Vražda je nejhorší věc. Když ji stát neobjasní, je to špatný signál, říká investigativní novinář Kmenta
Aby mohl být člověk dobrý investigativní novinář, potřebuje skvělého šéfa. Alespoň to v rozhovoru s Janem Pokorným na Radiožurnálu říká Jaroslav Kmenta, investigativní novinář časopisu Reportér, který během své kariéry rozkryl už řadu kauz. Je také čerstvým držitelem prestižní Ceny Ferdinanda Peroutky.
Někteří investigativci se usmějí jenom občas. Chodí zachmuření a dívají se na své okolí pátravě, kouří třeba lulku. Vy působíte dobrosrdečně, usměvavě. Pomáhá vám to v práci investigativního reportéra? Že se třeba objekt vašeho zájmu zapomene a řekne si: Takový dobrosrdečný, vždyť se na mě směje, ten bude fajn?
K tomu bych řekl jenom dvě věci. Nejdřív, mám čerstvou zkušenost, že se mnou dělala rozhovor kolegyně z České televize a na první moment, kdy mě viděla – anebo když jsem s ní komunikoval zezačátku ještě ne osobně – se mě skoro bála. Že jsem prostě působil velmi odměřeně. To je tím, že když si někoho nepustím až příliš k tělu, tak jsem opravdu „trošku svůj a trošku zlej“. Ale ve skutečnosti nejsem. Ale pak, když jsem ji k tělu připustil, samozřejmě v uvozovkách, se úplně rozzářila a říkala: Jé, vy jste úplně normální! A já říkám: To je, takový to je.
Mně to vyhovuje, protože jsem někde četl studii, že lidi tak trošku zaoblený jako já s kulatým obličejem vyvolávají v lidech větší důvěru. Tak proto jsem takový. Když už pak takhle mluvím, kafuju se s lidmi, jsem upřímný, milý, protože si myslím, že to patří k práci novináře. Umět z lidí vytáhnout různé druhy informací. A to nemůžete dělat tak, že byste na ně byl zlý a klečel na nich.
Kauza Ivana Lhotského
Shodou okolností je v dnešním (pátečním, pozn. red.) vydání časopisu Reportér váš velký text o tom, že za pár dní bude promlčený jeden z nejvážnějších zločinů spojených i s českou politikou, tedy střelba na sponzora České strany sociálně demokratické, kdysi, když ji vedl Miloš Zeman, Ivana Lhotského. Tam se stalo, že policie někdy před pěti lety dospěla k přesvědčení, že čin souvisel se sponzoringem strany a spory o deblokaci ruského dluhu. Vy jste po tom pátral dál i teď pár týdnů před tím, než má kauza odejít do archivu promlčených spisů?
Vlastně jsem ani nečekal, že přijdu ještě na něco zajímavého a nového. Spíš mě zaujalo – tahle velká přelomová událost, která se stala 1. března 1999, přelomová z toho úhlu pohledu, že to byl pokus o vraždu, která sahala v podstatě do nejvyšších pater politiky, protože to fakt souviselo s financováním tehdejší vládní strany. A najednou jsem si říkal: Pojďme se na to podívat, vyprší promlčecí lhůta a bude to velký pomníček té politice a zároveň i policejní pomníček, protože se to nevyšetřilo.
Zjistil jsem, že v roce 2005 policie potajmu nastřádala docela solidní informace, které ji vedly k naprosto jednoznačnému přesvědčení, že mají jednoho podezřelého z možné pětice lidí, kteří se na tom podíleli. A dokonce v nějaké velmi zajímavé a vyfutrované analýze se zavazovali, že by mohli zkusit toho člověka obvinit na základě sesbíraných důkazů a svědeckých výpovědí a pokusit se případ úplně objasnit. A to vlastně nikdy nebylo známo. Ono se říkalo, že po roce kauza usnula, že se nezjistilo, kdo to udělal, a pak po letech se řešilo, jestli to otevřít. Ale s tím, že by měli konkrétního člověka, jsem se setkal poprvé.
