a konzervatismus, což vede k viditelnému odporu vůči posilování liberálních politik. Někteří autoři – třeba Norris a Inglehart – tak mluví o tom, že někdejší konzervativní většina se postupně ocitá v menšinovém postavení a cítí se ohrožena posilováním liberalismu, což vede následně k odporu vůči liberálním změnám.
Tento argument je pak podpořen tím, že se bavíme o postojích, které v zásadě definují něco jako „způsob života“ či přímo identitu, která je ohrožena. Čili nutně nemusí jít o numerický nárůst hodnotového konzervatismu z hlediska podílu v populaci, ale spíše o snahu tyto hodnoty bránit.
A třetí rovinou je potom, jak se tato obrana zhmotňuje z hlediska stranické soutěže, politických diskusí a následně i podoby veřejných politik. Mám tím na mysli vzestup krajně pravicových stran, které často stavějí právě na sociálně konzervativních postojích a jejichž pozice je momentálně mnohem silnější než v minulosti, jednak i to, že krajně pravicovou agendu se celkem často snaží používat zavedené strany a pak také to, že v některých oblastech dochází k zavádění politik, které vycházejí ze sociálního konzervatismu.
Stranický kompas iROZHLAS.cz: pravolevá osa slábne, i v Česku převládlo dělení na konzervativce a liberály
Číst článek
Tolik k možnému vzestupu konzervatismu. Jak s tím poté souvisí útoky na liberální či progresivní politiku?
Nejsem si úplně jist, jestli se dá oddělit v odpovědi to, co nazýváte progresivismem a liberalismem. V rámci politické soutěže se často používají jako synonyma, v politické teorii je odlišujeme.
Jako příklad bych uvedl třeba Slovenskou národní stranu, jejíž jeden slogan před posledními volbami byl boj proti „liberalismu“, čímž bezpochyby myslela to, že se staví negativně proti právům sexuálních menšin či proti feministickým požadavkům a samozřejmě z hlediska politiky především proti Progresivnímu Slovensku.
Snad by se dalo říci, že se bavíme o sociálním nebo kulturním liberalismu na jedné straně a na straně druhé sociálním konzervatismu, což je důraz na „tradiční“ rodinu, materialismus, nebo třeba otázku potratů, ale do jisté míry také nacionalismus.
Vyprazdňování významu
Právě na Slovensku je této debaty plný veřejný prostor. Když Robert Fico skládal v roce 2016 svou třetí vládu, nazval ji „hrází proti extremismu“, nyní v čele svého čtvrtého kabinetu volá po stavbě „hráze proti liberalismu/progresivismu“. Co lze číst za touto jeho radikalizací, že se možná stal někým, před kým by v roce 2016 sám stavěl hráz? Anebo jde o další z jeho pragmatických úkroků?
Pokud se podíváme na kariéru Roberta Fica, tak není těžké dojít k závěru, že se jedná o mimořádně pragmatického politika.
Fico dělá strašně nebezpečnou politiku. Aby si udržel popularitu, musí stále přidávat pod kotel, říká Weiss
Číst článek
A také schopného politika, který se ujal právě této zmíněné příležitosti a dokázal svůj iliberální narativ propojit s poptávkou části společnosti. Zkrátka vyhodnotil svoji radikalizaci jako potenciálně volebně prospěšný krok.
Místopředseda jeho strany Směr a nový europoslanec Ľuboš Blaha mluví dokonce o boji proti „liberálnímu fašismu“. Nedochází v tomto případě k už úplnému vyprazdňování významu pojmů?
Kdysi jsem odpovídal na podobnou otázkou týkající se termínu krajní pravice a tehdy jsem říkal, že odpovím podobně, jak odpovídá někdy náš malý syn: „Ano-ne.“
Na jedné straně existuje akademická diskuse a shoda na tom, co znamená fašismus. A potom je politická komunikace a s ní spojené nálepkování s cílem vlastního politického zisku.
Fašismus má pro většinu velmi výrazně negativní konotaci a tak může být efektivní strategií ho využít při nálepkování liberalismu nebo sociálně liberálních politiků a zároveň kvůli tomu hodně negativnímu významu k posílení polarizace a delegitimizaci protivníka. To jsou i výroky o „nové totalitě“, i když v reálu napadané politiky mají k totalitě pořádně daleko.