Silná témata a politika. Cenu Ferdinanda Peroutky získali Jaroslav Kmenta a Ondřej Kundra
Číst článek
Velmi mě to zarazilo. I proto je to zajímavý text, protože tam toho člověka nezmiňujeme, protože existuje presumpce neviny, a to musíme dodržovat. Ten člověk nebyl nikdy obviněný. Ale myslím si, že to není text o tom, že novináři pátrají po vrahovi, ale o tom, že nefungoval systém, který nebyl schopný najít vraha, který se pokusil zabít člověka.
Ivan Lhotský loni zemřel. Po pokusu o vraždu ztratil paměť, byl odsouzen k životu na vozíku. Myslíte si, že třeba i na základě vašeho zjištění se na případu dá policejně ještě něco odpracovat?
Myslím, že hlavně v roce 2005, kdyby to začali dotahovat do konce, mohli něco udělat. Teď už je šibeniční lhůta těsně před vypršením, že se jim to zřejmě nepodaří. Článek je poselstvím třeba pro nejvyšší státní zastupitelství, pro vrchní státní zastupitelství takový zdvižený prst. Podívejte, jsou tady věci, na které by se opravdu policie nebo orgány činné v trestním řízení měly zaměřit, byť to jsou staré kauzy. Protože jsou hrozně závažné. Vražda je nejhorší věc, co se může stát, a když ji stát nedokáže objasnit, tak si myslím, že je to hrozně špatný signál o fungování státních složek a vůbec celého demokratického systému.
Nemluvě o tom, že to není jediná vražda tohoto druhu, kterou se dosud nepodařilo objasnit.
Přesně. Pokud nepočítám takzvané „domácí zabíjačky“, že se pohádají a tak, to se docela často stává a statistika objasněnosti je obrovská, tak u mafiánských poprav nebo vražd v podnikatelském nebo politickém prostředí jsem napočítal za uplynulých 25 let 20 vražd, které nikdy nebyly objasněny.
Krejčířova jediná šance na přežití
Dlouhodobě sledujete osud Radovana Krejčíře, zločince, který české policii svého času uprchl a dnes je ve vězení v Jihoafrické republice a zřejmě by rád, kdyby ho vydali do České republiky. Co je kolem něj nového?
To jste mě zaskočil, protože vzhledem k tomu, že pracuju na dalších aktuálních tématech, je pro mě Radovan Krejčíř už vlastně uzavřená záležitost. Nicméně jsem se poptával asi před 14 dny, v jakém je rozpoložení, a co vím, jeho snaha se dostat aspoň na vydání do České republiky, do českého vězení, je obrovská. Je to totiž jeho jediná šance, jak přežít.
Přežít, jak si neodsedět těch 35 let?
Jak přežít. Protože tam je to v podstatě na doživotí. Minimálně první trest, který dostal a který ještě neskončil, protože soudů s ním bude víc, tak 30 let nebo kolik to bylo, je pro něho smrtící záležitost. Takže těsně před tím, než se k soudům schylovalo, připravoval několik pokusů, jak se odtamtud dostat. Co vím, to je taková perlička, se dokonce říká, že ve spolupráci s nějakou nadnárodní mafií měl uskutečnit jeden z největších útěků z vězení za pomoci vrtulníku, jakoby stříleček.
„Musím říct, že když jsem psal nejenom sérii článku, ale pak i trilogii Padrino Krejčíř, tak jsem se honil jak pes za ocasem. Nedokázal jsem na to přijít, budil jsem se v noci, chtěl jsem vědět, kde je realita, jak to bylo. Dostal jsem se do nejtěsnější blízkosti jeho spolupracovníků z té doby a každý buďto neřekl celou pravdu, anebo říkal naučenou lež. Takže pro mě bylo hrozně těžké se dopídit, jak to teda skutečně bylo.“
Jaroslav Kmenta
Opravdová gangsterka.
Možná bychom natočili další film, kdyby se to povedlo. Ale to se mu nezdařilo a myslím, že už tušil, že to byla jeho poslední šance. S odstupem času nahlíženo na ten případ, kdyby neutekl z České republiky a odpykal si to, co mu tady dávali za vinu, dejme tomu 10 let, tak je už dávno na svobodě.
Je to pro vás stále otázka, jak to, že se mu tenkrát při zásahu v jeho vile podařilo utéct?
Musím říct, že když jsem psal nejenom sérii článků, ale pak i trilogii Padrino Krejčíř, tak jsem se honil jak pes za ocasem. Nedokázal jsem na to přijít, budil jsem se v noci, chtěl jsem vědět, kde je realita, jak to bylo. Dostal jsem se do nejtěsnější blízkosti jeho spolupracovníků z té doby a každý buďto neřekl celou pravdu, anebo říkal naučenou lež. Takže pro mě bylo hrozně těžké se dopídit, jak to teda skutečně bylo.
Jestli to můžu zodpovědně říct, jsem na 90 procent přesvědčen, že mu nikdo pomoc neplánoval, ale že to byl naprosto bezprostřední nápad Krejčíře v ten moment – sebrat se a zmizet. Protože domovní prohlídka probíhala v noci, přes celou noc a k ránu už byli policajti, kterým bylo, dejme tomu, někdy kolem 50 let a dál, neskutečně unavení, ztráceli pozornost a on jako dokonalý zločinec toho využil a pláchnul.
‚Pořád jsem pátral‘
Řekl jste, že jste se kvůli tomu v noci budil. Jaká je vaše profesní deformace? Jak to vypadá doma v praxi?
To by vám mohla vyprávět manželka. Ze začátku našeho soužití si na mě musela zvyknout, protože jsem třeba přijel z práce ještě plný nadšení, mozek ještě fungoval.
Pořád jste pátral?
Pořád jsem pátral a někdy jen tak doma prohodil: Ty jsi měla doma návštěvu? A manželka říkala: Ne, proč? A vůbec jí to nedošlo. Říkám: Tady jsou tři hrnky a vždycky tady bývaly jenom dva. Čaj, ty kafe nepiješ. A ona: Jardo, snad mě nepodezíráš.
Takže ne Othello, ale investigativec.
Zvykla si na to, nemyslel jsem to úplně zle. Je to se mnou těžké. Čas od času se mi stává, že potkám na ulici lidi a „zasejfovávám“ si do hlavy jejich obličej – ne každého neznámého člověka, ale každého, kdo někoho připomíná. V hlavě si otevřu počítač a hledám, z jaké kauzy nebo z jakého případu ho znám. Pro mě je to hrozná profesní deformace.
Když jdete takhle po ulici, přijde vám taky někdo podezřelý? Že třeba vás sleduje?
To ne, tyhle pocity držím na uzdě, protože bych se z toho zbláznil. Jsou situace, kdy jdu třeba na důležitou schůzku nebo jedu na jednání, které souvisí se zločincem, a dávám si větší pozor na to, kdo je za mnou, kdo je přede mnou. Ale nepropadám panice, a to je dobře.
Desatero investigativce
Na vašich webových stránkách máte desatero investigativní žurnalistiky. Stojí tam například: bez zkušeností to nejde, musí být důsledný, musí umět jednat s lidmi, bez drilu to nejde, mít skvělého šéfa. Je poslední podmínka nutná?
Řekl bych, že ano, proto jsem ji tam i uváděl, protože když jdete do sporných situací, rizikových ve vztahu k tomu, že vás chce žalovat premiér země nebo vás v parlamentu veřejně osočují z toho, že jste lhář, korupčník a podobně, potřebujete mít silného partnera uvnitř redakce, který se za vás postaví. A já jsem měl to velké štěstí a dodnes mám, že takové lidi okolo sebe mám a pracuju v redakcích, kde jsou silné osobnosti a vědí, co je novinařina.
Teď mám Roberta Čásenského, měl jsem ho i dlouho dobu v Mf Dnes, než jsme odešli a v podstatě nebýt jich, nebo přímo i Roberta, tak jsme řadu případů ani nedokázali dotáhnout do konce.