A ještě k tomu „ano-ne“. I když se jedná o formu negativní kampaně, tak samozřejmě ano, dochází k vyprázdnění tohoto termínu.
Otevřeně neliberální demokracii buduje ve své zemi maďarský premiér Viktor Orbán, který byl v mládí liberálním oponentem komunistického režimu. Dá se i v jeho případě mluvit o kalkulu, nebo jeho politická transformace vychází z objektivních důvodů?
Orbán je podobný případ jako Fico. Jeho přerod vnímám jako pragmatický krok, který využil určitých příležitostí a faktického kolapsu maďarské postkomunistické levice nebo imigrační krize a snad i podoby politické transformace, jak o ní diskutovali Krastev a Holmes.
Maďarsko zjednodušilo vstup Rusům a Bělorusům. Zbytek Evropské unie se bojí ‚skuliny pro špiony‘
Číst článek
Právě Ivan Krastev a Stephen Holmes psali o zklamání ze západního liberalismu už v roce 2019. Zmiňují, že mnohé země v čele právě s Orbánovým Maďarskem se od něj ve střední a východní Evropě po třech dekádách od konce komunismu začaly vědomě odvracet. Tento trend se, zdá se, nijak nezastavil…
Jejich teze, která není přijímaná bez problémů, vychází z toho, že se po pádu komunistického režimu stal model západní liberální demokracie na čas jediným akceptovatelným vzorem hodným následování.
Tvrdí, že stávající vzestup iliberalismu je opožděnou odpovědí ani ne tak na ztrátu národní suverenity, ale až národní důstojnosti v důsledku procesu v zásadě nucené „westernizace“ a „evropeizace“ po roce 1989. Nucené právě proto, že šlo o jediný akceptovatelný vzor hodný následování.
Tuto argumentaci najdeme v komunikaci antiliberálních nebo populistických aktérů typu maďarského Fideszu nebo SPD Tomia Okamury. To jsou ty narativy o tom, že jsme kolonií EU, o diktátu apod., kdy nejde jen o prostou suverenitu, ale o konstrukci situace, kdy daná země je v podřízené pozici vůči EU či Západu.
Tohle je nicméně jen část příběhu, dalšími střípky jsou v průměru více sociálně konzervativní společnosti v zemích bývalého východního bloku, imigrační krize, ale i ekonomická krize po roce 2008, která přispěla ke zpochybnění nerozporovatelné pozice Západu. Řada populistických aktérů svoji politickou komunikaci začala budovat i kolem tohoto iliberálního a někdy protizápadního narativu.
Krajní pravice a levice. Jak je poznat na příkladu parlamentních voleb ve Francii
Číst článek
Politolog Jan Charvát přišel s myšlenkou, že politický národní konzervatismus jako spojení sociálního konzervatismu a nacionalismu logicky může vést až k rasismu, xenofobii či antisemitismu. Dojdete tam přes tezi o tom, že váš národ je důležitější než ostatní a že ve své zemi nechcete jiné lidi. Dokážete s tímto pojetím souhlasit, nebo byste to rozporoval?
Sám moc termín národního konzervatismu nepoužívám. Nicméně pokud se bavíme o vzestupu krajní pravice – a ptal jste se třeba na Orbána, Fica nebo Směr, kteří využívají krajně pravicovou rétoriku –, tak jejím definičním znakem je tzv. nativismus, tedy exkluzionistická forma nacionalismu. Což je to, o čem mluví kolega Charvát.
Je to antipluralistická rétorika, lidi nebo ideje označíte jako nepatřící k vašemu národu nebo „vašim lidem“, protože to nemusí nutně být národ, ale etnikum, náboženství atd. Tito jsou tak nejenom jiní, ale hlavně je rámujete jako nebezpečí, a ve své zemi je tak ideálně vůbec nechcete, nebo je považujete za druhořadé. Čili nepochybně je součástí této rétoriky xenofobie a může to být i rasismus.