Pamatuju si třeba velkou aféru, která se týkala kolem let 2011 až 2012 Věcí veřejných, které byly u vlády společně s ODS. Rozkrývali jsme jejich pozadí a po roce přišli s důkazy o tom, že to je akorát prodloužená ruka pražských kmotrů, kteří si vytvořili pidistranu, aby tady mohli spoluvládnout s rozpadající se ODS. Na základě toho, že jsme rozpitvávali, kdo je Vít Bárta zač a jeho bezpečnostní agentura, nám v jednu chvíli žaloval nebo hrozil žalobou 10 milionů korun, že po nás půjde a podobně.
Robert tehdy prostě řekl: Ne, Jardo, my to musíme vzít znova od začátku. Co nám vyčítá, kvůli čemu nás žaluje. Znovu obejdeme všechny zdroje, všechny informace zesumírujeme a třeba nás to posune dál. A já říkám: Kdy to chceš odevzdat? A on říká, že na čase nezáleží. Až to bude pohromadě, přijď. A to bylo osvobozující, že najednou máte člověka, který se vás zastane, poradí vám a dá vám čas a prostor na to, abyste kauzy dotáhnul.
„Když jdete do sporných situací, rizikových ve vztahu k tomu, že vás chce žalovat premiér země nebo vás v Parlamentu veřejně osočují z toho, že jste lhář, korupčník a podobně, potřebujete mít silného partnera uvnitř redakce, který se za vás postaví. A já jsem měl to velké štěstí a dodnes mám, že takové lidi okolo sebe mám..“
Jaroslav Kmenta
Mít čas, to je pro investigativce docela klíčové. Nemít termín uzávěrky, nehroutit se z toho, protože pak uděláte chybu.
Není to o tom, že si investigativec hodí nohy na stůl a čeká, až mu něco přijde pod nos, ale o tom, že musíte informace z někoho dostat, nebo je někde vydolovat. Mnohdy se stává, že je někdo třeba 14 dnů na dovolené, není v práci, další nechce mluvit s novináři, ale pak k němu najdete cestu a on si to po třech nedělích rozmyslí. Ta dennodenní píle lidi přesvědčit, že je dobrý se novináři svěřit, je v podstatě o čase.
S dovolením bych se zastavil ještě u jednoho bodu vašeho desatera. Navenek to může vypadat, že investigativní novinář číhá někde v přítmí se skrytým mikrofonem nebo kamerou, šťourá v dokumentech s různým stupněm utajení, anebo spíše platí, že by si měl najít cestu k otevřeným zdrojům, otevřeným informacím a podívat se na jejich první, druhé, třetí, čtvrté, páté patro a využít toho, co je legálně využitelné?
To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Je hrozně důležité mít dobré zdroje informací a takzvané utajované zdroje, které nemůžete nikde odhalit, ale to je jenom berlička pro vaši práci, protože na utajovaném zdroji nepostavíte důvěryhodné sdělení. Vždycky pak musíte získat přímé důkazy, a v tom vám musí pomoct veřejné zdroje, veřejné rejstříky, které jsou dneska docela přístupné, a musíte se na kauzu dostat trošku jinak než přes utajovaný zdroj. Je to asi běžná práce. Prostě potřebujete vědět, co se stalo, ale když to chcete ventilovat navenek, musíte si být jistý, že věc, kterou vám sdělil jeden zdroj, není jenom nějaká dezinformace nebo jeho osobní vidění události.
Nebo jeho hra, do které vás chce zatáhnout.
K tomu už musíte přistupovat s tím, že znáte motivaci člověka, který vám tu informaci sděluje. Ono to pak samozřejmě vede k tomu, že vypadáte, že nedůvěřujete lidem, ale tu práci jinak nejde dělat. Jednou se nám třeba stalo, ještě v Mf Dnes, kde jsme měli investigativní oddělení, že za námi přišel člověk, který nám nabízel velmi zajímavé informace o zakázkách na ministerstvu zdravotnictví. V té době ale za to chtěl peníze.
Řekl jsem, že za to neplatíme, v žádném případě. Jaká je vaše motivace? A on říkal: My chceme upozornit na problém. Takže jsem dokonce udělal poradu, aby poznali šéfredaktora a mého bezprostředního nadřízeného, oni si ho vyzpovídali, a pak jsme si společně udělali analýzu, co je to zač a podobně. Zjistili jsme, že to smrdí, do toho nepůjdeme, třeba nás chtějí vtáhnout do nějakého problému, že pak budou říkat, podívejte, oni kupují informace, znedůvěryhodnit to médium.
Takže jsme radši nevyužili potenciálu, který možná někde v těch dokumentech byl, když jsme tušili, že to není čistý způsob práce. Ale našli jsme si daleko jiná sousta a možná jsme pak po letech dospěli třeba k tomu, že systém zakázek na ministerstvu zdravotnictví jsme odhalovali trošku jinak a jiným způsobem.
Píáristické protiakce
Když popisujete investigativní žurnalistiku v České republice, nebo v Československu před 30 lety, říkáte: „Byla to i doba pokusů a omylů, občas se nějaký případ povedl, občas ne, občas nás převálcovali píáristé, kteří když se dozvěděli, že děláme na jejich klientech, začali s protiakcemi.” Jak to vypadalo?
Dostali se k informaci a začali zveřejňovat přes své kanály do jiných médií ten příběh v jejich gardu, aby předešli největší tragédii, že by se o nich psalo v jiném médiu, v jiných konotacích.
Pracoval jsem třeba na velké kauze, která mířila k možné korupci v případu hledání obnovy leteckých stíhaček v České republice. O to se ucházely americké firmy, které zastupovaly F-16 a F-18, a ty se mezi sebou tloukly. Z téhle vřavy vznikly docela zajímavé vazby na politiky.
Nejlépe utajovaný špion ve Velké Británii. Kniha Jaroslava Kmenty o agentovi StB míří do Hollywoodu
Číst článek
Tehdy jedna firma měla velmi dobré vazby přímo na vedoucího kanceláře premiéra Václava Klause, kterým byl tehdy Luděk Vychodil. A my, jak jsme to mapovali, tak jsme po tom šli a klíčové bylo zjistit, co Vychodil dělá v té akci nebo akcích. Velmi dobře jsme to zmapovali a najednou, když jsme to finalizovali, asi tři dny před tím, než jsme to chtěli pustit do novin, se informace z té kauzy, z našeho snažení, v podstatě díky tomu, jak to ti piáristi odsledovali zase od nás, vypouštěli mlhu v jiných médiích.
Když se podívám na dotazy posluchačů, tak zhruba dvě třetiny z nich se týkají otázky, jestli vám šlo někdy při práci o život?
Hodně častá otázka. Já se z ní vždycky snažím vykroutit, protože je to riziková věc.
Dobře, tak se ani nevykrucujte a pojďme od toho.
Jenom řeknu, že jsem nebyl v přímém ohrožení a doufám, že ani nebudu.
Další dotaz, který přišel, je konkrétní. Máte nějaké zprávy o Michaelu Klimentovi? Jak se mu daří?
Michael Kliment je takový kajícník mafie, který v roce 2010 vstoupil do služeb „policie“, protože začal mluvit o mafii a pomáhat jim rozklíčovat, kdo tam vraždil, co tam dělal za podvody a podobně. Dostal se do programu na ochranu svědků, byl asi rok a půl pod ochranou státu, ale pak se změnila situace a klíčového svědka Klimenta vyhodili z programu a on se ocitl ve velmi vážném nebezpečí života.
Tehdy doputoval ke mně, protože jediná možnost, jak se tenhle člověk mohl udržet naživu, bylo, že se zveřejní všechno, co okolo něj bylo a je, a mafie mu dá pokoj. Což se vlastně i stalo. Asi půl roku jsem ho schovával po různých penzionech, aby o tom nikdo nevěděl, a zpovídal ho. Po nějaké době jsme pak udělali sérii reportáží a vyústilo to v napsání knihy. Od té doby měl Michael Kliment pokoj.
Protože ho pořád chráním, tak nemůžu zacházet do detailů, ale asi před tři čtvrtě rokem ještě byla situace, že žil a byl v pohodě.
